V okrese hvozdů Brandejských
Mírně rozvlněná, úrodná krabatina prostírá se na pravém břehu Labe, již při samých branách Nymburských. Mohutná řeka zatáčí se ve sličných obloucích k jihozápadu, a nevysoké stráně shlížejí se ve velebném zrcadle. Dva veliké mlýny, Komárno na levém a Bašta na pravém břehu, jezem svým zdržují řeku, tři ostrovy objímající, proti nimž na severní straně ukrývá se ves Drahelice. Silnice k Lysé vedoucí dotýká se toliko severního cípku vsi, lze však z ní shlédnouti táhlá lada, k severu nenáhle se zdvihající, četnými struhami prorytá, která jsou jižním prahem Boleslavské planiny. Dvěma směry rozbíhá se severozápadní dráha, severním ku Mladé Boleslavi, západním ku Lysé a odtud dále k Litoměřicům. Při severní trati kyne poutníku nový románský chrám ve Velelibech s vysokou, štíhlou věží; nedaleko položený poplužní dvůr Zdonín zdá se býti dědicem středověkého župního hradu Havraně, dědice Oldřiše a předchůdce pozdějších Poděbrad. Hrad sám byl již ku konci XIII. století opuštěn a zpustl tak, že není lze ani určitě polohy jeho udati. Také Veleliby jsou chudým zůstatkem osady jindy značnější; mnohem lidnatější jsou k severu položené vsi Všechlapy a Krchleby, z jichž vyšších poloh šírá rozvírá se vyhlídka na Nymburk, Sadskou, Poděbrady a bojiště Kolínské.
Na dosti velikém prostranství, které se odtud na západ až po úval potoka Hronětického rozléhá, jsou jen tři malé vésky, avšak některé samoty a jména pozemkových částic zřejmě dosvědčují, že v minulosti bývala krajina ta hojněji osadami poseta; husitské a švédské války i zde hojných po sobě stop zůstavily. Potok Hronětický ze severu přicházeje, plyne upraveným již tokem podél vsi Strak ku Zbožíčku a odtud mezi svěžími lučinami, lemován jsa košatým stromovím, valí se ku Hroněticům, kdež ve dvě ramena se roztéká. Východní vine se podél roztáhlé vsi Lánů k Velkým Kostomlatům, vsi to opodál Labe, na mírné pláni rozložené. Ku vsi přiléhají dvůr a bývalý panský cukrovar, vše nákladně zbudováno, uprostřed pak osady zdvihá se prostý farní chrám, nevkusným způsobem minulého století zbudovaný. Pode vsí vléval se potok do Labského ramene, veselými háji se vinoucího; dnes rámě to zaniklo, a jen řada tůní směr jeho označuje. Avšak dříve, uprostřed ostrova jím obklíčeného, bělal se pevný hrádek, pravá to říční tvrz, jíž jméno bylo Mydlovár. Na počátku husitských válek seděl na hrádku zdejším Jan Puška z Kunštátu, strýc pánů bratří Poděbradských, jehož blízké statky zle byly od Uhřínů Sigmundových zpleněny. Když však posléze sám pan Puška své straně zpronevěřil se, byl zajat panem Bočkem, a zboží jeho s Poděbrady spojeno. Hrádek od té doby pustl. Ku konci XVI. století ještě psala se po něm erbovní rodina Roudnických z Mydlováru, dnes však pouze okrouhlý pahorek, mladým doubím porostlý, projevuje někdejší městiště jeho. Mutně šumí Labe na úpatí pahorku, na pokraji mohutných lesů, příroda však ticha jest a klidná, vzdálena všeho ruchu světského. Jen časem zahlaholí krajinou melancholický zpěv plavce, po Labi vory plavícího, anebo skřek ptáka, jejž poutník z hnízda vyplašil. Severní rámě Labské proměnilo se v řadu nesouvislých tůní, mezi nimiž, hustým mlázím vine se k Labi druhé rámě potoka Hronětického. Opodál něho, na nevysoké planině, jest ves Ostrá, někdy uprostřed hustých hvozdů položená, jichž zbytky jsou neveliké částice, »v zahradě« a »liščí díry« zvané. Toť bývalo hájemství, po obou březích Labe rozložené, množstvím zvěře slynoucí; našich dob dochovala se pouhá jména a Labskými vodami nadbytkem ovlažené háje. V podobné poloze, mezi četnými tůněmi, jest starobylá ves Litol, s níž v divnou protivu se staví blízký novožitný cukrovar, dříve akcijný, nyní příslušenství Lysského velkostatku.
Severně Ostré, v šíré rovině, jest veliká ves Stratov. Odtud již kyne na západě zámek a město Lysá nad Labem, ve velice malebné poloze, opodál pravého břehu Labského. Kdo chceš viděti staročeské město ochranné, navštiv s námi Lysou a obdivuj se podivuhodné její podobě. Na východní a jižní straně okrouhlého chlumu, který korunují imposantní budovy zámecké, rozkládá se ve velikých rozměrech město, u velikém náměstí soustředěné. Dlouhé ulice, mezi sebou častěji proplétané, s domky namnoze přízemními, které neukrývají na sobě stopy častých požárů, rozbíhají se z náměstí všemi stranami k obvodu města. Poněvadž domky jsou malé a nízké, namnoze toliko pro potřebu jediné rodiny, a v městě samém žije více než 4500 duší, mimo to veliký prostor zaujímají četné zahrady a veřejná prostranství, nabývá tím vším Lysá rozsáhlosti neobyčejné; nejzazší její části východní a západní jsou zajisté od sebe půl hodiny cesty vzdáleny. Obyvatelstvo živí se převahou rolnictvím, na písčitých pozemcích nevalně výnosným, a řemeslnými živnostmi, které provozují se velmi hojně a se slušným úspěchem. Také obchod jest značný, ježto rozsáhlý okolní kraj nejnutnějšími svými potřebami na město jest odkázán. Průmyslná činnost rozvíjela se v někdejším panském cukrovaru, jenž jest nyní opuštěn, a v několika menších dílnách. Za našich dnů počíná se vzmáhati štěpařství a obchodní zahradnictví, k čemuž jest půda zdejší velmi příhodná. Za to dávná domácí výroba tkalcovská zúplna zanikla.
Původem svým odnáší se Lysá do dávné minulosti. Na rozhraní tří kmenů staročeských, Čechů, Pšovanův a Zličanů, a v poloze okolní Polabiny ovládající, uprostřed rozsáhlých hvozdů vznikl staroslovanský tým, snad již za dob Slavníkovců, jehož městištěm beze vší pochyby byl nynější zámek. Po pádu Slavníkovců stala se Lysá tvrzí knížecí i mívala svého knížecího správce, jenž snad odtud dohledal k velikému jmění knížecímu. Roku 1013 vězněn na tvrzi Lysé bratrem svým Oldřichem kníže Jaromír a oslepen. Později dostalo se nepochybně výsluhou Lysé zemanu Mutišovi, po jehož smrti, roku 1052, přidána byla knížetem Břetislavem k nadání chrámu sv. Vácslava ve Staré Boleslavi.
Ku konci XIII. století byla Lysá znova majetkem královským, a důchodem z ní plynoucím opatřoval se stůl králové české. — Karel IV. daroval tvrz, městečko a všechno příslušenství Augustiniánskému klášteru na Karlově v Praze, když však Karlovské duchovenství Husity bylo zničeno, vrátila se Lysá znova v držení královské. S počátku XVI. století přecházela Lysá z ruky do ruky, až konečně od dědiců Jiřího Wachtla z Poutchovní, opírajíce se o průvod pak došly rozkazy královské, Náměstí a farní chrám v Lysé n. L. nova zakoupila ji komora královská.
Za doby Rudolfovy činila Lysá se svým příslušenstvím čásť velikého zboží komorního, kteréž nepřetržitě po obou březích Labe, od Hradce Králové až po Mělník se rozkládalo. Průběhem XVI. stol. Rozmohli se v Lysé Čeští Bratří, činíce sbor samostatný; před bitvou Bělohorskou hlásila se k Jednotě obyvatelstva městského většina převážná. Avšak po porážce českých stavů zlé doby stihly i Lysou. — Rekatolisující duchovní, opírající se o původ vojenský, marně pokoušeli se o převod Bratří k církvi římské; když nařizující obyvatelstvu, aby bud přistoupilo k poslušenství papežovu, buď do lhůty ustanovené se vystěhovalo, zapálili obyvatelé Lysští své příbytky, kterýmž ohněm město celé lehlo popelem, a dali se na trnovou cestu do neznámé ciziny. Tím a nastalými hroznými válkami město zpustlo převelice, rovněž i panství, jehož důchod byl v pravdě nepatrným.
Konečně r. 1647. daroval Ferdinand III. město i zámek generálu jízdy Janu hraběti Šporkovi, za jehož, a ještě více za panování jeho syna, Františka, známého humanisty a lidumila, počalo se město zubožené znenáhla zotavovati. František hrabě Špork narodil se v Lysé 9. března roku 1662 a stav se roku 1681 pánem rozsáhlého panství, rád na Lysé prodléval a v městě i tiskárnu založil, kdež užitečné knihy byly tištěny a lidu rozdávány. Zásluhy jeho o národ a zemi českou jsou nehynoucí a není souvěkého šlechtice domácího původu, který by alespoň zdaleka vyrovnati se dovedl zásluhami tehdejšímu Lysskému pánu. Od něho pochází větší čásť nákladných staveb zámeckých a nádherný farní chrám na náměstí. Vedle snah humánních byl i lovcem výtečným a zanechal v okolí četné památky sportu svého. Také založil lovecký řád sv. Huberta, jehož odznaky ani císař Karel VI. nepohrdl. Za posledních let vládla na Lysé jedna větev knížecí rodiny Rohanské, z níž zvláště nedávno zemřelá kněžna Štěpánka pro svou dobročinnost všestranné lásky a úcty požívala. Ten, kdož po několik let města Lysé nespatřil a nyní se v klidné zátiší její uchýlil, velmi mile překvapen bude vpravdě vkusnou úpravou náměstí. Západní strana jeho přeměněna jest v pěkný sad, uprostřed pak postavena krásná socha Mariánská, výtvor nové české školy sochařské. Nádherný farní chrám, v ozdobném slohu rokokovém minulého století, s věží daleko po Labské rovině viditelnou, jest živým pomníkem svého zakladatele, Františka Šporka, jenž otci svému v něm zřídil veliký a vpravdě umělecký náhrobek. Zato pohřeší přítel města jiné ctihodné památky. Až do prostřed let sedmdesátých stával uprostřed náměstí někdejší sbor Českých Bratří, později katolický chrám, za dob Josefínských zrušený; bylo to prosté stavení, střízlivým Bratrským způsobem svedené, s polokruhovými renaissančními okny a nevysokou průčelnou věží. Posléze byl chrám ten pouze vojenským skladištěm, avšak i tehda byl vážnými upomínkami oblétán, nebo nenádherné ty zdi, vší vnější ozdoby prosté, byly památkou Bratrských snah, tak drahých našemu národu, a byly — což zvláště neobyčejno — jedinou předbělohorskou památkou města. Nedávno zbořena budova tato, a za krátko sejde i paměť její; blízký soupeř, péčí umění milovného Šporka zařízený, podruhé a na vždy nad ním zvítězil.
Široká, po obou stranách košatými stromy vroubená ulice vede zvolna z náměstí k zámku. Levá strana a domky k ní na stráni přiléhající dosud ještě pamatují hrozného požáru r. 1873, který ohrožoval i stavby zámecké. Okrouhlý chlum, na jihu a západě příkře spadající, nese na svém temeni zámek a budovy bývalého kláštera Augustiniánského, jenž teprve r. 1812. zrušen byl. Klášter sám jest statná budova, průčelím k jihu obrácená; vedle stojí opuštěn bývalý chrám, nákladný a vysoký, daleko v kraji viditelný. Zámek jest úpravná dvojpatrová budova, k níž přiléhá krásná kaple zámecká.
Na severní straně rozkládá se park s oborou, za Rohanů jeleny a daňky hojně oživenou, nyní však vymřelou. Ze zámku a hlavně z někdejšího kláštera jest daleká vyhlídka na okolní lesy a sídla v nich ukrytá; z lůna temných hvozdů na západě vynořují se rudé věže Staroboleslavské a Brandejské.
Lysá dnešní jest město novožitné. Radnice, škola a domy měšťanské jsou prosty všeho starobylého rázu, nebo četné zhoubné požáry, které zvláště v prvé polovici nynějšího století město sužovaly, zničily všecky zůstatky starších dob. Ulice k nádraží vedoucí jest nejpěknější: ostatní ulice daleko z náměstí se rozbíhají, ne však vždy městským honosí se rázem. Za to lid nezměnil se. Lysá bývávala sídlem Bratrským, a jakmile tolerančním patentem dopuštěna volnost náboženská, přihlásili se opět četní obyvatelé k učení reformovanému, i zřídili sobě chrám, faru a školu.
Na jihozápadní straně města šíří se mohutné hvozdy, které protíná za dnů našich dráha severozápadní. Tím ovšem idyla lesní samoty byla setřena. Avšak za dob minulých veliké lesy ty s Brandejskými sousedíce, řídce byly oživeny lidskou společností, a mnohdy udal se tajuplný zločin v jejich úkrytu, jenž sice pobouřil lid okolní, přes to však nevypátrán zůstal. Na samém rozhraní obou panství a bývalých krajů, pražského i boleslavského, jest kaple sv. Vácslava. Mohutné kmeny zastiňují skromnou svatyni, a dvě sochy, před ní postavené — památky to dle podání lidového vraždy kdysi spáchané. Podnes, udá-li se venkovanu jíti za soumraku místem nevlídným, vzpomíná v mysli děsné události a mimoděk zrychlí kroky své. Netřeba dokládati, že i jiné pověsti, povahy tytýž i dobrodružné, o lesní kapli kolují. Nedaleko kaple bývávala poustevna, z níž hrabě Špork učinil klášter poustevníků sv. Augustina. Kostel i klášter, na všech stranách lesem vysokým obklíčené, byly r. 1812 zrušeny a ve dvůr poplužní proměněny. Až do r. 1868. byl kostel, v severní části průčelí zdvižený, ve vnější části své zachován; obnova tehdy vykonaná setřela všechen chrámový ráz, a bývalý klášter dnes sluje dvorem Karlovem. Od sv. Vácslava vede lesní stezka na západ do lučnatého údolí řeky Jizery, která vinouc se krajinou, na všech stranách lesem obklíčenou, naproti Toušeni prudkým tokem do Labe se vlévá. Severozápadní dráha Labskou svou tratí probíhá sice na přič údolím a přetíná u Otradovic řeku železným mostem, avšak života krajině nedodala. Ba, zdá se, že jest údolí Jizerské klidnější, než bývávalo jindy. Ves Sojovice s Jizerským přívozem a na pravém břehu ves Skorkov s nevelikým kostelíkem, na stráni lesnaté zbudovaným, sotva kdy vzruší se bujnými proudy moderního života. Jižně Sojovic zdvihá se na pokraji lesa, při levém břehu Jizery, skalnatý pahorek, okrouhlý, osamocený. Zřídka uzříš člověka v končině té, jejíž klid časem toliko přerývá hlomoz vlaku, přes blízký most uhánějícího. Úpatí pahorku líbají ručí vlny a snad, do tvrdé skály se zarývajíce, vypravují o osudech staročeského panského sídla, které kdysi na pahorku se rozkládalo, vypravují o tvrzi Opočni, o vsi, dvoru a pivovaru, o mostě přes Jizeru, o sličných paních, které na tvrzi sídlily. Vše to zašlo. Tvrz a ves Opočen zmizely téměř beze stopy, most odnesen dravou povodní, kupec, který dříve na opočenský most s povozem svým se ubíral, dnes dá se převézti přes řeku v Sojovicích. Spousta jest tak důkladná, že není stopy ani po zdech tvrze, ani po prsou mostu, anebo po základech jezu. A přece ve XIV. století jedna větev pánů z Riesenburka zde měla sídlo své. I jméno zaniklo; pouze okolní lesy v paměti starších lidí jméno tvrze uchovaly.
Nedaleko Sojovic, na straně severovýchodní bělá se daleko po vší krajině hraběcí Thunovský letohrádek Bon Repos, u lidu prostě Čihadlo zvaný; jeho vyhlídka jest překrásná. Na jižní straně za temným mořem rozsáhlých lesů bělají se Polabská města, za nimi pak mírně se vypínající planina Nehvizdská, četnými osadami a chrámy prostoupená. Na západě nad výšinami Všetatskými trůní malebně Mělník, uprostřed četných homolí, mezi nimiž Řip vévodí, na severu pak šíří se před námi ladná planina Benátecká, se svými hojnými osadami, štíhlými věžemi chrámovými a v pozadí s obou Bezdězů velebným dvojvrcholím.
