Náš zlatý pan katecheta Josef Vojáček

Náš zlatý pan katecheta (1944)
Josef Beran k sedmdesátinám P. Josefa Vojáčka
Našemu panu katechetovi (1947)
Publikace k 50. výročí vysvěcení Josefa Vojáčka na kněze
Okolo záslužné práce P. Josefa Vojáčka (1958)
Vzpomínky Josefa Šulce, přítele a spolustolovníka Josefa Vojáčka

Upomínkové publikace a vzpomínky na pátera lyské farnosti, historika, hudebníka a pedagoga Josefa Vojáčka. Ve snaze o zachování historické přesnosti přepisujeme v původním znění, s původní interpunkcí i případnými chybami. Nejasné výrazy uvádíme v [hranatých závorkách]

Zdroj:
Farní archiv Lysá nad Labem
Období: 1946-1958

Náš zlatý pan katecheta P. Josef Vojáček (1944)

K sedmdesátinám P. Jos. Vojáčka z Lysé nad Labem

V letošním tak přebohatém roce na různá jabilea nutno též vzpomenouti výročí sedmdesáti let, jichž se dožívá v plné tělesné i duševní síle "Náš zlatý zlatý pan katecheta" P.Josef Vojáček, biskupský notář a katecheta v.v. v Lysé nad Labem.

Narozen na Smíchově dne 20.6.1874 jako syn vážené patricijské pražské rodiny byl předurčen státi se po otci advokátem. Leč po gymnasiálních studiích rozhodl osud pro něho jinak. Jako maturant odchází do Říma na theologická studia, jež dokončuje v Litoměřicich. Po vysvěcení na kněze tamtéž, bylo jeho snem a životní touhou státi se polním kurátem v býv. válečném námořnictvu. Nadřízené cirkevní úřady neměly však tehdá pochopení pro jeho plány a poslaly jej náhradou za širé moře do horské fary v nynějších Sudetech.

Po několikaletém kaplanování přichází jubilant v srpnu 1904 do Lysé nad Labem jako katecheta škol obecných, měšťanských a pokračovacích. Tak dožije se letos v srpnu též čtyřicetiletého výročí svého působení v Lysé, jež zasvětil jen práci pro dobro a blaho svých spoluobčanů.

Mám z dětství ještě v živé paměti jeho slavný příchod do školy, vždyť jsem poprvé vstoupil do školských škamen. Jaké to bylo vzrušení! Mladý, as 30 letý elegantní a uhlazený náš nový pan katecheta přišel. Co to znamenalo v duši školáčků, vždyť jeho páni předchůdci pro svoji přísnost a zvláštní vyučovací metodu nebyli žáky příliš milováni, Naše předtucha nás po celých osm let nezklamala.

Když se pak rozneslo jaký jest to výborný kazatel, jak jeho srdce cítí s trpícími, jak každému pomáhá bez čekání na vděk a uznání, byla "jeho osmá kázání" tak pilně věřícími navštěvována, že byl kostel v pravém slova smyslu nabyt, že by kostelní myš neproklouzla. Po těchto slavných jeho kázáních nasledovala "elektrická osmá", kterou jubilant sloužíval za 20-23 minut. Však měl mnohý pan regenschory co dělat aby "přehrál" tři sloky mešní písně.

Jako katecheta ve škole byl námi žáky přímo zbožňován. Jeho dobrodiní a štědrých podpor zajisté vzpomíná dnes vděčně celá řada chudých jeho žáků místních i z okolních, které jubilant ze svých skrovných prostředků podporoval. Zde lze opravdu říci, že jeho každá hřivna se rozmnožila několikanásobně i když mnohdy sám strádal neoplývaje statky pozemskými, ale dával rád a upřímně. Jako milovník hudby /sám skladatel/ získal si velkých zásluh založením místního žákovského smíšeného orchestru, tehdy snad jediného v Čechách. Hlálo nás v r. 1909 přes 60 hráčů vesměs ve věku 9-14 let. Je třeba uvážit co to muselo být pro něho úmornou práci. Nejprve musel, opatřiti nástroje /ty nacházel na půdách kosLelů krucht, opatřoval koupí nebo darem. Nástroje mnohdy značně sešlé dal svým nákladem oprviti. Jaká to byla pro nás hochy radost jeti s basou do Prahy k houslaři. To znamenalo oběd u Ježíška a prohlídku Prahy. Po opatření nástrojů začal nás podle výběru a chuti k učení na vzácnější nástroje sám cvičiti, neboť ťtehdy mimo housle a klavír učitelé hudby jiným nástrojům neučili. Denně od 7-9 hod večer jsme chodili na náměstí k Vackům, kde náš pan katecheta bydlel a tam při otevřených oknech často mohl kolemjdoucí slyšet. "Prvá, druhá, třetí - fis né f, kam to makáš? Když nám nešla některá těžší melodie nebo když jsme příliš "utíkali" napomáhal nám slovním doprovodem, jež jsme k hranému zpívali, tak na příklad u VIII .Dvořákového tance zněl začátek "Táta honil Pepíka Pepíka ./. Pepíku utíkej táta tě dohoní Pepíku utíkej táta tě má"! a pod. Když jsme byli již jakž takž privátně zacvičeni zkoušelo se po partiích ve škole. By1a jsme to tehdy opěkná cháska, zvláště když se cvičilo v neděli odpoledne za slunného dne a my nechtěli poslouchat a myšlénkami byli u kopané. Tu pak zasahoval náš třídní odbor. učitel Blažej, který sršel blesky hromů, ale nikdy neublížil. Ještě dnes nevím, kde na vše zbyl panu katechetovi čas. Nejprve musel skladbu připravit pro "naše ruce" a vlohy,pak musel noty sám rozepsat a teprve se hrálo. A jaké kusy! Mozartovu Figárovu svatbu /rovněž s pomocným textem: "Figáro se bude ženit bude veselka!/."! Dvořákovy tance, Waldteufelovy valčíky, Kmocha atd. Hráli jsme s úspěchem a jako mladí umělci troufali si i na zájezdy do okolí, kam jezdili Pražáci na letní byt a kteří nás bohatě hostili a chudé penězi podporovali. V roce 1914 byl náš orchestr rozpuštěn a tu opět se ukázalo přešlechetné srdce našeho zlatého pana katechety. Nástroje na něž kdo hrál a jenž byl majetkem pana katechety byl hráči v upomínku věnován. I já vlastním do dnes krásnou C flétnu, kterou bych nedal za milion. Jaké to byly vzácné nástroje možno posouditi z toho, že již při opravách nástrojaři nabízeli panu katechetovi velké částky jdoucí v míru před světovou válkou do tisíců a takové nástroje vlastní dnes jeho bývalí žáci. Však ještě v masopustě bylo vídávati některé z našich umělců, jak tvrdili muziku nebo foukali solo. Náš pan katecheta složil sám několik cirkevních vložek a mší, jež byly v několika nákladech vydány.

Jako historik má velikou zásluhu o dějiny města Lysé nad Labem. Vydal vzácnou knihu LYSÁ NAD LABEM, GRUNTY, DOMKY A JEJICH MAJITELÉ /vydáno v r.1936 nákladem města/ Tím zapsal se zlatým pismem do srdcí všech rodáků. Tato hystorická práce stála jej mnoho let práce a studia v zaprášených archívech farních, soudních, pozemkových i soukroomých. Dílo toto jest podrobným pokračováním "Pamětí města Lysé n.L", které svého času sepsal ředitel škol p. Frant. Otruba, jehož 85 letých narozenin jsme vzpomínali letos 4.1edna.

Životní sen, státi se polním kurátem vyplnil se jubilantu za světové války, ve které jako polní kurát p.p1.92 /Chomutov/ zúčastnil se tažení na italské frontě a ústupového boje od Piavy do Gorice v říjnu 1918.

Prosím důstojného pana katechetu, aby mi i nyní jako mnohdy dříve prominul těchto několik upřimných a od srdce psaných řádků, ale cítím se dnes v den jeho sedmdesátin mu nejbližší. Jednak jako jeho bývalý žák a ministrant, jeho hráč na basu a foukač na flétnu, později jeho organista při elektrických osmých a společník při toulkách v přírodě v lysskýoh a brandýských lesích a konečně i jako jeho spolubojovník ze světové války ve které jsme společně u jedné brigády trávili hezké i špatné chvilky svého "polního života". Rád vzpomínám prvého shledání na italské frontě před piavskou ofensivou při polní mši, kdy nebylo mi známo, že náš zlatý pan katecheta je již na frontě. Stál jsem tam s rotou p.p1.42 a jen lesk skřipce mi připomínal na dálku našeho pana katechetu a skutečné byl to on. Radost, jakou jsem měl nelze vylíčit a to krásná shledání potom nelze vůbec popsat to pochopí jen voják, bojujíci v cizině.

Tak zůstali jsme si nejlepšími přáteli po celý život. Se stejnou upřimností se zajisté připojí k mé gratulaci i ostatní vděční žáci, žákyné i přátelé, kteří poznali jeho srdce šlechetné a popřeji mu se mnou, aby Bůh odplatil jeho dobrých skutků a popřál mu zaslouženého klidu a plného zdraví, aby i nadále mohl ve svém požehnaném věku s radostí pohlížeti zpět na dráhu svého života vypiněného svědomitou horlivou ěinností, zasvěcenou všestrannému dobru. Boží požehnání, úcta a vděčnost nás všech nechť jest Vám odměnou za neúnavné Vaše životní snahy. Vylaďte si svůj další spokojený život do C dur, kde není žádných křížků!

Josef Beran.

Našemu panu katechetovi (1947)

(Publikace vydaná k 50. výročí vysvěcení Josefa Vojáčka na kněze)

Služebník páně

Jiří Zhor

Kněz svého lidu, padesát let
k Bohu a lásce věřící ved.
A ve dnech dobrých i ve dnech
učil je moudrosti Knihy knih.
Že z lidu vyšel, k lidu se znal
- tož zákon boží po lidsku vykládal
A ten, kdo na jeho kázání šel
hovoru srdce rozumněl.
Ach, kolik rukou pro život spjal,
ach, kolik rakví pochoval.
A tělo Páně kolikrát
těm rozdal, kteří měli hlad.
a v zpovědnici když se skryl,
ach, kolik híchů rozhřešil
a kolik robátek k nebi vést
povelel jeho laskavý křest.
Kněz svého lidu, pýchy prost
vel'kostí srdce k Bohu rost
- a vzorný kněz i proto byl snad,
že jako člověk uměl se smát.

Varhany znějí, Tedeum zní -
Nebe, dej Synu do příštích dní
vinicí zelenou úsměvně jít,
úrodu révy radostně zřít,
kdo lásku rozdával, lásku jen měj -
Bůh s anděly se na něj usmívej -
a kronik starých až zobrací list,
v kronice nové ať své jméno dovede číst -
zlatym písmem psané a s poznámkou:
Kněz Páně splnil úlohu svou.

Leč zatím život mu růzemi kvet
a podzim nechť v jaru hledá odpovéď
na otázky, jež klade čas.
A z lásky lidu ať slyší boží hlas
za to, že v lidu živil žár,
který mu Třebízský nesl a Baar.

A varhan bouře hřmí do nebes:
ať žije vzorný český kněz.
A básník k věřícím přikleká
a modlí se modlitbu svou:
modlitbu za dobrého člověka.

B. A. Wiedermann, profesor Akademie musických umění v Praze, varhaník a hudební skladatel

Bylo to 13. května 1920, kdy po koncertě pěveckého spolku v nynější budově Velké opery, kde jsem jako varhaník spoluúčinkoval, sešli jsme se se skladatelem a dirigentem Josefem Vlachem-Vrutickým, dirigentem Otakarem Paříkem a jednou paní učitelkou X ve vinárně Globus v Praze I. Tam představil mne p. Vlach-Vrutický, můj bývalý žák, statně vyhlížejícího, růžolícího kněze — našeho jubilanta, p. katechetu P. Josefa Vojáčka. Říká se, že ve víně je pravda a také opravdu víno nám všem rozvázalo jazyky a během rozhovoru vycítil jsem, že P. Josef Vojáček se značně zajímá o hudbu. Tenkrát jsem nemohl věděťi ani tušiti, že náš jubilant je nejen zaníceným posluchačem, nýbrž také výborným hudebníkem a skladatelem. Jeho osobnost svojí přímou, srdečnou řečí mne tak zaujala, že jsem od té doby počal častěji zajížděti do Lysé a tu, čím více jsem poznával jeho dobrotu srdce a poctivé ražení muzikantské, jakož i jeho odborné znalosti kulturně historické (hlavně dobu Šporkovu), tím více jsem přilnul k jeho šlechetné duši. Za krátkou dobu stali jsme se důvěrnými přáteli a mé návštěvy v Lysé se ještě častěji opakovaly. V r. 1932 poslal mně náš jubilant svoji skladbu církevní, bych ji laskavě opravil. Byl jsem velmi příjemně překvapen. Byla to skladba vokální (pro lidské hlasy) a byla téměř dokonalá. S radostí jsem mu prohlédnul skladbu, napsal dopis latinsky (a my jsme si jenom potom latinsky, pokud bylo možno, psávali), jehož začátek tuto česky cituji: Plod Tvé Musy půvabným a téměř bez chybičky jsem shledal atd. Ještě jednou poslal mně P. Josef svoji skladbu církevní — vokální vložku — která byla vůbec bezvadná. Z toho všeho jsem poznal, že náš jubilant je nadán i jako skladatel. Kolik toho složil, není mně známo, on je příliš skromný, řídě se slovy Písma: Skromnost vaše budiž známa všem lidem. Je mu to ke cti, neboť lidé vynikající vynikají též obyčejně skromností. Víže mne tedy s naším jubilantem, který také v oboru historickém hodně pracoval, zvěčniv důkladným místopisem svou drahou Lysou, přátelství více než 27 leté, nikdy ničím nezkalené.

Řídě se slovy sv. Augustina: Cantet vox, cantet vita, cantent facta, česky: Ať zpívá hlas, ať zpívá život, ať zpívají činy. Proto je náš jubilant šťasten a spokojen, žije dle vůle Boží, neboť takový život, prolnutý láskou a dobrotou srdce k svému okolí, je životem požehnaným. Drahý Josífku, buď dále tak šťasten a spokojen! Pán Všemohoucí, jemuž jsi už po 50 let věrně sloužil, nechť zahrne Tě po celý další život svým požehnáním!

Katecheta P. Josef Vojáček, historigraf města Lysé nad Labem a jeho okolí

K 50. výročí jeho kněžství

Kdo jednou poznal tvář P. Josefa Vojáčka, nikdy již z paměti jeho nevymizí. Jeho vlídné, laskavé a bystré oči, zanícené pro vše dobré a krásné, dovedou pohladit, i když musí pokárat. Nejednou ještě dnes se obracejí ku Praze, k drahému, milovanému rodišti a hledají »Zlatou kapličku« nad Vltavou, kde tolikrát zbožně naslouchal sladkým tonům české hudby, jež blažila, těšila, posilovala, povzbuzovala i v té chvíli, kdy se rozhodoval, má-li na svá mladá bedra vzíti kříž a jíti za tím, kdo vyslovil tak krásná slova: »Já jsem Vzkříšení i život a kdo ve mne věří, byť i zemřel, živ bude.« Boj dobojoval a šel za Kristem ...

Vojáček srostl s Lysou a brzy se stal oblíbeným kazatelem i v okolí, zvláště v Kostomlatech. Katecheta Vojáček pochází ze starožitného, českého rodu, který býval držitelem královského karlštejnského rytířského manství na Tetíně »nad Berounkou«. Děd našeho jubilanta, Jan Vojáček, se tam narodil r. 1787. Po studiích gymnasijních a filosofických jako příští držitel Tetína, ohlížel se po nevěstě. Našel ji v Marii Durasové, která podala mladému ženichovi ruku k sňatku v Želenici u Slaného.

Tetín vábil, poutal prostý lid i vzdělance. Vždyť bylo toto místo, ba i celé okolí posvěceno stopou svaté Ludmily a sv. Václava i poustevníka Ivana. Výjev setkání tohoto světce s Bořivojem znázorňoval nástropní obraz v hořejším pokoji tetínského panského sídla. Bohužel strop se po čase zřítil a tím vzal za své i nástropní obraz, který poutal učence světového jména, Josefa Dobrovského, »otce národa« Františka Palackého, historika města Prahy W. Tomka a j. Na Tetíně býval častým hostem i žebrácký děkan, spisovatel Vojtěch Nejedlý a s ním i jeho administrátor fary ve Zdicích, uznáva-ný plodný hudební skladatel, Josef Vorel. Za nimi přicházeli sběratelé písní lidových, jež s různým zdarem napodobovali, Frant. Ladislav Čelakovský, libretista oper Fr. Škroupa, Josef Krasoslav Chmelenský. Za těchto návštěv na Tetíně se v hořejším pokoji rozezvučela kytárka nebo fortepiano a při něm se ozývaly lidové písně i skladby umělé, některé se tam přímo zrodily. Tak se tam nejspíše v roce 1830 zrodila i »Růže tetínská«, společné dítko Chmelenského a Josefa Vorla. Oba vrstevníci — nadšení hudebníci, zanesli na Tetín veselí. A tu Chmelenský, nadšen celým okolím, ulevil svému srdci písní v lidovém tónu a nazval ji »Růží tetínskou«. A přítel jeho Vorel byl jí unešen. Vsadil se, že složí k písni »notu«, než Chmelenský dopije černou kávu. Krátká doba stačila, aby se ihned při fortepianu ozvala po prvé písnička, jež se hluboce vryla v srdce českého lidu: »Nad Berounkou pod Tetínem růže se již červená, pode strání tam s vojínem dlí panenka blažená.« A touto »blaženou panenkou« byla sličná hostitelova dceruška Bětuška, Alžběta.

Ze čtrnácti dětí Vojáčkových manželů byli jen čtyři synové. Nejstarší Václav se narodil 21. června r. 1821. Václav studoval gymnasium v Praze, pak dva roky filosofii, načež vstoupil na fakultu právnickou, která mu měla zabezpečit místo úřednické. A byla to soudná stolice, jež měla Vojáčkovi zabezpečit vezdejší chléb. Ale zdá se, že zanícený mladý muž byl ovíván až příliš dechem romantismu. Již doma jako student chodíval poli a lesy s verši anglického básníka Byrona. Byly doby, že nevěděl, »má-li se dáti k husarům nebo ke kapucínům«. Nejraději v noci hlídával hrách v boudě na zahradě. Tam se také zalíbilo i Karlu Havlíčkovi, když dlel u přítele Vojáčka na Tetíně. A za tichých, vlahých nocí nesly se sadem tiché zvuky kytary, na níž oba přátelé doprovázeli své zpěvy. Tetín poznal i jiný Václavův přítel, básník Karel Drahotín, svobodný pán Villani de Pillonico, básník-velkostatkář na Střížkově, jehož píseň »Zasviť mi ty slunko zlaté, na poslední z vlasti krok« znárodněla. Václav Vojáček byl sice samotář již od mládí, přesto nebyl bez přátel. K nim náležel také Jan Křtitel Votka (Vodka), rodem z Lysé n. Labem (1825-1899), v roce 1848 klerik, pak redaktor Vídeňského deníku a nakonec člen řádu Tovaryšstva Ježíšova. Vodka náležel i do okruhu přátel Josefa V. Friče, který nám české jaro tak poutavé vylíčil ve svých »Pamětech«. K jiným přátelům Vojáčka náležel JUDr. Václav Červinka, jenž se zahleděl na Tetíně do očí Václavovy sestry, sličné Bětušky-Alžběty a odvedl si »panenku blaženou« od oltáře a karieru úřednickou zaměnil za starosti zemědělcovy, když koupil velkostatek v Ostředku u Benešova. Tam byl nějaký čas správcem František Čech, otec básníka Svatopluka Čecha, který ve svých spisech zanechal tolik krásných vzpomínek na otce, matku i Ostředek. Ze šesti synů JUDr. Červinky a jeho choti Alžběty, rozené Vojáčkové z Tetína, Václav se stal manželem dcery Dra F. L. Riegra a jeho choti Marie, rozené Palacké. Poměrně brzy vstoupila do literatury a psala se Marie Červinková-Riegrová. Kromě vzácných rodinných pamětí napsala i libreta k operám Ant. Dvořáka »Jakobín« a »Dimitrij«. A jistě i v rozvětvené rodině Vojáčkově se ne-jednou ozvala slova Jakobínova: »Jen ve zpěvu jsme našli úlevu.«

Z toho, co dosud letmo naznačeno, vysvítá, v jakém ovzduší se vyvíjeli hlavně Vojáčkovi synové. Revoluční ruch roku 1848 odvedl Václava Vojáčka od soudní stolice do víru odboje. Pak se stal Vojáček profesorem v Uhrách a to na slovenském gymnasiu V Levoči, přechodně našel zaměstnání ve Vídni. Dále působil na gymnasiu v Hradci a pak v Praze na staroměstském gymnasiu akademickém. Václav Vojáček byl ve všem důkladný, ovládal kromě latiny a řečtiny, němčiny a správné češtiny, též francouzsky, anglicky, italsky, rusky, polsky, srbochorvatsky, znal i hebrejštinu. Mladší bratr Václavův obdržel na křtu svatém jméno Josef.

Josef Vojáček narodil se 24. prosince r. 1828. Na akademickém gymnasiu v Praze studoval s výborným prospěchem. Tehdá stál v čele akademického gymnasia jako prefekt slavný Josef Jungmann. Josef Vojáček ještě zažil nadšené studentské projevy, když se Josef Jungmann r. 1845 loučil s akademickým gymnasiem, odcházeje na odpočinek. Rok 1848 zavedl i Josefa Vojáčka na barikády a neúspěch revoluce vedl i jeho kroky domů. Po studiích filosofických přešel na práva. Dosáhnuv hodnosti doktora práv, vykonal potřebnou praxi a otevřel si advokátní kancelář na Smíchově. Snad již za vysokoškoských studií se sblížil s pozdějším JUDrem Rudolfem knížetem Thurn Taxisem, s nímž ho poutalo přátelství trvalé, věrné.

Josef Vojáček podal ruku k sňatku Antonii, dceři Dominika Hrušky, hodináře pražského hradu. Z manželství toho vzešel kromě dcerušek syn, jenž po otci sdědil s jménem i hudební nadání a smysl pro vše krásné. Jest to náš milovaný jubilant, katecheta P. Josef Vojáček.

Josef Vojáček se narodil 20. června roku 1874 na Smíchově, kde chodil do obecné školy v »Sirkárně«. V desíti letech byl přijat na mladé smíchovské reálné gymnasium a z kvarty přešel na akademické gymnasium. Z nejznámějších profesorů působili na akademickém gymnasiu oblíbený spisovatel historických povídek a rozsáhlých prací odborných Zikmund Winter, hudebně založený Cyril Kříž (usilující zjistiti tajemství a kouzlo Stradivárek), dále uhlazený a oblíbený mladý Dr. Jiří Guth. Vděčně podnes vzpomíná P. J. Vojáček na všecky své učitele a dále nezapomíná ani na školníka Frant. Minaříka (i na jeho párky a housky), jenž po úklidu, když gymnasium ztichlo, nasadil ke rtům pevně »polnici«, aby »zadul« oblíbenou píseň z vojny.

Smíme se právem domnívati, že Josef Vojáček i na akademickém gymnasiu navštěvoval hodiny sborového zpěvu, který řídil Ferdinand Heller, přítel Jana Nerudy a Bedřicha Smetany, známý spolutvůrce národní »besedy«. Po maturitě se ocitl osmnáctiletý jinoch jako Herokles na rozcestí. Rodiče by nejraději bývali viděli, kdyby se syn věnoval právům a jednou převzal otcovskou advokátní kancelář. Byloť tehdy otci 64 let. Ale synova mysl — romanticky založená — šla za hlasem srdce. Syn si na rodičích vybojoval cestu do »věčného města«, města »sedmi pahorků«, do Říma. Vojáček novic nepobyl však dlouho v městě papežově. Za čtyři neděle vítali ho již doma rodičové a k velké jejich radosti dal se ihned zapsati na práva. Ale po roce z nich sešel a žalem svých rodičů neotřesen, vstoupit do semináře v Litoměřicích. Vedl ho tam ušlechtilý zjev ThDra profesora Františka Kordače, rodáka našich Seletic, potomního pražského arcibiskupa.

Snad i Vojáček, jako Václav Krupička, rodák Drahelický, pak farář v Kostomlatech a posléze děkan v Lysé, navštěvoval litoměřický hřbitov a stával v němém pohnutí před pomní-kem pěvce »Máje«, K. Hynka Máchy a šeptal slova věčně krásného verše: »Dalekáť cesta má — marné volání!«...

J.V. Vojáček byl vysvěcen na kněze dne 11. července roku 1897, slavnou primici měl v basilice sv. Václava na Smíchově. — Být celým katolickým knězem, znamená ukládat si oběti ... Jsme kněžstvu mnoho dlužni. A nejen katolickému! Suďme — zvláště my Čechové — spravedlivě! Jsme dlužni mnoho naší škole, našemu učitelstvu, tvůrcům duchovních i hospodářských hodnot, naším skladatelům hudebním, naší písni, našemu rolnictvu, dělnictvu, obchodu i průmyslu. Věnujme každému zjevu zaslouženou pozornost, mladí vedle starých! Muži i ženy.

Po slavné primici stal se P. J. Vojáček kaplanem v Novojedlicích u Teplic v Rudohoří. Po roce, v září r. 1898 stal se kaplanem v Horním Jiřetíně u Mostu. Krásy přírodní utěšovaly zrak, ale ne duši mladého kněze. Ta plakala. Tíha velikého osamění žádala na ní veliké zkoušky. Vždyť se tam cítil tak opuštěný. P. Vojáček byl čověk společenský, od dětství vychováván Prahou, její krásou, její slavnou minulostí, její nádhernou písní ... A přišly chvíle, kdy celý kraj jeho prvních působišť zapadl sněhem, který každého věznil doma. V tako-vých chvílích takto vězněný kněz hledal úlevy v hudbě. Pěstoval hous;e, piano i cello. V tónech jejich nacházel útěchu. To byly také jeho modlitby. Ve svém žaláři naučil se hráti i na jiné hudební nástroje, takže ovládal nakonec všecky, jež jsou nezbytny v orchestru. Po zkouškách byl ustaven katechetou na měšťanské škole v Jiřetíně, kde působil až do konce r. 1903, kdy obdržel definitivní katechetské místo na měšťanské škole v Lysé n. L. V Lysé n. L.

P. Vojáček »zakořenil«. Láska k hudbě vnukla katechetovi Vojáčkovi myšlenku založiti školní orchestr. Když byl jeho plán schválen nadřízenými úřady školními i církevními, přikročil k uskutečnění jeho s velikým zápalem. Vlastním nákladem opatřoval hudební nástroje, noty, pulty, »potahy« atd. Vojáčkův orchestr konal divy. Na programech jeho hudebních akademií se objevoval nesmrtelný Mozart, ale i Dvořákovy tance. Na Vojáčkův žákovský orchestr se podnes vzpomíná, ač již zanikl.

Rok 1914 uvrhl katechetu Vojáčka na lůžko. Upoutal ho bolestivý rheumatismus. Ale polnice válečná i jeho zavolala na pole váečné jako kuráta. Věděl, kde je jeho místo. Po světové válce se vrátil od Piavy katecheta P. Vojáček do své milé Lysé, aby opět zasedl za katedru. V Lysé pak zemřela našemu panu katechetovi v r. 1920 maminka a po roce r. 1921 jeho tatínek. Syn ustlal mamince i tatínkovi na lyském hřbitově. Má, je zase tak blízko! V kolaturách fary města Lysé n. Labem a Kostomlat u Nymburka je málokdo tak dobře a jen v dobrém znám, jako katecheta P. Josef Vojáček. Jeho živá, působivá, potě-šující, povzbuzující a posilující slova s napjatou pozorností sledovaly nejen zbožné duše věřících, nýbrž i duše těch, kdo se stali léty nábožensky vlažnými, ba lhostejnými. Leč ani »litera« P. Josefa Vojáčka nezůstala »mrtvou literou«. Učeného, vnímavého, tichého kněze lákala i poesie a družka její hudba, vedle nich zvláště historie, učitelka života, »magistra vitae«, světlo pravdy, »lux veritatis«. A P. J. Vojáček vhodně oživuje svá kázání důkladnými vědomostmi historickými. Proto byl srdečně vítán na faře v Kostomlatech za faráře ThDr. Jos. Rydvana i jeho nástupce, nynějšího arciděkana šifaldy. Byl by to veliký výčet jeho prací, k nimž látku čerpal z farních i školních pamětnic, z úředních aktů, i knih gruntovních, pozemkových, městských, z různých účtů a j. Co času, nákladu věnoval na velké své dílo věnované městu Lysé n. L. Tato Vojáčkova kniha vyšla v r. 1936. V podtitulu vysvětluje autor, že kniha sleduje osudy gruntů, domů, domků a jejich majitelů, obyvatel »zámků i podzámčí«. Vypravuje jasně, poutavě, tu s bolestí, kterou zrodila bída lidská, tam s úsměvem provází lidskou křehkost, naivní prostoduchost. Starší kniha »Paměti města Lysé n. L.«, jež vyšla z péra ředitele měšťanské školy Františka Otruby, je jakýmsi úvodem k dílu Vojáčkovu, jež má 373 stránek a velký počet zdařilých fotografických snímků A. J. Leinera. Spis Vojáčkův je projevem lásky a vděčnosti k městu, v němž našel druhý domov a darem k jeho jubileu; byla totiž Lysá povýšena r. 1291 na město Gutou, manželkou krále Václava II. v den »Přenesení blahoslaveného mučedníka«, dědice země české, sv. Václava.

Drobné mladší práce P. J. Vojáčka v letech 1940 až 1942, zajímaly i čtenáře Nymburských listů, jejichž redaktor a vydavatel, knihtiskař Lad. Fiala rád otvíral sloupce tohoto listu, pokud ho nenávist okupantů nezardousila.

Autor svoje zprávy čerpal z urbářů, viničních knih purkmistrovského úřadu v Praze. Vojáčkovi prozrazovaly mnoho matriky far v Lysé a v Kostomlatech. Z nich leccos zajímavého vypravuje také o dávno mrtvých příslušnících Kamenného Zboží, Kostomlátek i zaniklého mlýna »na Baště«. I v tom směru si získal P. Vojáček vděk všech obcí rozlehlého panství lyského. Mnoho Vojáčkových studií zůstává ještě v rukopise, i zpráva, z níž je patrno, kterak slavný a slavený hrabě F. A. Špork (t 1738) okrádal faru, kostomlatskou.

A co zajímavého zachytil P. Vojáček o duchovenstvu v Lysé n. L. a Kostomlatech. Paměti zachoval také o některých rodácích nymburských, které sblížil Osud s oběma farnostmi.

Jako šporkovský beneficiat obdržel rozkošný byt v bývalém klášteře augustiánském, v nejvyšším patře jihovýchodního rohu, s čarokrásnou vyhlídkou až kam obzor sahá a s klidem, tichem vpravdě klášterním. A po dlouhá léta odtamtud do kraje shlížel i P. Jos. Vojáček. Nepřízeň doby po prvé světové válce připravila ho o tento přepůvabný byt. P. Vojáček vzpomíná, že na faře v Lysé působil i obětavý, horlivý archeolog, P. Václav Krolmus, rodák z Březinky v kraji mladoboleslavském. Zvláštní pozornost P. Vojáček věnoval nymburskému rodáku Janu Feliznovi. S láskou vzpomíná též P. Václava Krupičky, rodáka z Drahelic u Nymburka. Krupička, spolužák a oddaný přítel spisovatele-profesora Al. Vojtěcha Šmilovského, jenž v klidu o prázdninách oddával se literární činnosti v altánku farské zahrady kostomlatské. A Krupička všude, kde působil, dovedl si rázem získat srdce osadníků. Je zajímavo, že v Jenišovicích u Turnova pokřtil r. 1870 potomního věhlasného našeho historika Dr. Josefa Pekaře, profesora a rektora Karlovy university. A když se zanedlouho Krupička - kaplan loučil s Jenišovicemi, vyprovázela ho s lítostí celá farnost a selské banderium bylo v jeho průvodu ...

P. Vojáček, sleduje běh života kněze Jana Felizny, poznamenal: »Bezděky namane se myšlenka, kam to mohl Felizna přivésti, on s tak nevšedním nadáním a nezměrnou pílí? Felizna si však zvolil zcela pokorný stav duchovní, skutečně netoužil ani po vysokých hodnostech, ani po výnosných místech. To vše — jakoby s pohrdáním — dopřál těm, jimž to působilo větší radost a čest ...« Rozumíš milý čtenáři a milá čtenářko? Říkal-li strýc našeho jubilára, učený profesor Václav Vojáček: »pomíjel jsem honbu za hodnostmi«, platí totéž stejnou měrou také o jeho synovci, který našel své štěstí v tiché, nehlučné, nezištné práci kněžské, vychovatelské, bádání o minulosti svého druhého domova, o městě Lysé n. Labem a jeho širokém okolí. Co již ze svých studií uveřejnil a co vše ještě na uveřejnění čeká! Bylo by škoda, aby toto nastřádané bohatství zůstalo nevyužito anebo dokonce, aby propadlo zkáze. Skromný, nenáročný badatel rád otvírá své poklady a uštědřuje z nich hojnou měrou těm, kdo k němu přicházejí o radu, vysvětlení nebo jen obracejí se na něho s prosbou, aby jim ukázal cestu, ať jim běží o dokreslení historických postav, o významná místa, stavitelské, sochařské a malířské památky. Ale katecheta P. J. Vojáček věnoval se s láskou nejen hudbě, té velké těšitelce v bolesti a v úzkosti, nýbrž i skladbě hudební, komposici, jak o tom svědčí brněnské .hudební nakladatelství Pazdírkovo a kutnohorská »Česká hudba«. Z Vojáčkovy dílny vycházely hlavně skladby komponované k větší cti a slávě Boží. Jiné vznikly v době, kdy P. Vojáček řídil svůj orchestr. Pensum divinum P. Jos. Vojáčka není jeho jubileem ukončeno. Stále myslí, co vše ještě vykoná. A jistě k programu tomu náležejí i paměti z jeho života. Byly by jasným obrazem města Lysé skoro za celých posledních padesát let po všech stránkách rozvoje města, ve směru hospodářském, společenském, sociálním, kulturním — »v zámku i podzámčí«. V pamětech těch by literární činnost jubilantova vyvrcholila.

P. Josef Vojáček nerad vystupuje okázale na veřejnost. Při své uhlazenosti zůstává prostým jako člověk z lidu; ví, že »všichni jsme z lidí, vládce i rob«, jak praví básník. A také proto je tak oblíbený. Prostý je jeho šat i jeho stůl. Dnes také již proto, že je staropensista. Chudý na statcích vezdejších, za to bohatý vlastnostmi ducha a z bohatství toho štědře rozdává. Ví, že zdraví prodlužuje sklenička čerstvé, dobré vody, ale ví, že jsou i jiné dary Boží i když prošly rukou a umem lidským, ať jsou již barvy zlatové, bílé nebo rudé. Tak ve dnech 50. výročí Vojáčkova vysvěcení na kněze, sejdou se u radostné účasti k srdečnému, vroucímu pozdravu všichni ti, kdo P. Jos. Vojáčka mají upřímně rádi. Budou to především jeho žáci a žákyně, ať působí kdekoliv a kamkoli a pod kterékoli prapory a korouhve zanesl je Osud a vír poválečné doby. Přistoupí k němu zbylí. druhové, přátelé, spoluobčané, věřící farnosti v Lysé i Kostomlatech a na místě ne posledním jeho spolubratří ... Přinesou mu květy, obnoví dávné přátelské svazky, stisknou mu ruce, jiní ho obejmou, pocelují P. Josef Vojáček i jeho spolubratří, stejně jako jejich osadníci věřili v dobách nejtěžších, když u nás zle, nelítostně, barbarsky řádili »lidobijci«, že na Labi opět se rozpuknou ledy, že volný bude jeho proud, že ta naše lípa bude opět zelená ... Všichni si přáli jen, aby na ní vykvetly květy lásky k bližnímu, člověka k člověku, Čecha k Čechu, Slovana k Slovanu. Jak to napsal básník J. V. Sládek:

Jeť láska vše, vítězí nade všemi,
vše unáší, jak moře za přílivu,
nad mdloby, zoufání, svůj klid i skývu ...
Je láska život, každé kletby lékem,
nadějí starce, muže sílí v činy
a mládež činí velkou svatým žárem ...

A této lásce a pravdě učí Kristus, jenž učí nás modlitbě: »Otče náš« — »Přijď království Tvé! Chléb náš vezdejší dej nám dnes. Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům! Zbav nás zlého!« — A jinde Kristus volá: »Miluj bližního, jako sebe samého!« — »Nechte maličkých přijíti ke mně ... I« A slova ta v skutek uváděl náš jubilár... A za to vše dobré, co kdy v životě učinil, voláme mu vstříc po staročesku: »Dej Vám Pán Bůh zdraví na dlouhá léta!« Pamatujme si tu slova Vítězslava Hálka:

»Jeť srdce pěvců nejčistší
a všeho hněvu prosté,
a co nám zpíval od srdce,
to ve svém srdci noste!«

A P. Josef Vojáček pěvcem byl a je!

Dr. Josef Pešek
profesor akademického gymnasia v. v. v Kostomlátkách.

P. Josef Vojáček - historik

Seznámil jsem se s katechetou Jos. Vojáčkem ve funkci školního inspektora a poznal jsem v něm vzácného muže, který kromě vzorného konání svých učitelských povinností vyplňoval volný čas studiem dějin obcí okresu benáteckého. Stál se mnou v redakci vlastivědného časopisu Boleslavana od jeho založení až do zániku v době Protektorátu. V jedenácti ročnících tohoto časopisu je uložena bohatá žeň z bádání P. Vojáčka o minulosti obcí a bude vítanou pomůckou historikovi, který se ujme napsání dějin Boleslavska. Byl jsem a zůstávám dobrým přítelem P. Vojáčka. Naše přátelství vyrostlo ze společných zálib a společné práce. Co bylo dosud uveřejněno z jeho životního díla, je při velkém rozsahu pouhý zlomek sebraných a k tisku připravených historických prací a bude po zásluze oceněno v budoucnosti. Vzpomínám rád na úřední cesty do Lysé, kde poznal jsem hřejivé a milé bratrství celého sboru učitelského obecných i měšťanských škol. P. Vojáček byl v něm dobrým, veselým přítelem všech kolegů a kolegyň. S mravenčí pílí a vytrvalostí se pídil v mnohých archivech po záznamech z minulosti obcí a vše, co objevil a zjistil, sestavoval v pečlivě upravené monografie. Jen ten, kdo viděl sebraný historický materiál Vojáčkův pochopí a ocení správně velikost a bohatství jeho práce a pokloní se autorovi. K jubileu, které letos můj přítel slaví, připojuji se i já s upřímným přáním plného zdraví a všeho dobra jubilantovi do mnoha dalších let. Kéž jeho pero neumdlévá a radost ze života prozařuje další léta jeho záslužného života.

Karel Sellner
okresní školní inspektor v.v. Mladá Boleslav

Okolo záslužné práce P. Josefa Vojáčka

(Záznam vzpomínek Josefa Šulce. Sepsáno někdy po r. 1964)

S ohledem na vydanou historickou práci 'Lysá n.L., grunty, domky a jejich majitelé'.

Pan páter, jak jsme říkali svému vzácnému příteli, výbornému společníku a hodnému člověku, pracoval pilně na historii našeho města a jeho okolí, snad po několik desítiletí. Šlo o práci opravdu mravenčí, nevím alespoň o vhodnější pojmenování pro nekonečně listování ve starých pozemkových pulktrechtních a kdo ví,jak se všechny ty knihy jmenují a vyhledávání čísla za číslem a řazením jmen bývalých lysáků pěkně podle obydlí, gruntů, domů a domků ,aby pro nás, jejich následovníky a také pro ty, kteří po nás budou opět lysáky, zůstala zachována.

Velmi často jsme mluvili s panem katechetou o jeho 'koníčku'a to jsem netušil, že nejde jen o město Lysou, ale také že i okolní obce zpracovává stejným způsobem historicky.

Pan páter Vojáček dovedl okolo sebe shromažďovat společnost. Stravoval se v hostincích a získával své přátele. Nejdelší období jsem ho potkával ve vyhlášené plzeňské restauraci 'U města Prahy' To byl již ve zralém věku a držel přísný pořádek. Přišel kolem páté hodiny odpolední, měl své místo u rohového stolu ve velkém lokále, sedl si na rohovou židli a my ostatní hajdy na lavici. Přesto, že jsme s manželkou chodívali dvakrát, nejvýše třikrát v týdnu, hlídal nám pečlivě naše místa. Manželka, velká pamětnice posledních pokolení obyvatelů našeho města a bývalá žákyně pana katechety, vedla s ním řeči většinou rázu historicko-kritického, měla své místo na levici nejblíže jeho židle a ať tam seděl v době jejího příchodu kdokoliv, přiměl jej, aby si poposedl. Tedy sedací pořádek se dodržoval. V neděli přišel pan katecheta poněkud dříve, to míval hosty z okolí. Kantoři z Milovic a pan kapitán Ulrich málokdy vynechali, někdy i pan kapitán Zeman, vojenský pensista, který pobíral důchod nejméně 30 roků.

I v pití dodržoval pan páter přísný pořádek. Jeho porce od 5 do 8 hodin byla 8 plzeňských a 1 malý koňak, nevečeřel víc, než 1 malý chlebíček s kouskem uzeniny. Když se nám podařilo zdržeti ho trochu déle, nikdy víc však, než o půl hodiny, pak vypil nejvýše další polovinu piva, ostatní zůstal nedopit. Nebylo divu, že mu plzeňské 'U města Prahy' chutnalo, byl tam dobrý odbyt a výborné sklepy.

Když mu začaly potíže s chůzi, přestal chodit do hospody vůbec a objevil se jen na malé procházce podél domu č.p. 13 na náměstí na sluníčku. Chodil nejraději sám a na delší diskuse si během procházky nepotrpěl. Měl potíže reumatika. Již jako mladý byl několikrát upoután celé týdny a měsíce na lůžko nemocí, které byl asi sám vinen. V mládí - znal jsem jej od r.1904 - kdy do Lysé nastoupil-byl se svým psem Bojem-skotskou golii-neustále na cestách v lese, ale hlavně u Labe. Oba, pan páter i jeho pes, se brzo na jaře jako první, koupali v Labi u Řehákovy boudy. Proto se nad jeho reumatismem nikdo nedivil.

Byl příznivcem vojska a kamarádil s důstojníky lysské posádky jezdeckých oddílů a toto přátelství jej přivedlo v prvé světové válce i na vojnu. Jako feldkurát prodělal mnohou štrapaci, které určitě pěkně povzbudila i jeho reumatismus. Velmi rád vypravoval o vojně a o vojácích vůbec. Dovídali jsme se, jak se žilo s veselou společností oficírů v hospodě u Vanhauzů /tam je dnes městské museum/ za výborného šenkýře Veselýho. Ten jezdil dvakrát týdně do Prahy nakupovat speciality pro mlsné jazýčky svých zákazníků. Také jsme se dověděli, jak stará paní Šulcová z bývalého hostince na spodním rohu náměstí dovedla v oficírské menáži uplatnit své kuchařské umění, ale při tom i mateřsky domluvit každému nerozvážnému rozmařilci. A těch bylo mezi příslušníky jezdeckých regimentů zpravidla víc než těch střídmých a pořádných. Co se dělo v hospodě u Jelínků ve Stržišti ještě za staré paní a syna Maxiho. Také ke starým Královům v nádražní ulici měl dobrý poměr a stravoval se tam s oblibou a vysoce cenil umění staré paní při přípravě drůbeže.

Velkou láskou pana katechety byla muzika. Kolem roku 1910 začal z nás žáků tvořit velké hudební těleso. Zájemců i talentů našel dost. Horší to bylo s hudebními nástroji. Houslí,těch bylo dost, vždyt jsme národ muzikantů. Snad i nějaká trumpeta, i klarinet se našel, ale to nemohlo stačit hudebnímu formátu. Musil mít hoboje, fagoty, dokonce contrafagot, timpény, flauty, basy, čela, violy a také lesní rohy a ani trumpety, 'práskačky' nsměly scházet. Žáky vyučoval sám a vzácné hudební nástroje kupoval a nám klukům je zakrátko, když jsme se jen trochu snažili, jednoduše věnoval. Tak jsem přišel k hobojce, která stála 30 zlatých rakouského čísla. Náhubek-strojek stál 60 krejcarů a my nepořádní a neopatrní kluci jsme strojky, užívám slov pana katechety 'přímo žrali'. Tak nejméně 3-4 za měsíc. Fagoty byly dražší v nákupu a cena strojků několikanásobná. U čel, ba a viol byly zase drahé struny.

Hudební těleso zaměstnalo pana pátera každé odpoledne a večer a spolené zkoušky byly vždy v neděli odpoledne. Rádi jsme chodili všichni muzicírovat, a když jsem byl před válkou zaměstnán v Praze, jezdil jsem alespoň na koncerty do Lysé. Zachovalo se mnoho fotografických snímků a všichni, kdož jsme tvořili bandu muzikantů, rádi po mnoha letech vzpomínáme na příjemné chvíle, ztrávené v kapele velebného pána Vojáčka. Dokonce se měla konati schůzka nás muzikantů. Naléhal na ni spolužák a křídlovák Pavel Procházka, původem z Litole, ženatý ve Stratově, zemřel však náhle v roce 1964, takže i kdybychom uskutečnili jeho myšlenku, on už nesúčastní.

V prvé světové válce, když byl kdekdo na vojně a muzikantů nedostatek, jsem se jako nevoják zúčastnil několika koncertů v pražském Klubu přátel osvěty, tam dirigoval také známý šéf opery Národního divadla O.Ostrčil. Když jsem začal pracovati na zpeněžování zemědělských výrobků a bylo po volném čase, tak jsem občas jen teoreticky s panem katechetou o jeho velké lásce-muzice-debatýroval.

Pan katecheta bydlil, pokud se pamatuji, nejdéle v domě rukavičkáře Nováka v konci, tam s ním bydleli také jeho rodiče, oba stařičcí, kolem 90 roků. Otec býval advokátem v Praze na Smichově. Někdy přijížděla sestra, byla hezká žena a měla za manžela učitele Sládka. Jediný synovec však již v jinošském věku zemřel. Dlouho jsem chodíval na náměstí do budovy bývalé Vackovy vinárny, kde bydlel v I.patře.

Pak zase bydlel ve Stržišti vedle pekaře Němce a kratší dobu také v hotelu U nádraží. Krásný byt míval také v Zámku, vlastně v bývalém Klášteře, proti jihu, s nádherným výhledem do polabské krajiny. Dlouhou dobu mu posluhovala svobodná Marjánka Růžičková -37 roků- byla stará, mrzutá a na nás nepořádné kluky-muzikanty-právem často hudrovala. Pro oběd chodívali odrostlejší kluci, ti obstarávali také všechny posíll a měli se u pana katechety dobře.

Lysští dragouni mívali každoročně svůj svátek, bylo to výročí bitvy u sv. Gotharda, kde jejich předchůdci pod vedením generála Šporka porazili Turky. Pro jejich mládí dostali přezdívku 'holobrádci'. K oslavě patřila i církevní paráda. V kostele se objevili všichni dragouni v plném lesku pan katecheta měl slavnostní kázáni. Mělo dvě části: ta delší byla česká a Němcům to zkráceně opakoval německy. Parády se súčastnila všechna městská honorace, zástupci úřadů, také vysloužilci s muzikou a praporem a pochopitelně i my kluci s velkou chutí také již proto, že ten den škola ne vyučovala.

Jako kněz byl ve svém povolání velmi oblíbeným. Dovedl nás, své žáky, snad upoutat vypravováním svých zážitků a často veselých příběhů. Dospívajícím děvčatům dával pro život různá užitečná poučení. Moje sestra Manča - později provdaná Kolešková - se ráda mračila. Pan páter si toho všimnul a hned musela slyšet 'Mařeno, zamrač se!' Tak ji nejlépe naučil už v útlém mládí tvářit se veseleji. Jinak bylo jeho okřídlené: 'Holky, až budete nosit dlouhé sukně a drdol, tak se vdáte.' Po letech mu bývalé žačky, najmě ty brzo pro vdané, prohlašovaly, že se vdaly i bez těch dlouhých sukní - móda je zatím odstranila a za krátko nahradila mikáda i ty drdoly.

Kázání měl jadrná, obsažná, pěkně a příjemným hlasem přednesená, ale krátká. Také mše sv., pokud je sloužil pan katecheta Vojáček, se nazývaly 'Mšičky' a když se ho věřící ptali, proč jako tolik pospichá, odpověděl, že hledí své církevní povinnosti vykonávati, dokud má pohromadě potřebnou pobožnou mysl.

Bylo by ještě mnohé k dopinění charakteristiky oblíbeného duchovního a jeho dobrých lidských vlastností. Rozdal všechno, co měl - šetřit nedovedl a když jsme mu v době jeho odpočinku přinesli k svátku nebo k narozeninám něco na zub neb k pití, zpravidla darované opět daroval a později jsme dokonce znali stálé jeho odběratelé.

Když mu bylo 80 roků, to bydlil v domě MUDr Tichýho. To si již nepotrpěl na dlouhé návštěvy, unavovaly ho. Stěžoval si, že ho někteří bývalí přátelé z mládi, najmě ti přespolní, navštěvuji a trochu dlouho u něho prodlévají. To již špatně chodil a dělalo mu nesnáz, když měl jít někomu otevírat byt. Proto měl klíče od bytu soused MUDr Sekáč. Ten slavnostní den, bylo to 20. června 1954 bylo tomu jinak. Přišli jsme s manželkou dopoledne před 10.hod. S velkým nadšením nás přivítal a hned ukazoval, že stále pracuje. Měl rozdělanou historii lyských dragounů a ještě další písemnosti. Po náměstí šlo procesí Božího Těla. -Šli jsme všichni k oknu a když průvod zastavil u prvního oltáře /u sklenáře Pošvy/ a pan jubilant se objevil v okně, všimli si ho účastníci slavnosti a všichni ho živě pozdravovali. Tenkrát nás nechtěl od sebe pustit, museli jsme s ním pojíst nějaké sladkosti, popít víno a i zakouřit jsem si musel z jeho zásoby cigaret. Těsně před polednem jsme mohli teprve odejít. Měli jsme dojem, že jsme byli snad jediní, kteří jsme v den osmdesátých narozenin přišli. Rodina Beranová a jeho sestra učitele Berana provdaná Wunschheimová, byli gratulovat a také sami, o den dříve. To již nechodil ven - neunesly ho nohy a posluhovala mu obětavě paní Kalašová - rozená Puchmajerová -,takto zpěvačka na kůru a pohřbech. Měla dosti síly aby ho mohla provést po bytě, usadit v lenošce a s vzácnou trpělivostí mu tak dosloužila.

O historické práci pana katechety. Když měl pan katecheta pohromadě všechny výpisy o dějinách každého domu, chalupy, zámku i ostatních budov, navrhl jsem mu, že bych mohl býti nápomocen při publikaci této práce. Říka, rád bych, ale na to nemám peníze. Tomu jsem rád věřil a slíbil jsen že si financování knihy vezmu na starost, ovšem že nemohu zaručit, že on dostane honorář na alespoň částečnou úhradu práce, kterou musel sám. bez cizí pomoci vykonat. Hned spustil, že on nic nechce a také chudák nic nedostal. Za zpracovanou historii okolních obcí: Vruce B., Stratov, Stará Lysá, Ostrá, kterou dal později k disposici v rukopise, přece něco utržil. Z každé vybral jsem vždy některého z lidí, kteří měli o dílo zájem - taxa za rukopis z jedné obce činila 1.500 Kčs. Obnos každý hotově zaplatil. Tento materiál je dnes v rukou lidí, kteří jej asi pečlivě uschovají pro své potomky.

Pustil jsem se do práce a dobrý známý akademický malíř A.Landa připravil propagační leták - výzvu k subskripci knihy. Motiv byl pohled na Lysou. Hlubotiskem vytiskl leták a později i knihu Neubertův závod na Smichově. Zatím, co probíhala vlastní subskripce, bylo zapotřebí dokončit v 'status quo', t.j.dnešní stav majitelů domů a usedlostí až do r.1936. Moje manželka, jinak 'naše máma' již dávno debatovala s autorem o jednotlivých lysácich a na pomoc přispěchal pan rada Simon, rolník z čp.220. Ten měl fenomenální pamět a znal nejen čísla domů v celém městě a majitele snad všech polí rozsáhlého lysského katastru /cca 1.400 ha/.

Pan rada Simon, jinak ho nikdo netituloval, byl pokladníkem Hospodářské besedy, spolku, který neměl v celém kraji obdoby, -pak radou města Lysé n.L., funkcionářem Občanské záložny, Družstevních závodů, Svazu pěstitelů raných zemáků a zeleniny a na jeho pamět bylo spolehnutí. Při tom radil u daní, pomáhal při přiznávání a rekuresech - u svatebních smluv i posledních pořízení a dveře se u tohoto obětavého člověka vlastně netrhly. Kdo se kdy narodil a umřel, případně, kdy se kdo oženil, to věděl obyčejné lépe, než chudák postižený. Mnoho zimních odpůldnů ztrávila tato trojice nad rukopisem, aby dílo bylo dovedeno ku zdárnému zakončení. Potom jsem to zkomplikoval já. Řikám: Důstojný pane, ale ono to bude moc suché - málo zajímavé - zejména pro mladší příslušníky města, to byste měl dopinit alespoň krátkou historií města.' A byl krach - 'to nemůžu, vždyt již pan ředitel Otruba dějiny města stvořil a vydal a já nevím, co bych tam řekl nového.'

A řekl. Netrvalo to ani měsíc a rukopis byl na světě - dobře udělaný a kniha mohla do tisku. Ted jen obrázky. To byla v celku velmi snadná historie, ty byly dávno připraveny. Velký milovník našeho města pořizoval celá desetiletí obrázky Lysé, jejich zajimavosti, zákoutí, chaloupek a baráčků a celých čtvrtí, zámek, sochy, kostely a modlitebny v různých ročních dobách a pak bývalé kapacity našeho města a majitele zámku, ty byly v archivu pana A.J.Leinera. Velmi ochotně pomohl, dodal a poradil, takže akademický malíř Landa měl materiálu pro knihu habaděj.

Kniha se subskribovala za 40.- xčs a když bylo pohromadě bezmála 30.000-Kčs, spustili jsme tisk. Nabídka zněla na cca 32.000-Kčs a věděli jsme, že město dá určitě příspěvek ve výši 2.000-Kčs, tak jsme začali zdánlivě bez risika. Ale bylo a potíže byla. Páni Neubertové dali nabídku tak šikovně, že jsme museli později souhlasit s některými úpravami a moc jsem se podivit, když přišel účet na víc než 50.000-Kčs.

Řekli jsme si: dobrá préce, ale drahá. Šli jsme se dohadovat a vzali s sebou zdejšího rodáka ředitele administrativy Republikánské strany pana Šimůnka a usmlouvali jsme asi 5.000-Kč. Částku jsme se zavázali ihned uhradit a nastalo shánění peněz. Něco přidala obec, také některé peněžní ústavy. Asi 3.000-Kč půjčila Živnostenská záložna, kde byl pan fotograf Leiner ředitelem a zbytek asi 7.000-Kč jsem vložil do podniku sám, abych si vysloužil kvitanci, že jako mám právo prodati knihy deponované na městském úřadě. Přišla válka, kniha nesměla být nabízena pro obrázky o Čsl. armádě a v r. 1945 byly knihy, uložené někde v bedně, na celé radnici k nenalezení. Papír zbyl a nic se nestalo, hodnota peněz se stejně změnila, takže jsem obnosu věnovaného na dobrou věc, ani ve snu nelitoval. Dva výtisky knihy jsem reservoval pro naše děti a autor knížky je o vánocích r.1956 podepsal, když jsme mu přišli pogratulovat.

Pan katecheta měl přesnou evidenci o svátcích, narozeninách a podobných událostech svých přátel, nikdy nezapomněl poslat lístek nebo dopis. Manželce gratuloval ke každému svátku, oběma k Vánocům a Novému roku a to mimo na rodiny byla nejméně stovka dalších jeho přátel, na které nikdy nezapomněl. Při takto rozvětvené korespondenci se nikdo nedivil, že připravil oznámení - korespondenční lístky o svém dožití. V textu bylo vynecháno datum úmrtí a datum pohřbu a hodina. Měly býti rozeslány, ale nebyly.

Zemřel 6.X11.1958 a byl pochován na lysském hřbitově za ohromné účast svých přštel, věřících i duchovenstva. Na hrobě je kovový tepaný kříž, starý více než 100 roků, ten zhotovil neznámý umělec, řemeslník a byl dříve na starém hřbitově. Kříž bez nápisu, zatím se mnohý u něho zastaví - svíček tam je bez počtu, i květiny - a tak bude do té doby, než odejdou poslední, kdož znali hodného člověka P. Jesefa Vojáčka.

Josef Šulc