Bon Repos za F.A. Šporka

Šárka Koukalová
Národní památkový ústav

Již v předešlém čísle Listů uvádějící sérii článků k zámečku Bon Repos, bylo předznamenáno, že zašlá sláva barokního Šporkova panství na Ptačí hůrce zcela nezanikla. Jako zázrakem totiž zůstal dochován původní domek založený F. A. Šporkem, vkomponovaný do pozdějších přestaveb. Životopisec F. A. Šporka G. C. Stillenau (pseudonym) ve své knize poznamenává, že „…Jeho Excelence dala mezi kaplí a obydlím poustevníka vpravo od zahrady vystavět budovu se všemi pohodlími a rozličnými zajímavými zařízeními a udělila jí jméno Bon Repos". Z dobových rytin je patrná podoba původního domku s lavičkami stojícími po stranách hlavních vstupních dveří.

Exteriér i interiér domu byly opatřeny nástěnnými malbami, z nichž některé mohou být ukryty pod zdivem pozdějších přístavků v jihozápadním křídle hlavní zámecké budovy. Pozůstatkem kdysi bohaté výzdoby barokního domku je dochovaná nástěnná malba „Hostina bohatcova“, která zachycuje odháněného Lazara. Malba znázorňuje barokní hostinu s bohatě oblečenými postavami doprovázenou třemi výjevy s opuštěnými chudáky v pozadí. Po stranách jsou fragmentálně dochované německé texty vztahující se v biblických citátech k péči o chudé a nemocné. Tato malba je významná a unikátní nejen po historické a umělecké stránce, ale i zobrazením vztahujícím se přímo k osobě hraběte Šporka. Je zde patrná reakce na Šporkovo uvěznění pro dluhy v pražské Daliborce.

Z cenných prvků hlavní budovy zámku se dochoval nad vchodem vysoce kvalitní barokní kamenný reliéf Panny Marie kojící Ježíška v dobové těsné zavinovačce.

Po rozšíření areálu ve 20. letech 18. století přibyl samostatný jídelní sál vyzdobený v pozdější době reprodukovanými nástěnnými malbami. Sál byl spojený s osmibokým pavilónem a přidruženými drobnými objekty. O letohrádku s jídelnou psal hrabě Špork v jednom z dopisů v roce 1723, kde se zmiňuje o nástěnných malbách s nápisy. Například v komnatě vedle jídelny si hrabě pochvaluje nástěnnou malbu na stropě s motivem „Peníze svádějí ctnost a moudrost“.

Hrabě Špork, milovník slavností a radovánek, se zaujetím píše, že „v řečené jídelně je pozitiv, na němž se hrály různé veselé kusy podle svatohubertské árie, a protože již byly nohy povzbu- zeny k tanci předcházejícím poslechem dudáka, který pochází od pana Köhlera, vzal ten tu, jiný zas jinou dámu a tančili spolu čile kolem“.

Záliba lovu ptáků provázela hraběte F. A. Šporka již od útlého mládí, jak zaznamenává oficiální životopisec hraběte G. C. Stillenau (pseudonym) z roku 1720. V životopise nalézáme zmínku o starém ptáčníkovi, který na hraběte udělal velký dojem. Čižbě ptactva se však F. A. Špork naučil na kavalírské cestě v roce 1680 v Itálii.

První příhodné místo k lovu ptáků nalezl na svém panství ve Valkeřicích v severních Čechách. Později si vybral vrch Čihadlo u vsi Osová, které tehdy patřilo k benáteckému panství, a dlouho usiloval o jeho vlastnictví. Až v roce 1715 vrch vyměnil s hrabětem Schützem za bažinu zvanou Peklo. Vedle znamenitých přírodních podmínek k lovu ptáků pojil hraběte k tomuto místu také úzký osobní vztah, neboť tu v mládí pobýval. Rozhodl se zde vystavět jedno ze svých důležitých zastavení, plně podřízených lovu ptáků a odpočinku. Typické je prolnutí těchto zájmů se silným barokním náboženským cítěním, jež můžeme sledovat i na dalších stavbách a uměleckých dílech vzniklých z podnětu F. A. Šporka.

Centrálním objektem byla dnes již neexistující kaple sv. Jeronýma (1716 - 1717), postavená z kamenných bloků včetně klenby a zastřešení, doplněná bohatou sochařskou výzdobou M. B. Brauna. V exteriéru všechny čtyři stěny zdobily nápisy o smrti a pomíjivosti lidského života. Střecha byla završena sochou Smrti, která se taháním za provaz otáčela a při zastavení ukazovala na nápisy ctností a neřestí na střeše kaple. V dopise hraběti Sarntheimovi z roku 1717 Špork uvádí, že kapli zasvětil sv. Jeronýmu, „…který podle svých strašných slov „Povstaňte, mrtví, a zjevte se před soudem“ jakožto hlasatel přísného Posledního soudu všem těm, kdož tuto kapli navštíví, zajisté dá návod k nevyhnutelné připomínce smrti a onoho posledního dne“. Kapli hrabě Špork sám opatřil latinským nápisem. Socha sv. Jeronýma původně pocházející z této kaple se v současnosti nalézá na ohradní zdi lyského kostela.

Kaple byla vysvěcena na svátek sv. Jeronýma dne 30. 9. 1717. Vysvěcení kaple bylo spojeno s velkolepou slavností, s koncertem a střelbou z děl.

V blízkosti kaple sv. Jeronýma se nalézal byt pro kněze a beneficiáta, zelinářská zahrada, okrasná geometricky uspořádaná zahrada a studna. Starší obydlí kněze s přilehlou studnou bylo později F. A. Šporkem stavebně rozšířeno o západní přístavek kryjící studnu a o další východní křídlo. Tato část se využívala pro ubytování hraběcího dvora.

Vedle těchto staveb zde stávaly besídky, altány a početné nástrahy k lovu ptactva. Do komplexu původních staveb patřil původní obytný domek F. A. Šporka s nástěnnými malbami a sochařskou výzdobou a kaple sv. Symeona na rozcestí u kaštanové aleje, o kterých bylo pojednáno v předešlých příspěvcích.

Zajímavou zprávu o kopání studny se dozvídáme z dopisu hraběte Šporka hraběti Schützovi z roku 1718. F.A. Špork povolal na Ptačí hůrku horníka, který měl virgulí hledat stříbrnou žílu. V dopise Špork ironicky podotýká, že „v případě však, kdyby proti naději se nalezly silné prameny vody a dělníkům bylo zabráněno pokračovat v práci, musel bych kvůli zaplacení dr. Neumanovi pomýšlet na nové prostředky, mezitím však bych dal na tomto místě, beztak potřebujícím vodu, pro potřeby poustevníka, jenž tu časem bude bydlet, nalézt studnu, která také na věčnou památku stříbra, které jsem tu měl naději pro dr. Neumana nalézt, má být od této hodiny nazvána Neumanovou stříbrnou studnou“.

Zřejmě od těch dob se ke studni váže pověst o tom, že zde hrabě těžil drahé kovy. Šachta byla skutečně kopána v blízkosti kaple sv. Jeronýma. Kopání „Neumanovy stříbrné studny“, kterou hrabě Špork nazval po advokátu Václavu Neumanovi z Puchholzu, s nímž měl soudní spory, byla dokončena po dvou a půl letech v roce 1720.

Z písemných pramenů z konce 19. století se dozvídáme, že studna v této době ještě existovala, byla však zazděná. Josef Vojáček ve stati o této studni z roku 1947 uvádí, že se nalézá v koutě jednoho pokoje, pod kamny. Dále poznamenává, že studna je tesaná ve skále, směrem dolu se zužuje a na dně z ní vede chodba. Tehdy studna již vodu neobsahovala.

Místní raritou byla uměle navršená vyvýšenina dvacet loktů (dvanáct metrů) vysoká v podobě kříže (vstupní šíje, prostory pro rozjímání, spánek a práci) s bytem pro poustevníka - umělou jeskyní. Točité schodiště vedlo až na vrchol s vyhlídkovým pavilonem, kde byly rozprostřeny lovecké sítě k chytání ptáků.

F. A. Špork byl nucen již na poč. 20. let 18. století lyské panství prodat hraběti Černínovi, ale nakonec si vymohl, že Bon Repos bude moci užívat až do své smrti. Špork chtěl v Bon Repos pobývat pouze na jaře a na podzim, ve zbylou roční dobu zůstávat v Praze a Kuksu. V nepřítomnosti hraběte Šporka mohl hrabě Černín zámek kdykoliv využívat. Ale po smrti Františka Josefa hraběte Černína v roce 1734 koupil hrabě Bon Repos zpět.

Zásadní barokní etapa zámečku Bon Repos byla uzavřena smrtí hraběte Šporka v roce 1738. Výjimečný komplex na Ptačí hůrce začal záhy vyžadovat dosti nákladnou údržbu, které se nedostávalo. Poprvé ve své dlouhé a spletité historii se Bon Repos ocitl v bezprostředním ohrožení. Od konce 30. let 18. století až do konce 60. let 18. století se zde vystřídalo několik málo majitelů benáteckého panství, kteří byli z finančních důvodů nuceni Bon Repos prodat v dražbě.

K výrazné změně došlo až v 70. letech 18. století za majitele arcibiskupa Antonína Petra hraběte Příchovského, který si Ptačí hůrku zvolil za svou letní rezidenci.