Vogtova veduta Lysé nad Labem

“naučná stezka” Šporkovou barokní krajinou

Vogtova veduta Lysé nad Labem
“naučná stezka” Šporkovou barokní krajinou

Vogtova veduta Lysé nad Labem
“naučná stezka” Šporkovou barokní krajinou

prof. PhDr. Eva Semotanová, DrSc.

Mikroregion Lysá nad Labem

“Lysá dnešní jest město novožitné.... Na jihozápadní straně města šíří se mohutné hvozdy, které protíná za dnů našich dráha severozápadní. Tím ovšem idylla lesní samoty byla setřena. Avšak za dob minulých veliké lesy ty s Brandejskými sousedíce, řídce byly oživeny lidskou společností, a mnohdy udál se tajůplný zločin v jejich úkrytu, jenž sice pobouřil lid okolní, přes to však nevypátrán zůstal. Na samém rozhraní obou panství a bývalých krajů, pražského i boleslavského, jest kaple sv. Vácslava. Mohutné kmeny zastiňují skromnou svatyni, a dvě sochy, před ní postavené - památky to dle podání lidového vraždy kdysi spáchané. Podnes, udá-li se venkovanu jíti za soumraku místem nevlídným, vzpomíná v mysli děsné události a mimoděk zrychlí kroky své. Netřeba dokládati, že i jiné pověsti, povahy tytýž i dobrodružné, o lesní kapli kolují. Nedaleko kaple bývala poustevna, z níž hrabě Špork učinil klášter poustevníků sv. Augustina. Kostel i klášter, na všech stranách lesem vysokým obklíčené, byly r. 1812 zrušeny a ve dvůr poplužní proměněny. Až do r. 1868 byl kostel, v severní části průčelí zdvižený, ve vnější části své zachován; obnova tehdy vykonaná setřela všechen chrámový ráz, a bývalý klášter dnes sluje dvorem Karlovem.”^[1]

Tolik reprezentativní vlastivědná publikace “Čechy” z přelomu 19. a 20. století, téměř dvě století po vydání veduty Johanna Georga Mauritia Vogta, která zachytila pohled na barokní komponovanou krajinu v blízkém okolí Lysé nad Labem. Je však veduta i stať v publikaci pravdivá? Lze ji považovat za hodnověrný pramen? Změna v krajině je po dvou staletích od vydání veduty zřejmá,^[2] prvky, které z barokní krajiny nedaleko Lysé kolem roku 1900 zůstaly, byly již tehdy, jak se zdá, nepatrné.

Také v dalším, 20. století následovaly krajinné proměny jedna za druhou. Barokní krajina mizela, paměť místa ubývala a jeho genius loci se vytrácel. Z původního komponovaného prostoru, vytvořeného z podnětu Františka Antonína Šporka koncem 17. a v prvních desetiletích 18. století, nese soudobá krajina nepatrné stopy. I ty mohou časem zaniknout a rekonstrukce původního stavu bude stále obtížnější. Mikroregion Lysá nad Labem s okolím je na začátku 21. století úrodnou oblastí Čech s rysy urbanizovaného, industrializovaného venkova, počátkem 18. století však tvořil zcela jiný, jedinečný komplex. Komponovanou barokní krajinu.

V rovinatém Polabí se hrabě Špork pokusil přizpůsobit krajinu svým potřebám. Upravil ji pro radost, potěchu, zábavu, odpočinek, reprezentaci, ale i duchovní očistu svou nebo svých přátel, podobně jako tomu bylo na jeho dalším panství Kuks.^[3] Obě krajiny dokumentují dobové popisy, dochované veduty a staré mapy.

V kombinaci se studiem současných kartografických děl a s průzkumem v terénu je možné vytvořit přibližný obraz zmizelého. Je však třeba zdůraznit, že proměny krajiny z pohledu historické geografie, krajinné archeologie a environmentálních dějin jsou pro období raného novověku českých zemí dosud zpracovány zcela okrajově. V případě krajiny zobrazené na vedutě Šporkovy Lysé půjde o sondu - pokus o rekonstrukci, vyjadřující fázové a prostorové posuny krajinných změn - a zejména o využití nové metody práce s barokními ikonografickými prameny.

Poznámka k fenoménu české barokní krajiny

Proč právě dokumentace barokní krajiny? S autory stati o barokní krajině Jiřím Sádlem a Pavlem Hájkem se také v historické geografii otevírá otázka: česká barokní krajina, co to vlastně je?^[4] Barokní krajina, resp. česká barokní krajina, hospodářsky využívaná, ale přesto naplněná estetikou, harmonickými vztahy a idejemi barokního člověka je fenomén, rámcověvymezený první čtvrtinou, ale spíše 2. polovinou 17. - polovinou 18. století. Charakterizuje ji zvlněný terén s mozaikou drobných obdělaných polí, hustá síť silnic a cest, lemovaných stromovými alejemi, města, sevřená barokním opevněním, hospodářské objekty, zasazené do krajiny, zámecké a klášterní areály, barokní poutní kostely na návrších, vesnická sídla s dominantami barokních kostelíků, drobná architektura ve volné krajině - Lorety, Boží muka, kříže, kapličky, sochy svatých.

Barokní světskou i církevní architekturu často doprovází mohutné stromové solitéry, barokní zahrady a krajinné parky. Obvykle se jedná o tzv. historickou barokní krajinu nebo též komponovanou barokní krajinu - např. Valdštejnova a šlikovská komponovaná krajina ze 17. století na Jičínsku nebo Šporkovy komponované krajiny v Kuksu a Lysé nad Labem z přelomu 17. a 18. století.^[5] Stopy barokní krajiny, volné i komponované, zůstaly v české krajině dodnes, postupně však mizí. Současný člověk zatím ducha a dědictví barokní krajiny intenzívně vnímá. Studuje ji a usiluje o její pochopení, uchování nebo rekonstrukci. Ze starších pravěkých a středověkých krajin nebo z krajiny 16. století, dotknuté renesancí, zůstalo na rozdíl od barokní krajiny jen velmi málo stop. Důvodem je mimo jiné “intenzita” barokní krajiny, s níž se v českých zemích před třemi staletími rozprostřela. Přesto její stopy se vzrůstajícím časovým odstupem a pokračující modernizací a urbanizací krajiny postupněmizí. Tři staletí zpět mohou být považována za maximální horizont, kdy se image historické krajiny dosud “udržuje” v současné krajině za předpokladu, že nenastanou jiné, mnohem výraznější přeměny krajinného rázu. Každá sonda, zachycující barokní krajinu v jejích různých podobách tak může být posledním svědectvím o její existenci.

Veduta jako pramen ke studiu české barokní krajiny

Při studiu minulých krajin a tedy i barokní krajiny se v poslední době věnuje soustavnější pozornost analýze obrazových (ikonografických) historických pramenů. Patří k nim veduty, fotografie, pohlednice a mnohé další materiály, zachycující s větší či menší přesností venkovskou i městskou krajinu - přehledně nebo v detailech, se všemi typy sídelních prvků.^[4] Barokní krajinu znázorňují veduty ze 17. a 18. století. Spolehlivost jejich výpovědní hodnoty jako nefotografických obrazových pramenů se liší případ od případu. Při posuzování věrohodnosti je proto třeba postupovat velmi obezřetně, a to nejen s ohledem na dobu vzniku, ale na řadu dalších skutečností, zejména osobu autora (je-li znám), jeho vzdělání, profesní aktivity a společenské postavení. Podstatný je přístup autora k informacím, které na vedutě zakreslil, zda se sám účastnil přípravy a vyhotovení veduty nebo zda ji sestavil zprostředkovaně, převzetím různých neověřených podkladů nestejné výpovědní hodnoty.

Pohledy na barokní krajinu jsou dochovány zejména ve starých tiscích, na samostatných grafických listech, olejomalbách, kresbách i v kartuších starých map. Metodu práce s obrazovými prameny nově rozpracoval na příkladu analýzy krajiny podle Merianových vedut bitvy u Třebele Václav Matoušek.^[7] Zcela průkopnicky podrobil veduty studiu nikoliv jako pramene pro poznání sídel a dobové architektury, ale jako zdroje údajů o krajiněpoloviny 17. století. Na rozbor vedut napojil komplexní výzkum zobrazené krajiny s využitím písemných a mapových pramenů, archeologických nálezů, leteckých snímků a povrchového průzkumu terénu. Vycházel z předpokladu, že neznámý autor vedut vytvořil relativně věrný obraz skutečnosti a ověřoval tuto hypotézu různými metodami.

Práce Václava Matouška je svou povahou transdisciplinární. Do historické geografie, krajinné archeologie, environmentálních dějin, do dějin raného novověku, geografie, dějin kartografie, dějin umění a dalších vědních oborů vstupuje tato problematika zcela nově jak z hlediska pramenné heuristiky, tak užitých metod. ^[8] Je zřejmé, že systematický výzkum vedut komponovaných barokních krajin v Česku by přispěl k zaplnění bílého místa v historické geografii raného novověku. Nechť je analýza Vogtovy veduty Šporkova panství Lysá nad Labem malým příspěvkem ke studiu velkého tématu.

Johann Georg Mauritius Vogt

Johann Georg Vogt (30.6.1669 - 17.8.1730 Mariánský Týnec), řeholním jménem Mauritius, žil a působil v cisterciáckém klášteře v Plasech.^[9] Od otce, zeměměřiče ve službách plaského kláštera, získal měřické znalosti a umění mapové kresby. V Praze studoval filozofii a teologii, oblíbil si též historii a zeměpis Čech. Roku 1692 vstoupil v Plasích do cisterciáckého řádu, složil řeholní sliby a po dalších teologických studiích byl vysvěcen na kněze. Působil také jako řádový hudebník, skladatel a varhanář (kromě Plas i v Mariánském Týnci) a podle jeho návrhu byly roku 1715 stavěny varhany v Manětíně. ^[10]

K Vogtovým dílům mimořádného významu patří přehledná mapa Čech “Nova totius regni Bohemiae tabula...” ^[11] , vydaná roku 1712 spolu s knihou “Das jetzlebende Königreich Böhmen in seiner historisch - und geographischen Beschreibung vorgestellt.” Kniha, věnovaná Čechám a jejich vlastivědnému popisu, vyšla ve Frankfurtu a Lipsku u Johanna Ziegera v roce 1712^[12] (v dalších tiscích vycházela snad až do roku 1730) a znovu ve druhém vydání v Norimberku u Johannna Rüdigera roku 1742.^[13] V předmluvě knihy, věnované vlastivědnému popisu země, nazval autor Čechy “milou vlastí svou...”,^[14] ačkoliv do Plas přišel se svým otcem z dolnofranckého Königshofenu. Psal se proto obvykle “P. Mauritius Vogt Regis curianus in Graabfeld”.

Zálibu v kartografické práci prokázal Vogt zhotovením dalších mapových děl, např. mapy plaského klášterního majetku “Chorographia totius dominii Plassensis” (cca 1:205 000) se čtyřmi vedlejšími mapkami ^[15] a několika map v rukopisu “Bohemia et Moravia subterranea”, rovněž z roku 1729, týkající se geografie světa i českých zemí. Svůj život zasvětil vlastivědným zájmům a všestranným aktivitám. Zemřel v Mariánském Týnci ve věku 61 let, pohřben byl v klášterním kostele v Plasech.

Vogtova “Liessa” - popis panství z roku 1712

“Bechreibung derer drey hochgräffl. Sporckischen Herrschaften Liessa, Hradlitz und Konoged nebst zugehörigen Kupffern.”^[16]

Liessa

Diese Herrschaft ist vier Meilen von Prag gegen Mitternacht in dem Bunzlauer Creis auf einer annehmlichen Fläche gelegen; wird gegen Aufgang mit der Königl. Leibgeding Stadt Nimburg gegen Mittag mit denen Kayserl. Herrschafften Pscherow und Brandeiss und gegen Untergang und Mitternacht mit der Graff Schützischen Herrschaft Benateck begräntzet; Sie hat einen guten Acker-Bau auch anmuthige Auen und Wiesen welche von dem durch die gantze Herrschafft vorbey fliessenden Elb-Strom bewässert und befeuchtet werden: Ferner etwelche ziemliche Teiche welche nebst denen benöthigten Fischen verschiedenes Feder- Wildpret verschaffen. Schöne schattichte Eychen und Kiefer-Wälder welche mit Regul-mässigen Alléen durchhauen wegen dem aus der daran stossenden Kayserlichen Wild-Bahn hin und her wechselndem Wild zur angenehmen Lust dienen und fürwar etwas recht Fürstliches seyn; einen herzlichen mit lauter zwischen aufgemauerten Pfeilern liegenden Brettern umzäunten und im Umb-Creyss gegen zwölf tausend Ellen grossen Thier-Garten worinnen von Dan-Hirschen wohl über tausend Stück behalten werden; und endlich einen gleich dem Thier Garten umzäunten Phasan-Garten.

Das Schloss liegt gegen Mittag auf einem etwas erhobenen und schroffigten Berge allwo ausserhalb dem in Felsen ausgehauenen Schloss-Graben nebst der uhralten runden Capelle des Heiligen Desiderii, ein schönes Kirchlein unter dem Titul Mariä Geburt mit einer daran neu erbauten Loretta Capellen und einem für sechs Geistliche gestifften Clösterlein zu sehen ist welches letztere aber samt der Loretta-Capellen biss dato noch keinem Geistlichen ist eingeraumt worden. Dieses Schloss wird sonsten in das alte und neue Gebäu abgetheilt; doch gleichwie der jetzige Besitzer das neue von Grund auferbauen also hat er auch das alte schier völlig erneuern und das ein und andere mit kostbahren Einrichtungen und schönen Schildereyen zieren lassen; Und sind unter andern im alten Gebäu in dem obern grossen Saal alle von dem Kayserlichen General-Feld-Marschall Johann Grafen von Sporck als Dero in GOTT ruhenden Herrn Vattern gethane Helden-Thaten sonderlich aber der Anno 1664. wider den allgemeinen Erb-Feind des Christlichen Namens bey Sanct Gotthardt erfochtene herrliche Sieg samt Hochgedachten Herrn Generals warhafften Abbildung zu Pferd sitzend eingentlich entworffen.

Auf der einen Seiten des Neu-Gebäu stehet gegen dem Hoff-Platz hinein ein sowohl wegen der Grösse als künstlichem Grotten Werck sehenswürdiges Vogel-Haus worinnen die das gantze Jahr hindurch behaltene Vögel mit ihrem verschiedenen Gesang unter dem angenehmen Geräusch dess aus einer mitten darinnen stehenden Fontaine springenden Wassers ein wohl-lautend und liebliches Getöss machen. Auf der andern Seiten gedachgten Gebäus gegen Aufgang ist ein Lust Garten angelegt welcher weil er etwas anhängig den ohne dis allenthalben unbeschränckten Prospect desto angenehmer giebt. Dieser mit allerhand zur Leibs- und Gemüths-Ergötzung eingerichteter Lust-Garten erstrecket sich biss an das unten am Fuss des Schloss-Berges gelegene und dem Besitzer mit der Erb-Unterthänigkeit zugethane Städtlein Liessa welches nebst andern schönen Gebäuen mit einer Pfarr-Kirchen in welcher Hochgedachten Herrn Generals Seel.Ruhe-Statt und dessen Epitaphium künstlich in Marmor ausgehauen einem Rathaus und der von Prag nach Schlesien gehenden Post versehen ist. Eine Stund von dannen auf der Strassen gegen Prag mitten im Walde wo die Liessauer Herrschaft mit der Brandeisser gräntzet ist zu Ehren Sanct Wenceslai des Königreichs Böheimb Patrons und Schutz-Herrn ein Eremitorium oder Einsidlerey auferbauet, welche insonderheit verdienet von allen vorbey Reisenden gesehen und betrachter zu werden. Dann die Capelle des Heiligen Wenceslai ist samt dem Altar von puren Stein und von vornen wegen Wind und Ungestümmigkeit des Wetters halben auf zwanzig Ellen weit mit schönen grossen Fenster-Taffeln verwahret. Neben der Capellen stehen zwey grosse von Stein ausgehauene Engel derer jeder eine Laterne mit einer ewig brennenden Lampen hält. Hinter der Capelle ist des Einsiedlers Zell und bey derselben sein Garten und Kuchen. Uber die Strassen gegen der Capelle überstehet ein schönes in die Runde aufgeführt - und mit schöner Mahlerey ausgeziertes Gebäu worinnen die zu gedachter Capelle nebst dem Einsiedler wohl fundirte zwey Priester jeder seine besondere Wohnung auch gleich daran ihren besondern Garten haben. Unweit von diesem Gebäu ist ein vierzig Ellen hoher Thurn mit einer Wind Mühl und Wasser-Kunst neben demselben auf jeder Seiten ein kleines Gebäu für den Gärtner und fünff und zwanzig Staffeln hinunter auf einem ebenen Plan ein grosser in Figur eines Eyes angelegter Garten welcher nicht nur mit verschiedenen wie zur Schönheit so zur Betrachtung künstlich aus Steinen ausgearbeiteten vierzehen Statuen fünff steinernen Fontainen aus-springenden Wässern sondern auch zum nutzen derer Priester und zur Erquickung desser Reisenden mit allerhand raren Früchten Blumen und Kräuter Werck aus vorsichtiger Sorgfalt des Urhebers und Stiffters dieses völlogen Gebäues versehen ist und noch täglich mehr versehen wird.

Es ist im eben diesem Wald etwan fünff hundert Ellen [tj. asi tři sta metrů] von dannen eine andere Einsiedlerey zu Ehren des heiligen Francisci Seraphici gestifftet und diese stehet in dem Mittel-Punct derer obgemeldten so schönen Alléen, wovon die gegen Mittag gezogene welche drey tausend Ellen [tj. asi jeden tisíc sedm set sedmdesát metrů] lang ist sich bis zu einer Prager Strassen aufgesezten steinern Statua des Heil. Antonii des Abbts erstrecket. Was sonsten sowol vörderist zur Christlichen Auferbauung und grössern Ehre Gottes als zur Nutz und Lustbarkeit in der Jagd Vogel-Sang und andern Gemüths Ergötzungen auf dieser Herrschaft von dessen jetzigen Besitzer ist erfunden und hin und her angeordnet worden hiervon wäre viel zu schreiben; Doch kan-man solches aus dem was bisshero gesagt worden leichtlich ermessen: Und ich selbst habe nicht nur von gemeinen sondern auch fürnehmen Stands Personen die jemahls auf der Herrschaft Liessa Lust oder Geschäfte halber gewesen oder auch nur durchgereist seyn dieselbe nicht anders dann höchstens loben und rühmen hören.”

Účel Vogtova popisu Šporkovy Lysé je zřejmý. Pochvalný text, věnovaný zajímavostem na Šporkově panství, nehovoří o historii dominia, o jeho rozsahu, krajině, o počtu vsí ani o výnosech. Vogt se zaměřil především na popis staveb, obnovených nebo zbudovaných majitelem panství pro účely zábavy, meditace a prezentace Šporkova bohatství. Nejvíce Vogta zaujala eremitáž sv. Václav.

Vogt v závěru stati o Lysé konstatoval, že by dokázal vše, co bylo řečeno a co vyslechl od prostých i významných osobností, lépe vyměřit nežli napsat. To je pozoruhodný a neobvyklý, nicméně s ohledem na jeho měřické dovednosti pochopitelný názor. Z Vogtova sdělení však zcela jasně nevyplývá, zda byl na panství přítomen nebo získal informace zprostředkovaně - v úvahu by přicházely vzhledem k jeho cestám při práci na mapěČech (srov. níže) obě možnosti. V případě, že byla veduta i popis panství zhotovena tzv. “naobjednávku” Františka Antonín Šporka (viz níže), lze spíše předpokládat, že se Vogt do Lysé vypravil osobně.

Vogtova veduta “Herrschaft Lyssa” z roku 1712

František Antonín Špork (9.3.1662 - 30.3.1738) se po návratu z kavalírské cesty ujal v roce 1684 správy svých panství, Lysé (Lysá nad Labem), Choustníkova Hradiště, Malešova a Konojed. Správním střediskem dominií byla Lysá s úrodnou krajinou a lesy, vhodnými pro myslivost a čižbu. Roku 1722 sice prodal panství Lysou Františku Josefu Černínovi z Chudenic, ale v roce 1734, po Černínově smrti, se na panství (které Černín zcela nesplatil) opět vrátil. ^[17] V průběhu života nechal Špork zbudovat v Lysé a jejím okolí četné stavby, s citem a rozmyslem usazené do krajiny. Architekturu s okrasnými zahradami a parky propojil na mnoha místech s lesní krajinou; inspirací mu byly zejména pobyty ve Francii u dvora Ludvíka XIV. Interiéry barokních staveb vyzdobil množstvím obrazů s nejrůznější tematikou.^[18] Kromě osobního prožitku z lovu a odpočinku v přírodě měl na paměti také osobní prestiž. Krása krajiny, proslulost lovů a zábav i bohatství dominia ke Šporkově “image” výrazněpřispívaly.^[19] Věhlas činů, bohatství a budovatelské aktivity hraběte Františka Antonína Šporka se již v době jeho života odrazily také na mnoha vedutách - mědirytinách i olejomalbách dominií.

K nejstarší a v odborné literatuře poměrně zřídka reprodukované vedutě panství Lysá, na níž je pěkně a zřetelně zobrazen mikroregion barokní krajiny, patří dílko nazvané “Herrschaft Lyssa”. Veduta je součástí zmíněné publikace Johanna Georga Mauritia Vogta “Das jetzlebende Königreich Böhmen...”, a to kapitoly, nazvané “Bechreibung derer drey hochgräffl. Sporckischen Herrschaften Liessa, Hradlitz und Konoged nebst zugehörigen Kupffern.”^[20]

Veduta v rámu o výšce 175 mm a šířce 365 mm je vložena do Vogtovy práce mezi stranami 40 a 41. Číslo “p. 41.” je uvedeno v pravém horním rohu na rámem vyobrazení. Titul na zvlněné stuze umístěný na středu při horním okraji listu uvnitř rámu zní “Herrschaft Lyssa.” Na dolním okraji listu je vně rámu Ziegerovo věnování hraběti Šporkovi: “Illustrissimo Excellentissimo Domino Dn. Francisco Anthonio a Sporck. S. Rom. Imp. Comiti dicat dedicat et consecrat infimus Servus Ioh. Ziegerus Bibliopola Norimb.” V levém horním a pravém horním okraji jsou v obdélných rámečcích vysvětlivky, obsahující dvanáct arabsky pročíslovaných položek:

Vlevo: 1. das Herrschaftliches Schloss. [zámek], 2. Closter Kirch und Loreta. [klášter, kostel a Loreta], 3. die Stattt Lissa. [město Lysá], 4. der Thiergarten [obora], 5. das neu Gebäu genannt [budova zvaná nová, Nové stavení], 6. Eremitorio St. Francisc. [eremitáž (poustevna) sv. Františka]

Vpravo: 7. Erem. und Cappel S. Wentzl. [eremitáž (poustevna) a kaple sv. Václava], 8. Windmühl zum wasser Pompn. [větrný mlýn s vodním čerpadlem], 9. fasanen Garten [bažantnice], 10. Unterschiedl. Vogelfangerey [rozličné sítě na čižbu - chytání zpěvného ptactva], 11. der Elbflus [řeka Labe] 12. unser C. Fr. Kirch alt Buntzel [kostel Nanebevzetí Panny Marie Stará Boleslav].

Výklad o Šporkových panstvích tvoří spolu s kapitolou o Thunovském panství asi pětinu knihy o rozsahu sto čtyřicet tři strany.^[21] Tyto části jsou obsáhlejší, vymykají se koncepci díla a ilustrují je veduty Lysé, Konojed, Valkeřic, Kuksu (tři pohledy) a Děčína. Nepoměr popisu dvou panství vůči popisu celého Českého království zaujal již Heinricha Benedikta, autora monumentálního díla o hraběti Šporkovi. Benedikt konstatoval, že Vogtova práce obsahuje speciální části, věnované popisu panství Františka Antonína Šporka a Jana Ernesta Thuna. Podle jeho názoru oba šlechtici zaplatili zhotovení popisu a vyobrazení svých panství a možná i tisk celé publikace.^[22] Nasvědčuje tomu také věnování, které se vyskytuje na šesti ze sedmi vedut v kapitolách o obou panstvích. Zní, jak již bylo uvedeno výše: “Illustrissimo Excellentissimo Domino Dn. Francisco Anthonio a Sporck. S. Rom. Imp. Comiti dicat dedicat et consecrat infimus Servus Ioh. Ziegerus Bibliopola Norimb.”

Šporkova vydavatelská a sponzorská činnost v oblasti tisku knih doma i v zahraničí je dostatečně známa tak jako skutečnost, že Šporkovými třemi největšími radostmi byly knihy, hudba a lov. Benedikt navíc uvedl Vogtovu knihu mezi 124 tisky, spjatými se Šporkovými publikačními aktivitami.^[23]

Autor, případně rytec veduty uvedeni nejsou. V celé práci jsou signovány jen dvě veduty, Prahy - “Christ. Ferd. Krieger fecit” a kláštera v Plasích - “F. M. Vogt delineavit.” K autorství a předlohám vyobrazení ve Vogtově publikaci se vyjádřil v roce 1931 Werner Kudlich.^[24] Konstatoval, že zatímco řada Vogtových pohledů na česká města, hrady, zámky a kláštery byla zhotovena podle Kudlichem identifikovaných předloh, a to včetně pohledů na lázně a zámek v Kuksu, pro vedutu Lysé, Konojed a Valkeřic autor stati žádné předlohy nezjistil.^[25] Veduta mohla vzniknout na základě blíže neurčeného mapového náčrtku, zhotoveného v terénu nebo podle neznámé předlohy.

Veduta Lysé vykazuje s vedutami Konojed, Valkeřic, ale i Kuksu určité shodné rysy. Obdobná je kresba zeleně, vodstva, oblohy, sídel a jednotlivých budov. Jako rytce všech obrazových příloh Vogtovy knihy identifikoval Kudlich Christiana Friedricha Kriegera z Norimberku, přestože se jeho jméno nachází pouze na zmíněné vedutě Prahy, a to v jejím levém dolním rohu.26 Je pravděpodobné, že ke zpracování obrazových příloh přistoupil Krieger tvůrčím způsobem a předlohám, ať už starším rytinám nebo rukopisným náčrtům, vtiskl vlastní výtvarný názor a styl. Tuto domněnku podpoří srovnání veduty Prahy signované Kriegerem na straně 118 Vogtovy práce a zhotovená zřejmě podle pohledu Johanna Wechtera, resp. Philippa van der Bossche, s ostatními vyobrazeními. ^[27] Signovaná veduta Prahy vykazuje výtvarné manýry, užité i na dalších přílohách Vogtovy publikace. Rytec zřejmě upravil veduty, zpracované podle starších předloh i novějších náčrtů, jednotícím způsobem.

Tato skutečnost nevypovídá nic o podílu Johanna Georga Mauritia Vogta na vedutách Lysé, Konojed a Valkeřic. Lze předpokládat přímé autorství Vogtovo, který byl s ohledem na svou mapovou tvorbu zručný kreslíř a podle svého současníka Eberharda Davida Haubera prošel při zpracování mapy Čech celé království? ^[28] Vogt byl bezpochyby osobností mnoha zájmůa nevšedních schopností; talentovaný, vzdělaný. Přesto jeho mapa nedosahuje kvalit jen o málo mladší Müllerovy mapy z roku 1720. Vogtova mapa není dílem profesionálního vojenského inženýra, jakým byl Johann Christoph Müller, na mnoha místech je mapový obraz zkreslený a deformovaný. Stejně tak výtvarná stránka veduty Lysé nese rysy určité naivity, až těžkopádnosti. To ji oproti mladší vedutě panství Lysá z roku 1720^[29] činí čitelnější a názornější, nepostačuje však jako důkaz Vogtova rukopisu.

Vogtovo autorství tří vedut, jejichž předlohy nejsou známy, je možné. Díky vlastním dovednostem, zkušenostem a podle poznámek a náčrtků, které si pořizoval na cestách Českých královstvím, mohl veduty Lysé, Konojed a Valkeřic nakreslit. K potvrzení této teorie však chybí jakýkoliv důkaz.

V případě pohledu na Lysou s okolím jde o dokumentárně topografickou panoramatickou vedutu, v době vzniku obvyklou. Lze ji přirovnat k současnému šikmému leteckému snímku cca z výšky 300-400 m, orientovanému k severu až severovýchodu nebo k pohledové (panoramatické) mapě. Panoramatická mapa či veduta zobrazuje větší krajinný celek, než lze spatřit pozorovatelem ve skutečnosti. Obsah panoramatických map se od standardních map liší, je vyjádřen perspektivně (z tzv. “ptačí” perspektivy) a vybrané prvky jsou předimenzovány. V dějinách kartografie a ikonografie se mnohá díla, mapy a veduty, blíží současným pohledovým mapám alespoň formálně; matematicky definované vztahy moderních pohledových map však v minulosti, zejména v období raného novověku, chybí.

Vogtova veduta zachycuje hlavní krajinné prvky v otevřené krajině jižně od Lysé nad Labem, na západě s částí lesního komplexu (dnes s pomístními zeměpisnými jmény Císařské lesy a Pařeziny - dříve Bor) a s průhledem do krajiny severně od městečka, tedy oblast, která tvořila větší část Šporkova dominia. Zámeček Bon Repos (u vsi Čihadla) s poustevnou, kaplí, parkem a alejí, vystavěný Šporkem severně od Lysé nad Labem, na vedutě znázorněn není.

Při pozorování v krajině z pomyslného stanoviště u dolního okraje veduty nelze celé zobrazené území přehlédnout. Chybí vyvýšené místo, z něhož by pozorovatel spatřil krajinu od Staré Boleslavi přes Lysou nad Labem až ke Stratovu. Měl by podle veduty také dohlédnout za terénní zlom mezi Lysou a Starou Lysou a od bývalé poustevny sv. Václava přes Byšičky k Lysé nad Labem - Litoli. Pravděpodobným místem výhledu by musel být úsek mezi Byšičkami a Sedlčánky, případně úsek zvaný Tři Chalupy či Řehákova bouda, zde se však nadmořská výška pohybuje kolem 175-177 m n. m. Pozorovatel, nacházející se u labských ramen, má výhled velmi omezen. K jediným vyvýšeným prvkům patří v krajině Přerovská a Semická hůra, Vinička, Zámecký vrch a Šibák, všechny kolem 200-230 m.n.m.

Interpretace krajinných prvků Vogtovy veduty

Jak již bylo poznamenáno, na Vogtově vedutě Lysé nad Labem z roku 1712 jsou zachyceny hlavní krajinné prvky, které plochu v rámu souvisle vyplňují: výškopis a polohopis, zejména reliéf, sídla, vodstvo, zeleň, zemědělská i nezemědělská půda a komunikace. Krajinné prvky veduty jsou charakterizovány s využitím interpretačního klíče prvního vojenského mapování, na jehož sestavení se autorka stati podílela.^[30] Obloha, zčásti pokrytá obláčky, je znázorněna schematicky. Obraz krajiny osvěžují jezdci na koních a povoz na zemské cestě.

Interpretace krajinných prvků:

1. výškopis: Přestože autor naznačil plasticitu reliéfu konturami terénních vln, skutečný stav reliéfu nelze podle veduty určit. Zobrazené území je ve skutečnosti polabskou rovinou, mírně se zvedající k severu a dosahující u Labe nadmořské výšky 175 m, v místě bývalé poustevny sv. Františka 190 m n. m., v Lysé na zámeckém vršku cca 221 m n.m. (vrcholek se zámkem v Lysé je na vedutě vyznačen) a na Šibáku (na vedutě zakresleno popraviště) 229 m n. m. Následuje směrem k severu mírný terénní zlom na výšku cca 180-183 m n. m. Na vedutě se terén zdánlivě svažuje v mírných vlnách od Lysé k Labi, v krajině však rozdíl cca 10 metrů (od 183-185 do 175 m n. m.) na vzdálenost několika málo kilometrů není patrný. Mírně zvlněný reliéf na obzoru rytec modeloval drobnými vodorovnými a šikmými šrafami, které vytvářejí dojem jemného stínování; patrnější jsou teprve při počítačovém zvětšení naskenované veduty.

2. polohopis: Sídla: Sídla jsou znázorněna formou nárysů, a to jak skupin budov, tak jednotlivých staveb a stavení různých velkostí a typů. Stavby, světské i církevní, obytné a hospodářské, mají většinou zakreslena okna a dveře. Jsou přízemní i patrové, obvykle se sedlovými střechami. Obklopují je ploty, zdi a zídky. V krajině jsou roztroušeny kříže, sítě k chytání zpěvného ptactva, okrasné zahrady doplňují sochy a fontánky.

Vodstvo: Říční tok s mohutnými meandry, místy zarostlými rákosím, s mosty a přívozem je vyznačen velmi výrazně, hladinu autor nebo rytec znázornili vlnovkami.

Zeleň a zemědělské kultury: Zeleň tvoří souvislý lesní porost (v době vzniku veduty složený především z dubů a borovic), pastevní řídkolesy, stromové solitéry, porostliny, sady a zahrady, louky a pastviny. Menší počet stromů je bezlistý. Drobná obdělávaná pole vytvářejí v krajině nepravidelnou mozaiku, ze zemědělských kultur lze rozeznat obilná pole, vinice, blíže neurčené zelinářské zahrady a okrasné zahrady francouzského typu.

Komunikace: Zvýrazněny jsou pouze hlavní komunikace bez i se stromovou alejí.

Popis: Popis německým novogotickým písmem a antikvou je umístěn na stuze při horním okraji veduty (název), v rámečkách při horních okrajích veduty (legenda) a přímo na vedutě (čísla, vztahující se k legendě). Pod dolním okrajem veduty se nachází již zmíněné věnování, nad pravým horním okrajem číslo strany, pod levým dolním okrajem písmeno A.

“Naučná stezka” Šporkovou barokní krajinou

Naučná stezka je moderní pojem konce 20. a počátku 21. století. Znamená cestu krajinou, vedenou podle předem vybraných zastavení. Cílem naučné stezky je seznámit návštěvníky se zajímavými krajinnými prvky, zejména přírodními jevy, památkami které se na vybraném prostoru nacházejí a také s historií regionu. K popisu jednotlivých prvků Vogtovy veduty měinspirovala současná naučná stezka nazvaná “Údolím Labe” (mezi Lysou a Čelákovicemi).^[31]

Zastavení “naučné stezky” Šporkovou barokní krajinou byla zvolena podle legendy a obsahu veduty z roku 1712. Jde o dvanáct hlavních zastavení (1-12) a deset doplňkovýchzastavení (I-X). Doplňková zastavení jsou určena pro zajímavosti, zakreslené na vedutě, ale neuvedené v legendě.

1. das Herrschaftliches Schloss. [zámek]
Zámek z poloviny 16. století na vyvýšenině (221 m n. m.) nad městem Lysá nad Labem, postavený v místě původního hradu, byl za třicetileté války vydrancován. V roce 1696 zahájil František Antonín Špork barokní přestavbu zámku včetně budování okrasné zahrady, libosadu. Zámek byl klasicistně upraven kolem roku 1767, další přestavby a zásahy probíhaly v 19. a v 1. polovině 20. století. Po roce 1733 založil Špork u zámku rozlehlý park a vyzdobil ho soubory soch ze školy Matyáše Bernarda Brauna. ^[32] V místech parku se rozkládala ovocná zahrada, zachycená na Vogtově vedutě. Jižně a západně od zámku jsou zakresleny vinice; vinařství se po převzetí panství hrabětem Šporkem úspěšně rozvíjelo^[33] . V současné doběslouží areál jako domov důchodců a pracovitě Státního oblastního archivu v Praze - Státního okresního archivu Nymburk se sídlem v Lysé nad Labem.

2. Closter Kirch und Loreta. [klášter, kostel a Loreta]
Na vedutě je zobrazen pozůstatek klášteříku, poničeného husity, s kostelem Narození Panny Marie ze 14. století, kaplí sv. Desideria a Loretánskou kaplí, vystavěnou roku 1704. Při kapli založil Špork roku 1713 residenci pro šest bosých augustiniánů. Stavby dnes neexistují, na jejich místě byl v letech 1731-1741 vystavěn klášter augustiniánů.^[34]

3. die Statt Lissa. [město Lysá]
Město Lysá nad Labem leží v úrodné polabské nížině. Obec, založená pod hradem Lysou, byla roku 1291 povýšena na město. Na náměstí je zakreslen kostel sv. Jana Křtitele, původněgotický, po roce 1666 barokně upravený. Po výstavbě nového kostela sv. Jana Křtitele v podzámčí (po roce 1719) byl užíván jako hřbitovní kaple sv. Barbory, zrušená roku 1788 a zbořená v letech 1879-1880. Kolem roku 1700 mělo město mimo kostel 107 domů, radnici, dvůr, špitál a poštovní úřad.^[34]

4. der Thiergarten [obora]
Poblíž vsi Litol zřídil Špork velkou oplocenou oboru, kde choval údajně až tisíc daňků.^[36] Na vedutě je v oboře znázorněna budova hájovny a tři další menší stavby. Vchod do obory je branou na východní straně, od města vedla k oboře lipová alej. Na místě obory stál ve 20. letech 20. století cukrovar.^[37]

5. das neu Gebäu genannt [budova zvaná nová, Nové stavení]
Nedochovaný lovecký zámeček zvaný Nová budova nebo též Nové stavení (trojkřídlá stavba s nádvořím) stával západně od Litole při cestě, vedoucí podél toku Labe. Součástí areálu byla okrasná zahrada s vodotryskem. V blízkosti zámečku východním směrem nechal Špork postavit roku 1720 mlýn s pilou u sv. Anny, na vedutě však není znázorněn.^[38] Zámeček, dostavěný v roce 1702, byl patrový s přízemím pro služebnictvo a s dvěma horními komnatami, zařízenými zámeckým nábytkem. V předsíni zámečku se shromažďovalo panstvo k občerstvení před odchodem na lov. Po výstavbě špitálu severně od Neugebau poblíž hlavní zemské silnice (po roce 1715) se ve špitálním kostele Povýšení sv. Kříže konaly před zahájením lovu slavnostní svatohubertské mše. Špitál začal být asi od poloviny 18. století proměňován na hospodářský dvůr Karlov a počátkem 19. století byl zrušen.^[39]

6. Eremitorio St. Francisc. [eremitáž (poustevna) sv. Františka]
Eremitáž, místo, určené k meditaci, rozjímání, k požitku z klidu a samoty, ale i k zábavě v přírodě se jako součást zahrad objevovala již kolem roku 1500 v Itálii. Probíhalo zesvětštění pousteven, Jako eremitáže se budovaly domky, zámečky nebo zarostlá zákoutí vybavená sedátky, lavicemi a obrazy svatých. V 18. století dosáhl počet poustevníků v Čechách až několika set. Někteří vykonávali kostelnické, hrobnické a zahradnické práce, tak jako šporkovští eremiti. Řada z nich však lenošila a holdovala alkoholu.^[40]

Poustevna sv. Františka Serafínského (kaple a patrový domek Salettl, zdobený malbami, v přízemí s prostorami pro služebnictvo, v patře pro panstvo) stála již v roce 1692. Nacházela se v polesí Bor západně od Lysé v místě, zvaném U altánu nebo Altán^[41] . Vstup k poustevně zajišťovaly dva lesní průseky, z jihu od zemské cesty, kde byla umístěna socha sv. Antonína Poustevníka a od východu od dnešní obce Dvorce. Na vedutě stojí poustevna ve středu šesti lesních cest, tvořících šachovnicový půdorys. Všechny cesty spojoval okružní průsek. Vzhled poustevny na Vogtově vedutě je i po počítačovém zvětšení poměrně nejasný. Poustevna zcela zanikla, v jejím místě vede železniční trať mezi Brandýsem nad Labem a Lysou.

7. Erem. und Cappel S. Wentzl. [eremitáž (poustevna) a kaple sv. Václava]
Poustevna sv. Václava vítala pocestné při vstupu na Šporkovo panství u staré zemské cesty na jižním okraji lesa jihozápadně od Lysé. Ke stavbě poustevny došlo koncem 17. století. V roce 1696 byla dokončena výklenková kaplička sv. Václava s reliéfem Zavraždění sv. Václava, chráněná deset loktů (“halben auf zwanzig”, ^[42] tj. asi šest metrů) dlouhou předsíní se skleněnými okny. Po obou stranách kapličky stály malé domky poustevníků, kteří obdělávali zahradu s vodní nádržkou a s další kapličkou za kaplí sv. Václava, ty však na Vogtově vedutě nejsou zakresleny. Ani sochy dvou andělů po obou stranách výklenkové kapličky, jejichž autor není znám, Vogt nezachytil. Andělé, nesoucí lucerny, vyjadřovali smrt blaženou a smrt žalostnou. Jižně od výklenkové kapličky se nacházel panský letohrádek s okrouhlou věží, ukončenou cibulí, s bytem pro duchovního, s oplocenou zahrádkou a vodotryskem. ^[43] Mezi věží a výklenkovou kapličkou sv. Václava je na vedutě patrná skulptura, která by mohla být snad jednou ze zmiňovaných soch andělů. K eremitáži patřila rovněž vodárna a další okrasná zahrada, uvedená v zastavení č. 8.^[44] Svatováclavská poustevna byla opuštěna v roce 1734 a brzy nastal její úpadek a zánik. Z celého souboru staveb svatováclavské eremitáže, zdobených obrazy, sochami a plastikami, se zachovala jen výklenková kaplička a sochy dvou andělů na křižovatce lesní cesty a železniční trati z Prahy do Nymburka. O založení kaple kolovala pověst, že ji hrabě Špork nechal postavit v místě, kde byla nalezena jeho dcera, která v hlubokých lesích zabloudila. Podle jiné pověsti u kaple přepadával legendární loupežník Babinský.^[45]

8. Windmühl zum wasser Pompn. [větrný mlýn s vodním čerpadlem]
Největší stavbou svatováclavské eremitáže byla při zemi kvadratická, nahoře polygonální věž vysoká čtyřicet loktů (tj. asi dvacet čtyři metrů) - větrný mlýn. Mlýn poháněl vodní čerpadlo, ženoucí vodu do vodotrysků a bazénků. Věž stála v oplocené zahradě, do jejíž spodní části oválného půdorysu s vodotryskem, sochami a Kalvárií s třemi kříži vedlo schodiště s dvaceti pěti schody. Kalvárie byla umístěna nad východem k řece.^[46]

9. fasanen Garten [bažantnice]
Oplocenou bažantnici s hájovnou zřídil Špork pod vinicí západně od zámku v Lysé. Z bažantnice se údajně prodávalo až 200 bažantů ročně.^[47] František Karel Rudolf Sweerts-Špork založil kolem roku 1745 v místě bažantnice dvorec Neuhöfel, ale v roce 1758 bažantnici opět obnovil; její porost byl vykácen roku 1837.^[48]

10. unterschiedl. Vogelfangerey [rozličné sítě na čižbu - chytání zpěvného ptactva]
Čižba patřila ke Šporkovým oblíbeným zábavám, seznámil se s ní na svých cestách po Evropě, zejména po Itálii. Věnoval se této zálibě řadu let a znal mnohá místa v Čechách, kde se zpěvní i jiní zajímaví ptáci vyskytovali. ^[49] Odchycené ptactvo choval ve voliérách na různých místech lyského panství.

11. der Elbflus [řeka Labe]
Při dolním okraji veduty je zobrazen meandrující tok Labe v řečišti z 1. poloviny 18. století. Jeho podobu výrazně změnila velká povodeň kolem roku 1750. Regulace Labe, která řeku napřímila, probíhala zčásti již v 90. letech 19. století (u Litole) a zejména ve 20. a 30. letech 20. století. Po regulaci zůstaly z původního koryta s mnoha meandry izolované tůně, doprovázející nové řečiště téměř souvislým pásem.

12. unser C. fr. Kirch alt Buntzel [kostel Nanebevzetí Panny Marie, Stará Boleslav]
Kostelní stavby ve Staré Boleslavi zachytila veduta těsně nad pomyslným obzorem.

I. ves Stratov východně od Lysé nad Labem (č. 3), na vedutě shluk asi desítky prostých obydlí.

II. ves Litol (původně rybářská osada) s několika staveními jihozápadně od obory (č. 4), dnes součást města Lysá nad Labem. Ze vsi vede na vedutě cesta přes labské rameno s mostkem, druhým mostkem cesta pokračuje jihovýchodním směrem.

III. ostrov Holobrod jižně od Nové budovy (č. 5) se dvěma mostky. Severozápadně od ostrova založil Špork roku 1717 ves Byšičky na půdorysu okrouhlice; starší ves Byšice byla vypálena za husitských válek a znovu v 17. století.

IV. zemská cesta, spojující Čechy s Polskem, zvaná Slezská (též Kladská nebo Polská); vedla z Prahy přes Toušeň (most přes Labe), Lysou, Nymburk, Hradec Králové, Náchod, Kladsko a dále na Vratislav. Cesta byla roku 1834 odkloněna k jihu (přes Nehvizdy, Mochov a Sadskou). Na cestě zakreslil autor veduty dva jezdce na koních a jeden povoz s vozkou, práskajícím bičem. Je to jediný žánrový motiv na vedutě, vztahující se ke každodennímu životu člověka v krajině.

V. budova při východním výstupu lesního průseku od poustevny sv. Františka; roku 1760 byla na jejím místě založena Františkem Karlem Rudolfem Sweerts-Šporkem ves Dvorce.

VI. socha sv. Antonína Poustevníka
VII. popraviště (šibenice)
VIII. přívoz u Litole
IX. mosty
X. kříže

O “přesnosti” Vogtovy veduty

K určení přesnosti mapových děl slouží kartometrie, nauka o měření na mapách. Nejčastěji jsou měřeny délky (vzdálenosti) a plochy, přesnost měření se však snižuje se zvyšováním stáří měřené mapy. Mapy 1. poloviny z 18. století a starší neměly žádné nebo jen velmi jednoduché měřické podklady. Měření v terénu probíhalo à la vue (v mnoha případech skutečně “od oka”) nebo s využitím busoly (měření úhlů) a viatoria (měření délek). Pro posouzení přesnosti obrazu krajiny, zhotoveného téměř nebo zcela bez vyměřování, je bohužel využití kartometrie velmi vágní a získané výsledky hypotetické.

Lze provést podobné měření také na vedutě, blízké svým charakterem pohledové mapě? V případě Vogtovy veduty byla pro pokus o stanovení její relativní přesnosti použita Základní mapa 1:25 000 (ZM 25) z roku 2005. ^[50] Reprodukce obou pramenů, veduty i mapy, byly srovnány na stejnou velikost (veduta zvětšena, mapa zmenšena). Za hlavní záchytné body byly zvoleny město Lysá nad Labem, svatováclavská eremitáž, Litol a obora u Litoli (na ZM 25 s pomístním jménem Obora). Hlavní záchytné body i další pomocná stanovištěobou podkladů byly vzájemně propojeny kolmicemi a na obou pramenech měřeny vzdálenosti vybraných bodů. Největší zkreslení (zkrácení a deformace obrazu) vykázala Vogtova veduta při celém dolním okraji, a to v rozsahu 30-40%. Nejmenší odchylka se ukázala v prostoru velkého lesního komplexu a obou eremitáží, cca 10%. Zjištěná “přesnost” veduty dokumentuje míru její spolehlivosti, resp. nespolehlivosti ve smyslu přenosu zakresleného obsahu do současné krajiny. Na významu obsahu mapy, jímž je dokumentace barokních krajinných prvků, však toto zjištění nic nemění. Časová vlna Šporkovy lyské barokní krajiny Studium proměn Šporkovy lyské barokní krajiny v období od počátku 18. do počátku 21. století probíhalo v několika srovnávacích časových rovinách (vrstvách) s využitím obrazových a mapových historických pramenů. Srovnávací roviny a historické prameny byly zvoleny následovně: 1. počátek 18. století + 80. léta 18. století: 1712 - Vogtova veduta;^[51] 1712 - reprodukce Vogtovy veduty; ^[52] 1720 - anonymní veduta panství Lysá; ^[53] 1720 - mapa Čech Johanna Christopha Müllera; ^[54] 1783 - první vojenské mapování; ^[55] 1712 - Vogtův popis panství Lysá nad Labem ^[56]

2. 70. - 80. léta 19. století + počátek 20. století: 1851-1852 v rektifikaci 1873 - druhé vojenské mapování 1:25 000;^[57] 1883 - třetí vojenské mapování 1:25 000; ^[58] 1880 - třetí vojenské mapování 1:75 000; ^[59] před 1914 - Podrobné mapy zemí Koruny české 1:75 000; ^[60] kolem 1900 - popis Polabí^[61]

3. počátek 21. století: 2005 - Základní mapa 1:25 000^[62]; 2006 - průzkum v terénu Výběr uvedených materiálů ovlivnila v případě vedut vzájemná časová blízkost (1712, 1720), v případě map jejich charakteristika jako srovnávacích kartografických pramenů(tj. převažující shodná nebo blízká měřítka mapových děl, pokrytí celého území Čech).^[63] Rozborem materiálů byly zjištěny následující skutečnosti: Vogtova veduta z roku 1712 zachytila Šporkovu barokní krajinu, vznikající v letech 1684-712, jako krajinu před rozmachem. Teprve v následujícím období (1712-1722 a 1734-1738) byly do krajiny, zachycené na vedutě, začleněny další barokní stavby (Karlov po 1715, ves Byšičky, založená roku 1717), provedeny dílčí přestavby a sochařská výzdoba exteriérů (např. v zámeckém parku v Lysé^[64]). Barokní krajina v lyském mikroregionu se koncem 30. let 18. století naplnila,^[65] dosáhla relativního vrcholu a po Šporkově smrti (1738) nastal její postupný útlum. Tento útlum byl způsoben zejména činností Šporkova zetě a dědice Františka Karla Rudolfa Sweerts-Šporka. Jeho představy o prosperitě panství se odehrávaly spíše v oblasti hospodářské - založení dvora Neuhöfel, vsi Dvorce, přeměna Karlova na hospodářský dvůr, opuštění a pozvolný zánik zámečku Neugebau i obou eremitáží a další hospodářské aktivity na panství mimo rámec Vogtovy veduty. V polovině 18. století pozměnila tok Labe povodeň a změnila tím charakter krajiny, zakreslené na dolním okraji veduty při labských meandrech. Strhla také litolský most. Značnou devastaci způsobila tažení vojsk ve slezských válkách i za války sedmileté. Armády drancovaly město a místní lesy, za války sedmileté tábořili vojáci za bažantnicí ve Viničkách.^[66] Johann Gottfried Schaller se stručně zmínil o eremitáži sv. Václava, kde “byla” krásná zahrada se sochami a vodotryskem. O Novém stavení uvedl, že bylo před mnoha lety zrušeno. ^[67]

Odklon zemské silnice v roce 1834 nebo budování železničních tratí Severozápadní dráhy roku 1873 k likvidaci barokních staveb v krajině výrazněji nepřispělo, většina komponovaných architektonických a krajinných prvků byla v té době zničena. Ve 2. polovině 19. století pokračoval hospodářský rozvoj regionu, z města Lysé se stalo polabské centrum s agrárním průmyslem. Do 70. let 19. století přetrvala obora u Litole, avšak o deset let později je na jejích pozemcích doložena cihelna a cukrovar (porost bažantnice byl likvidován již v 1. polovině 19. století). K zemědělským plodinám, pěstovaným v okolí Lysé, patřila cukrová řepa a obilí, na Karlově se rozvíjelo zelinářství, v lesním hospodářství převládaly borovice, smrky a duby. Doznívající krajinný ráz lyského mikroregionu nakonec podlehl v konfrontaci se zemědělskou industrializací krajiny a s přiblížením rozvíjející se pražské aglomerace v důsledku nového - železničního - spojení.

Konec lyské barokní krajiny ve smyslu zániku architektonických, zahradních a parkových barokních prvků lze rámcově položit do poslední čtvrtiny 18. století. Krajinné charisma udržovaly ještě dalších sto let spíše původní oázy zeleně, polesí Bor a velká obora u Litole, nežli pozůstatky barokních staveb ve dvoře Karlov či v místě bývalé svatováclavské eremitáže. Emotivní text z výpravné publikace o Polabí tento stav potvrzuje a připojuje další prvek paměti krajiny, jímž jsou legendy a pověsti.^[68]

Současná krajina lyského mikroregionu v sobě nese již jen nepatrné stopy paměti Šporkovy barokní krajiny. Kromě zámku v Lysé, který prošel řadou přestaveb, zámecké terasy a parku s barokní sochařskou výzdobou, bývalého augustiniánského kláštera a kostela sv. Jana Křtitele v Lysé, se v prostoru, znázorněném na Vogtově vedutě dochovaly jen fragmenty barokních staveb ve dvoře Karlov, půdorys centrální části současných Byšiček a výklenková kaplička sv. Václava s oběma sochami andělů z bývalé svatováclavské eremitáže.

Časovou vlnu lyské barokní komponované krajiny lze stanovit přibližně takto: nástup 80. léta 17. až první desetiletí 18. století, vrchol druhé až čtvrté desetiletí 18. století, stagnace v polovině 18. století, pomalý útlum po polovině 18. století, postupný zánik konec 18. století, úplný zánik s malými stopami paměti od poslední čtvrtiny 19. století, přetrvání nepatrných stop paměti do počátku 21. století.

Na závěr

Když on v ty časy, časy,
býval Špork v Lisy:
vždy slavně panoval,
po Labi jezdíval,
to byly časy.^[69]
(lidová píseň)

Vogtova veduta Lysé a jejího blízkého okolí je historickým pramenem, který lze pro studium barokní krajiny s určitými výhradami a kritičností využít. Výpovědní hodnotu veduty nelze přeceňovat. Z hlediska geografického i tematického obsahu dosahuje cca sedmdesátiprocentní věrohodnosti. Z hlediska prostorového uspořádání dosahuje po kartometrickém vyhodnocení cca čtyřiceti procentní věrohodnosti. Další použité dobové veduty se pohybují přibližně na témž stupni výpovědní hodnoty. Nástin časové vlny lyské barokní krajiny není v žádném případě úplnou, podrobnou analýzou mikroregionu. Cílem studie bylo upozornit na ikonografické prameny z 18. století, které jsou zatím při studiu krajiny poměrně málo využívané. Krátká, pokusná sonda prokázala životaschopnost nové metody; k podobným závěrům došel i Václav Matoušek při práci s vedutou bitvy u Třebele.^[70] Pro ověření nových pracovních postupů je však nezbytné uskutečnit srovnávací výzkum většího počtu krajinných vedut z 18. století.

---