HISTORIE. LYSANADLABEM . COM
Kresba kláštera v Lysé nad Labem

Klášter Augustiánů bosáků v Lysé nad Labem


Autor: Josef Vojáček

>Úvod

V Lysé nad Labem býval slavný klášter Augustiniánů bosáků; dnes z něho zbyla pouze budova bez kostela, jež ozdobena jsouc k jihu ve štítech velikou sochou sv. Mikuláše a k východu sochou sv. Jana Nepom., patrona konventu, jako hrad vypíná se nad městem, takže i s dráhy, i se širokého okolí lze klášter viděti lépe než zámek, stojící v pozadí. Po vypuzených řeholnících zbyly jen zajímavé památky, totiž několik knih, hlavně annály, jež ža převora Gotharda od sv. Veroniky r. 1782 dle různých pramenů pracně sepsal P. Josef od sv. Víta; týž Ludvík Bezděka narodil se v Táboře r. 1723, žil v Lysé 11 let a zde zemřel r. 1789. Bez jeho píle nevěděli bychom o konventu skoro ničeho; leda že ve starých matrikách hojné podpisy kněží bosáků vydávají svědectví o horlivé, nezištně a téměř nepřetržitě práci jejich v duchovní správě.

Annalista píše literou jasnou a pevnou, latinou elegantní, barokní, obsahující velmi mnoho významů věcí hospodářských, řemeslných, kuchyňských a pod., jejichž překlad těžko se nachází v našich slovnících.

Jenom 100 let působili Augustiniáni v Lysé, ale provedli ohromnou práci, počavše takřka za žebráckých podmínek. Přeškoda, že vše, co krásného, uměleckého a drahocenného bylo nashromážděno v chrámu a v budově, v knihovně a v archivu strohou konfiskací zašantročeno bylo a upadlo v úplnou zkázu! Kdyby každý spolek nebo jednotlivec tak neúnavně, bystře a soustavně pracoval "pro domo sua", viděli bychom divy.

Mimo annály jsou dobrou pomůckou též knihy účetní (z posledních let) a inventář, jakož i jiná kniha zápisní; též knihy, farní obsahují mnohé vysvětlení. V městském museu i v archivu nalézají se rovněž listiny z kláštera lyského.

Dějiny kláštera lnářského od P. Aloise Majera, priora téhož řádu ve Lnářích, jsou pomůckou nepostradatelnou. Spis dra Heinricha Benedikta: "Graf Spork" - podává též zajímavé podrobností.

Založení a vývoj kláštera

Za Karla IV. patřil kostel farní v Lysé nad Labem pražskému augustin. konventu na Karlově a bylo zde pět lateránských mnichů při kapli sv. Desideria na zámku. Karlovšti Augustiniáni udrželi se v Lysé jen do r. 1421, kdy husité klášterec zničili. Známí jsou jen tři augustiniánští faráři. Za válek a za doby utrakvistické jejich právo vyhasilo. Annalista uvádí zprávu Balbínovu, že kaplička lyská stojí na bývalém božišti - fanum - Libušíně; dle téhož historika připisovali založeni kapličky sv. .Desideria lateránským kanovnikům, kteří sem z Francie přišli a zavedli známost i úctu nám ciziho světce. Ale v pražském maltánském archivu jest listina královny Kunhuty z r. 1241 - (Emler, Regesta ll. 1220) - dle níž "svou kapli sv. Desideria v Lize" obdarovala vesnicí Vruticí. Nutno hledati starší styk s Francií, kterým byla úcta sv. Desideria do Cech zavedena. A hle! Matka rozvadéných bratři: Boleslava III., Oldřicha a Jaromíra (jenž se pak "klidně choval na svém hradě Lysé - dle Palackého) - byla Emma, dcera krále burgundského - provdaná za Boleslava II., zakladatele pražského biskupství a zároveň 20 kostelů. Není nemožno, že Boleslav II. na knížecím údělu jeden z těch kostelů založil a zasvětil patronovi francouzskému. Pak by bylo možno, že i zavražděný Jaromír v kapli sv. Desideria nebo u ní byl pochován.

Za Smiřických a Wachtlů přešla kaple v majetek zámku, pak Ferdinanda I. a ostatních Habsburků, až generál špork celé panství darem dostal. Těsně k této rotundě - široké jen 7 loket - přistavěla Kateřina Kolovratová v XVI. století kostelíeček Narození P. Marie; z tohoto kostelíku vcházelo se na straně evangelijní do kaple sv. Desideria, která potom sloužila za sakristii.

Generál Jan hrabě Špork dal opraviti kapli sv. Desideria, hrabě František Antonín obnovil kostel P. Marie; nový oltář ze sádry vytvořil vlašský sochař Spacio. Trochu dále na východ od kostela postavil hrabě F. A. špork r. 1700-4 malý domek - tuguriolum - nejen aby šetřil místem, ale též aby nezastavěl krásného rozhledu ze zámku. Roku 1704 přistavěla manželka Šporkova, Františka Apolonie, na jižní straně epištolní ke kostelíku loretánskou kapli a pod ní rodinnou hrobku. Dům byl postaven za 1446 rén. zl. a kaple za 550 rén. zl. Na severní straně byla mezi kostelem a domem výstavná brána, od níž vedlo na pravé straně podloubí ke kostelu, na levé k fortně klášterní. Do té vešed, nalezls vpravo dvě cely mající po jednom okně k jihu, k Labi; vlevo pak kuchyni a refektář, obrácený delší frontou k východu. Jedny schody vedly nahoru do podkrovních tmavých světniček; druhé vedly do dolejší chodby a tam byly opět k jihu dvě cely, právě pod oněmi v 1. poschodí, a proti nim přes chodbu byl do stráně vyhloubený špatný sklep. Kolem kosteliků se rozkládal k západu malý hřbitov se zvláštní branou. Vše pak bylo kolem dokola obehnáno zdí.

Toto vše zamýšlel hrabě Frant. Ant. špork svěřiti nějaké řeholi. Nejprve byl nadšen pro Piaristy. V jeho memoriálu (IV, 1702) je fundační listina, sjednaná s provinciálem Piaristů P. Klementem od sv. Filippa Ner., kde se praví, že "aus besonderer Zuneigung, Liebe und Affektion .gegen diesen hl. Orden - - - wegen vielerlei Jnstruierung der Jugend unď dabei anwendeten Fleises... zum gemein enstehenden Nutzen - chce je uvésti jako "živé chrámy". Špork se uvolil zde vydržovati 4 kněze, 1 klerika a 1 bratra laika mimo služebně, budou-li konati pilně veřejné bohoslužby, v neděli a ve svátek důsledně míti poučná kázání česky a německy, zbožně zachovávati observance a vyučovati děti náboženství, čtení, psaní, počtům, hudbě, "rudimenta latinirtatis" (počátkům latiny) a dobrému chování. Hrabě chtěl platiti veškeren hospodářský a osobní náklad - "vůbec vše, co jméno má", v domě, ve škole a v kostele.

Každou sobotu ráno měly se vyplatiti každému řeholníkovi 2 zl. r., "k tomu měně pšenice 12 strychů, žita 30, piva 24 sudů, kaprů 5 centů. a štik 2. Jenom tolik měli bratři slibiti, že u nich nebude "Ordinari Herberg" a že nebudou ani víno ani pivo prodávati na úkor panství a občanů.

Proč k uskutečnění smlouvy (bez data) nedošlo? Také Dominikáni se ucházelio prázdný klášter, ale přenáhleným jednáním o výši peněžité podpory dotkli se hraběte nešetrně a odešli s nepořízenou.

Pražský převor kláštera Augustiniánů bosáků na Zderaze, P. Maxmilián od Ježíše - František Dubský, naroz. r. 1666 v Břežanech - dověděl se r. 1709 od P. Bernarda od sv. Terezie o této residenci a nejvyšší představení řádu téhož ve Vídni se dohodli, že by bylo možno v Lysé se usaditi; v této poradě zasedal nedlouho před svou smrtí též proslulý kazatel P. Abraham a s. Clara. Dále uznáno za nezbytné získati někoho z nejvyšších šporkovských úředníků; tím mohl býtiwasi správce Sceliske nebo quaestor Payerle.

Týž jim vyzradil, že hrabě chce vyzkoušeti skromnost, trpělivost a důvěru žadatelů, a že vyhrají ti, kdož obětavě a nezištně ujmou se díla. Ve jmenovaném "memoriálu" zapsána je druhá fundace (12. října r. 1710), a to pro Augustiniány. Ale v té není zmínky ani o penězích, ani o deputátu! To má býti ona zkouška skromnosti? "Aus besonders guten Intention" dává jim hrabě vše do volného a pravého majetku s podmínkou, kdyby jednou majiteli býti přestali, že vše vrátí se v majetek zámku; též zachoval si právo zříditi tu jakoukoliv fundaci. Mniši slibovali, že povedou vzorný život, vše budou udržovati v pořádku, že nebudou na panství žebrati ani hraběte obtěžovati; že si nebudou stěžovati na hudbu, střelbu a jiný hluk v okoli kláštera, že se nebudou mísiti do záležitostí zámeckých a hospodářských. Potom bylo rozhodnuto, že pražský konvent bude v Lysé vydržovati dva - a třeba 6 bratři, aniž by. se na hraběti nějaká obět žádala.

Teprve 9. ledna r. 1713 byla podepsána smlouva převorem P. Viktorinem od sv. Vavřince *) a P. Janem za řád, a s druhé strany hrabětem F. A. Šporkem, baronem Talenbergem a Astfeldem, velkým to příznivcem řádu; hrabě si přidal podmínku, že kněz, který by mu nevyhovoval, bude přeložen. Tehdy daroval hrabě Augustiniánům kostelík se hřbitovem, loretu vyjímaje. Za čtvrt léta, na své narozeniny 9. března 1713, daroval hrabě řádu dům se zahrádkou, žádaje výslovně, "aby nikoho z provinilých nebo propuštěných služebníků panských v klášteře ani neukrývali, ani nepřechovávali."

*)Jan Ulrich z Prahy, †27. září 1713.

P. Maxmilián od Ježíše (Dubský) vzal na se složitou úlohu vymoci povolení k pobytu řehole v Lysé u pražské konsistoře a u české kanceláře ve Vídni. Konsistoř tu byla ve 14 dnech - s naprostým zákazem pro nedostatek a nejistotu sustentace. Nicméně se svolením řádu a hraběte nastěhoval se do Lysé 26. května 1713. Němec P. Bernard od sv. Terezie, "cisařský bohoslovec", jenž měl patrně hraběti imponovati jak rodem, tak učeností, byl rodák vídeňský, neznámého jména, snad Devarina - dle matrik.

V domě nalezl jenom hlídače, dědečka a babičku, v jiné světnici rozviklaný stůl a nějakou židli, dvě velice chudobná, málo čistá lůžka - a nic víc! Nová zkouška! Milerád vzal za vděk pohostinstvím faráře Tomáše Melzoveského a tiše konal své povinnosti. Když už třetí den odsloužil v "kostelíčku P. Marie mši sv., vrátiv se domů, nalezl ve světnici překvapeni: krásná roucha a nádoby mešní v úplném počtu, nutné prádlo domácí, peřiny a přiložené písemné pozvání, aby se častěji dostavil k hraběcí tabuli. Téhož roku dne 12. srpna žádali, aby směli v Lysé kázati; pak přistěhoval se P. Seraf od sv. Anny (František Silbert ze Suberu, Jihlava) a kuchař Oswald od sv. matky Moniky (Vác. Dvorský).

Zatím psal vrchní kancléř hrabě Schlick, že záležitost kláštera jest na nejlepší cestě. Konsistoř se uspokojila ujištěním, že pražský konvent posílá měsíčně 10 zl. r. a kostelní víno bratřím v Lysé. Hrabě podporoval je potravinami a dárky na mše sv. Povolil jim zkaždé várky sud - urnaam-piva a půlku "rarae", to jest řediniy, týdně kopu ptáků, zvěř a drůbež.

Hrabě Morzin z Kounic posílal peníze a lyský syndikus, učitel Kučera pamatoval na ně zeleninou a ovocem; i pan farář je často zval ke stolu, zač mu pilně v duchovní správě vypomáhali; P. Seraf kázal česky, P. Bernard pro vrchnost a úředníky německy. Tak byly první svízele překonány a nastal nový, horší osud!

Toho roku na podzim zavlekli hokynáři z Prahy do lyského okoli mor.

Teď se bratři panu faráři bohatě odměnili. P. Seraf celé dny chodil po vesnicích, mlýnech a samotách, ošetřuje a zaopatřuje nemocné. Vyspal se, kde se dalo, a jedl, ca dostal. "Farář se mohl úplné ušetřiti námahy i nákazy."

Dne 4. října zachvácen byl u poustevny sv. Václava (blízko železničního čelakovického mostu) nějaký pražský advokát morem; utíkal před smrtí z Prahy, do čelákovic ho nepustili, prchal tedy dále, až u sv. Václava ho smrt dohonila.

Kněz Suchánek, poustevník, jenž tu se svým bratrem bydlel, připravil jej na smrt a pochovali jej na kraji lesa směrem k Toušení. Tito dva bratři Suchánkové a P. Seraf mnoho lidí ošetřili, zaopatřili a pochovali, aniž by se byli nakazili. Jen P. Seraf přece v horečce dva měsíce zápasil se smrtí. Uzdraviv se, dostal 8. ledna 1714 od magistrátu připis plný díků, úcty a uznání. Podobnou attestaci vydal řeholníkům farář Melzoveský 26. dubna 1714. Pak byl P. Seraf přeložen do Prahy is P. Bernardem, seniorem konventu, který se stal ředitelem konfederace u sv. Jana na Skalce (snad bratrstva P. Marie, založ. 1706) a tam zemřel 27. září 1713.

Do Lysé přišli pak P. Severin od sv. Anny, Augustin Vačanský z Plaňan, P. Daniel od sv. Ludmily, František Stoček z Prahy II., (nar. 1683, zemřel 1739) a kuchař Tomáš.

Pro radostný začátek dostali od vikáře Zeleckého z Ouhřiněvsi zákaz konati služby Boží na zámku v kostelíčku; P. Maxmilián uvedl v Praze vše rázně do pořádku a p. farář Melzoveský dal hned písemné stvrzení, že mu řeholníci v ničem nepřekážeji, "ba naopak velice prospívají a kosteliček P. Marie že nikdy nebyl filiálním, ale čistě zámeckým; on sám že bez dovolení hraběte se nikdy neodvážil tam sloužiti mši sv. nebo někoho na hřbitůvku pochovávati.

R. 1715 přijel P. Maxmilián do Lysé na jmeniny hraběte F. A. Šporka blahopřát mu jménem celého řádu; po slavné hostině hrabě podepsal a zpečetil, že klášteru postupuje své válečné státní půjčky z let 1691, 95 a 98 v ceně 7000 zl. r. Opětovnou podmínkou bylo, aby horlivě konali bohoslužby a zvláště katechetické, mravoučná kázání; zajistil též pro sebe, manželku a obě dcery zádušní mše sv. s kázáním o mravných ctnostech a týdně jednu mši sv. za živé, druhou za mrtvé členy rodu. Zdá se, že výše úroků z této jistiny nestačila na remuneraci uložených povinností, a byla to opět zkouška jejich ochoty. Smlouva byla opět podepsána představenými řádu a hrabětem, pak rytířem Vácslavem z Hrádku a Františkem Sezimou Mitrovickým z Nemyšle jako svědky. Skutečně, zanedlouho přidal jim hrabě úroky z fundace na Vysoké (u Kutné Hory) nemaje potuchy, jaké daroval bratřím - starosti, soudy a nepříjemnosti. Celými annály se táhne dlouhý proces o "Vysokou".

Pak se dostali do Lysé P. Norbert od sv. Augustina, Josef černý z Jičína a P. Zacheáš od sv. Susany, Josef Rovenský z Prahy († ve Vilímově u Něm. Brodu 1739.) jako "skuteční kaplani" a to neúnavně pilní; jejich podpisy jsou ve všech matričních aktech, takže (píše annalista): "Dominus curatus plenequieti vacabat", p. farář si mohl nadobro hověti.

Tím více ohromil všechny bratry ostrý farářův přípis plný výčitek: proč prý jest vůbec v Lysé residence, za jakým účelem, jaký přináší užitek a jak má ještě dlouho trvati? "Bouře jak přišla, tak odešla", hlavně autoritou pana hraběte zažehnána. A v archivu klášterním uložili si osvědčení farářovo ze dne 28. září 1717, že mu klášter v ničem nepřekáží.


R. 1722 dne 25. června koupil Lysou ze záliby honební hrabě František Josef Czernín z Chudenic; Špork si ponechal pouze Bon repós s čižbou (aucupium); annalista podotýká jasně, že Bonrepós v nynější podobě vystavěl nákladné arcibiskup Příchovský.

P. Maxmilián již od r. 1716, sídlil „na odpočinku" v Lysé, ale ve skutečnosti věnoval se s nejpilnější snahou zvelebení a rozšíření kláštera; pobyt v Lysé byl mu dovolen císařským reskriptem, jenž byl v archivu uložen pod značkou C. I. 9.

Na severní straně vyprosil si po celé délce kláštera, kostela a hřbitova 1½ lokte z veřejné cesty — bez služebnosti — jižní frontu domu prodloužil o dvě klenuté celly, před nimi k severu postavil ambit a zařídil v nich všechno příslušenství. Jeho práci zarazila nejprve konsistoř a pak nemoc. „Podagra, jež se obrací k žaludku" sklíčila jej. tak, že z Prahy, přivolaný znamenitý lékař Karel Demaggi zjistil stav beznadějný! Pražský převor hned poslal do Lysé výborného bratra, P. Amanda od Jména Ježíšova, P. Emericha od s. Kasimíra (Václav Svoboda z Radotína), a lékárníka bratra Vojtěcha od Zvěstování P. M. (Leopold Kostelecký z Brandýsa nad Labem).

Umírající P. Maxmilián svěřil P. Amandovi všechny záležitosti kláštera i svoje plány, zapřísahaje ho, aby svědomitě dokonal započaté dílo.

Umřel 20. ledna r. 1727 a jako věrný člen bratrstva sv. Anny na Zderaze výslovně žádal, aby byl pohřben v kostelíčku před oltářem této světice.*)

*) *) Oltář i obraz sv. Anny daroval sem asi r.1713. důchodní Payrle.

Dle přání nebožtíka P. Maxmiliána i na výzvu hraběte zůstal P. Amandus v Lysé představeným a s ním P. Jan Nep. od s. Martina a P. Gelasius od s. Aloisia, kteří oba konali faráři horlivě služby kaplanské.

Amandus počal se neodkladně starati nejen o rozšíření budovy, ale i o konfirmaci residence se šesti kněžími. Jeho podnikavost a neúnavná vytrvalost byly podporovány neobyčejnými vlastnostmi ducha, jimiž dovedl svoje okolí takřka opanovati a každého pro svůj náhled získati; bylať mu každá překážka příležitostí, ukázati svou novou a vítěznou duchapřítomnost. Měl mnoho a mocných přátel. Byl císaři Karlu VI. osobně znám a kdykoliv k audienci připuštěn, rovněž byl oblíben i u manželky jeho, Alžběty Kristíny, jež byla štědrou dárkyní řádu. Jakožto znamenitý hudebník na loutnu-mandolu, byl zván „Kaiserlicher Lautenschffiger".

P. Amandus dokázal, co chtěl, byť se i konsistoř nebo vláda bránily proti zřízení nových, přespočetných klášterů.

Nejprve bylo velkého zastání třeba u konsistoře. Obrátil se tedy na vdovu po vrchním radovi Hannelovi, jenž kdysi podporoval na studiích chudého žáka Fricka, který zatím již dospěl úřadu arcibiskup. kancléře. Přímluva patrně pomohla, neboť generální vikář a světící biskup Daniel de Mayer osobně gratuloval Amandovi k dobrému výsledku. Proto ale přece konsistoř pokračovala „v olověných botách"; ba najednou objevila se v Lysé komise: Jan Ritter, kanovník staroboleslavský, P. Adrián od sv. Michaele*)," pražský převor Antonín Molinari, děkan poděbradský a vikář Hájek z Čelákovic.

*) rodem Jan Roland z Tábora.

Předvolán byl též místní farář, aby znovu dosvědčil 21. července 1730, že kosteliček P. Marie na zámku nenáleží pod jeho pravomoc; — další jednání již dobře dopadlo a za nedlouho souhlas arcibiskupův došel. Pak byl P. Amandus stále na cestách mezi Prahou a Vídní, jednaje s úřady státními. Nejvyšší kancléř království českého František Ferdinand hrabě Kinský, jeho zástupce hrabě Vilém Kolovrat i ostatní členové české kanceláře: hrabě Kořenský z Terešova, hrabě Šlik, Wiedmann, Hotovec, August de Hub, Turba a Jordán byli vítěznými zástanci této záležitosti. Audience u císařských manželů korunovala výsledek a 9. dubna 1731 měl P. Amandus císařský diplom v ruce, že povolen jest hospic pro 6 kněží, zajištěný 24.000 zlatými, a.to s prominutím všech tax — na 300 zl. r.

Nyní zbývala ještě cesta s diplomem na konsistoř, k místodržitelství a do zemských desk; vše bylo hladce urovnáno, jenom na místodržitelství taxu 40 fl. neodpustili. Celé jednání ukončeno bylo diplomem ze dne 25. května 1731.

Výsledky Amandovy práce budily úžas úřadů i jiných klášterů, ale také i závist a úštěpky pražských bratří, kteří teď chtěli fondy lysského kláštera obrátiti na konvent pražský. Sám Špork byl hrdou radostí napiněn, že jeho „založení" tak prospívá a byl by dal pro klášter všechno! P. Amandus dovedl si také přízeň hraběte udržovati; nejen dle ujednání jedinou týdně, ale vícekráte sám od sebe o šesté hodině již byl na Bonrepu, a sloužil mu ranní mši sv., aby hraběte překvapil svou úslužností. Při honbách svatohubertských míval slavnou mši a kázání. Pravidelným společníkem na honbách, rybolovu a j. radovánkách byl P. Josef od Ježíše Marie; narodil se r. 1680,. 29. června ve Vltavotýně, jako syn purkraběte. Jeho pravé jméno bylo: František Moučka. Zemřel v Lysé 1751. Byl prvním střelcem do terče. Hrabě často zvával Augustiniány na hostiny, které slavíval na Bonrepós; na př. na sv. Havla byl oběd pouze z nachytaných ptáčků připravený. — kdyby se mělo na každého hosta dostati jen půl sýkorky. Na sv. Martina přiš!a na tabuli hraběcí pravá, česká martinská husa. Tak neustálým stykem společenským udržovali si Augustiniáni přízeň zakladatelovu.

Hrabě daroval lysským Augustiniánům celou fundaci (20.000 zl. r.) na Vysoké.

Těžko souditi o tom, co Šporkovi dodnes vytýkají, že totiž s velikášským gestem štědře rozdával vysoké summy, ale v pochybných pohledávkách; s Vysokou to skoro tak dopadalo! Známý Dr. Neumann de Puchholz štval klášter do nákladných sporů o Vysokou a když si bratři vzali advokáta jiného, Dra Felixe z Prahy, Neumann obrátil se mstivě proti nim. - P. Amandus dal zhotoviti malou a velkou pečeť lysského kláštera, na níž byl vyobrazen sv. Jan Nepomueký, držící obraz P. Marie staroboleslavské.

Před zrakem P. Amanda vynořoval se nový, vábný sen: velký, slavný klášter, jaké prý jsou v cizině, okrasy, a hloubky celého kraje, pomníky vzdělanosti několika věků. Podle návrhů P. Amanda zhotovil vlašský stavitel z Prahy, Bartolomeo Scotti plány (1733.) a předložil je tehdejšímu pánu lysskému, hraběti Czerninovi, který byl jimi překvapen a nadšen, ač litoval zastavené vyhlídky, o níž ho velká stavba připraví; ale svolení dal. Nikdo netušil, že to bude poslední dobrodiní, klášteru prokázané. Za několik dní po svém synu Vácslavovi, na cestě ke korunovaci polského krále, zemřel ve Vídni hrabě Czernín v náručí P. Amanda; pitvou prý bylo zjištěno, že zemřel „na dva polypy v srdci." Okamžitě ujížděl P. Amandus do Prahy, po 40 hodin bez odpočinku, aby ubohé paní šetrně zvěstoval hroznou tu zprávu.

Započaly se tedy 26. března .1733 kopati základy, ale s velikými potížemi, neboť do rozhasené opuky a do zasutých lomů nemožno bylo zapustiti pevné základy pro vysokou budovu. Bylo nutno hledati pevný, skalnatý spodek a k němu se prokopávati až 12 loktů do hloubky. Proto bylo zapotřebí většího stavebního místa a P. Amandus jel za hraběnkou do Karlových Varů a vyprosil si darem od ní „spodní cestu", která z města pod samým klášterem vedla směrem k západu do polí.

Potřebné peníze vypůjčil si P. Amandus od bratrského kláštera ve Vídni a sice 5.000 zl. r. na roční splátky „s úrokem," což nebylo právě bratrské.

Stavba tak rozlehlá žádala skoro nepřemožitelných obětí a dle „Účtů stavebních 1733-41." zachovaných na lysské radnici pozorujeme, v jakých nesnázích rodina Augustinská často úpěla. Zedník dle délky dne měl 24-27 kr., polír 36-42 kr. Stavitel si svoji odměnu občas vybíral; stavitel Scotti konventu ještě 500 zl. půjčil! Dlouhé dříví plaveno bylo na vorech z Borohrádku a nauta — plavec — dostal 68 zl. Cihly kupovali z Prahy, z Nymburku; tašky z Litovle od Boreckého a Budkovského; Kámen a vápno vozili také zápští, přerovští, čelákovští, selčanští a Toušenští sousedé.

Neznámý dobrodinec — hrabě? — daroval 2.000 zl. Pater Martin dal 40 zl., pražští Jesuité půjčili 500 zl. Soused Vojáček 60 zl., kovář Koutský 50 zl., r. 1738 zase hraběnka darovala 1000 zl. Přišla dokonce taková nouze, že v červnu, červenci a srpnu 1734 prodali postupně francouzské knihy, celkem za 1200 zl. A když prodali také za 1½ zlatky — starou almaru — bylo snad nejhůře! Malíř František Vogl dostal za vymalování kostela 110 zl., za evangelisty a doktory 48 zl. (r. 1740,.), štukatér od hlavic 60 zl. Soused Loudil přivezl z Prahy „velký obraz" — od Reinera — a dostal 46 kr. Jelínek přivezl z Vy soké tři vozy mramoru, pak dlaždice mramorové z Prahy; dlaždič dostal 22 zl. R. 1741 přivezl hospodský z Nebořad u Děčína oltářní kameny; za 4 apoštoly v sákristii dostal štukatér ještě 20 zl. Pozlacení „Božího oka" bylo za 8 zl. Dle seznamu archivalii má býti mezi listinami také plán (delineatio) celé stavby i s okolím, ale nebyl nalezen!

K rozšíření pozemku koupen byl nejprve pod klášterem domek sedláře Dusila, který si ztěžoval, že se mu kamení, ze základů vyházené sype na viničku; domek stál celých 50 zl. Pak vykoupen jiný malý domeček a velký dům lysského stavitele Hebka, kdež také mniši po čas stavby zůstávali a měli dokonce i malý refektář, v kterém se i vznešeným hostům líbilo. Nahoru do kostela chodili po dřevěných schodech. Později přikoupili ke klášteru ještě více domků a viniček. Když se jednalo o prodej domku s Bendlem a jeho spolumajitelem, přišly také ženy jejich a hrozným křikem chtěli jednání přerušiti. Koupen byl tedy pro ně dům Kučírkův s vinicí, kdesi západně od kláštera. Kučírkovi pak koupili od obce místo „u pastoušky" za 10 zl. r. Když dosáhly základy úrovně země, ptali se otcové řeholníci zakladatele hraběte Šporka, na který den by si přál míti slavnost kladení základního kamene; byl určen 11. říjen 1733. Když biskup Jan Rudolf Špork přijeti nemohl, pozván byl vyšehradský děkan Ditrich z Lilienthalu *), který skutečně přijel a byl hostem paní hraběnky Czernínové na zámku. Z pražského konventu na Zderaze přijeli 4 kněží, 3 klerici a 2 fráteři. Ráno o 9. hodině přivedl farář Werner z kostela na náměstí procesí do kostelíčka P. Marie na zámku; po kázání odešel průvod ke stavbě.

*) nazvaný: „druhý zakladatel Vyšehradu".

Do dutého mramorového kamene byla vložena cínová krabice s ostatky svatých. Hrabě Špork, veliký mecenáš myslivosti, vložil tam „roh sv. Huberta," znak to řádu jím založeného, vlastní pamětní peníz se svým obrazem a konečně pak přidána listina s obvyklým tehdy chronografem:

aVspICe DIVIna gratIa et sVbse-
qVa gratIosa mVnIfICentIa Domini
de Sporck etc
sVrreXIt noVa faprICa DIVo Nepo-
MVCeno ConVentVs LIssensIs eIVs
DIVI tItVLo In Regno prima.

Kámen test zazděn v severovýchodním rohu vedle hořejší, fortny. Při slavné mši sv. hráli hudebníci hraběte Czernína z Konic pod taktovkou Filipa Kreutzbergra, řiditele kůru z pražského zderazského kláštera. Slavnošt zakončena hostinou v zámku.

Toho roku 14. července uzavřel farář Werner s řeholníky smlouvy o výpomoci v duchovní správě.

V listopadu r. 1733 byla stavba zhruba hotova. Tu naskytla se příležitost k založení knihovny, která se během krátkého času stala chloubou kláštera. Hraběnka KhilenbergoVá roz. Czernínová prodala klášteru knihovnu po zemřelém arcibiskupovi Khüenbergovi za 2.200 zl. i s pěknými skříněmi, z nichž jedna jest nyní v řiditelně zdejší měšťanské školy chlapecké. Knihy samy prý měly cenu nad 5.000 zl. r. Bratři se usnesli na doplňování knihovny věnovati základ 1.000 zl. r., dar to Filipa Lobkovice, nejvyššího komořího. Mívali též svého vlastního knihaře; v pozdějších letech sestavil P. Štěpán od sv. Antonína dvojmo úpiný a přehledný seznam kněh. Dle přípisu dp. arciděkana Pekárka, narodil se v Kutné Hoře 16. listopadu 1745 Antonín, Josef, Tadeáš, Ignatius, Leopold, syn urozeného a statečného rytíře, pana Antonína Josefa Chlumčanskýho z Přestavek, pána na Hosticích a manželky, urozené paní Josefy Antonie, rozené Obitecké z Obitce. Kmotrem byl stat. rytíř, pan Josef Obitecký z Obitce; svědkové: Václav Obitecký, baron z Obitee, na Klukách a Chválovicích; vysoce urozená slečna Františka Raubenhauptova, baronka ze Suché. Křtil v chrámu P. u sv. Jakuba Václav Jindřich Erythrei, arciděkan kutnohorský. Týž P. Štěpán od sv. Antonína zemřel jako vojenský kněz kdesi v Uhrách 28. ledna 1780. v cizích službách. Poněvadž toho roku bylo až do vánoc teplo, pokračovala stavba tak, že na Štědrý den večeřeli bratří již v novém domě.

Počátkem roku 1734 přistoupil P. Amandus ku vrcholu svých tužeb — dosáhnouti počtu 12 osob a titulu skutečného konventu. Podal žádost 4. května 1734 a začal usilovně pracovati. Ale hned u prvního referenta ve Vídni zle pochodil a byl zahrnut výčitkami o podvodu a úskoku, jímž chce revers na 6 kněží překročiti). Vrchní kancléř Frant. Ferd. Kinský s Vilémem Kolovratem vyjednali mu však u císaře audienci, při které P. Amandus použil neslýchané podnikavosti a vynalézavosti; o své záležitosti napsal jednu žádost co nejstručněji, několika jasnými větami, druhou žádost pak napsal obšírně se všemi formalitami tehdejšího vysokého slohu (stylo, in dicasteriis usitato).

Předstoupiv před Karla VI., oznámil mu, že podává o téže věci dvě žádosti najednou a na vybranou. Na to děl císař s úsměvem: „Toť zcela nový způsob podávání žádostí." Vztáhl ruku po stručné žádosti a jediným pohledem přehlédl její obsah, Pak vzal si též druhou žádost a kynul knězi na rozloučenou, s ujištěním své přízně; totéž slíbila i císařovna. Ostatní úřady P. Amandus obcházel, ovšem již jako vítěz, jemuž nelze odpírati.

Arcibiskup podal své dobrozdání o konventu 18. října t. r.

V dubnu 1734 koupil hrabě Špork Lysou zpět z téměř insolventní pozůstalosti Czerninovy, a to hospodářsky velmi zanedbanou. Dal zasypati hradní příkopy a zřídil parkové nádvoří mezi zámkem a klášterem. Jednání o velký konvent protáhlo se ovšem ještě do roka, ale po opětné audienci 2. května 1735 odnášel si P. Amandus císařský diplom a povolení ku koupi pozemků. Do desk zemských dal vložiti 40.000 zl. klášterního majetku. R. 1736 řídil klášter lysský P. Archangel od sv. Daniele, Moravan Vilkm Weidhofer, nar. v Jihlavě r. 1702 který svou obezřetnosti přišel na advokátské, již zmíněné šmejdy Dr. Neumanna. R. 1737 dostavoval se severní trakt kláštera, i bylo nutno sbořiti starodávnou rotundu sv. Desideria, jehož socha byla však v novém kostele s význačnou úctou umístěna. Hrabě dal též svolení ku prodloužení budoucího kostela i za cenu krásné vyhlídky ze zámku do Polabí.

Pražský malíř Špizar (Spitzer) vymaloval refektář se znaky hraběte Czernína, jenž tuto práci platil. Zakladatel kláštera, hrabě Ant. Špork nedočkal se ukončení svého díla, nebot dne 30. března r. 1738 zemřel tento vznešený mecenáš všemožných šlechetných snah a umění; na smrt jej připravil P. Josef od Ježíše Marie. Mrtvola byla v sále vystavena po dva dny, nepřetržitě slouženy zaň mše sv. a konečně třetího dne místní farář Werner, řeholníci a nesčetní věřící doprovodili zesnulého „až ke křížku za Koncem" (směrem k Nymburku). V Kuksu nádherná hrobka přijala v cínové rakvi tělo velkého dobrodince. Brzy na to ztratil konvent silného zastánce. Dne 21. dubna zemřel ve Vídni místokancléř hrabě Vilém Kolovrat.

Nový majitel hrabě Karel ze Sweerts-Šporku půjčil bratřím na stavbu kláštera 1.000 zl. r. bezúročně a táborský konvent bratrský 2.000 zl., takže pokročila stavba na východní (hlavní tehdy) frontě k úpinému zakončení a na štítu postavena byla ohromná socha sv. Jana Nep. V archivu byly uschovány dimissoriales (25. VI. 1738) od Jesuitů v Kutné Hoře pro Františka Nováka, jenž přestoupil k Augusliniánům a stal se lékárníkem, přijav jméno bratr František od Srdce Ježíšova; narozen byl v Praze I. roku 1710 15. listopadu a zemřel ve Lnářích 1. VIII. r. 1777.

Časně z jara 1739 byl P. Amandus již opět u hraběte Sweerts-Šporka, poraditi se o stavbu nového kostela „dle vkusu a přání pana patrona." Hrabě půjčil 12.000 zl. bezúročně a svolil, aby se zbourala druhá staročeská památka, kostelíček P. Marie, což stalo se po velikonocích. Z kostelíčka odnesli a ve velkém kostele uctivě „pro památku starých zakladatelů" postavili dva

náhrobní kameny, jeden s lilií ve znaku, druhý se třemi šípy. (tres cuspides). Škoda, že další popis chybí a nelze určiti přesně jména oné rodiny,; a ještě větší Škoda, že při bourání klášterního kostela v době nedávné, kameny ony přišly úpině nazmar. Služby, se zatím konaly v loretánské kapli, kterou hrabě klášt&u daroval i s kryptou.

Do. stavby chrámu pustil se člen proslulé pražské stavitelské rodiny, Vlach Anselm Loragho a polír Jan Ihlavec z Prahy. Poněvadž bylo nutno prostranství kolem kostela rozšířiti, daroval hrabě místo před kostelem na západní straně. Koupil též za 200 zl. vinici pod Klášterem na stráni, k čemuž si bratři koupili ještě vinici Duchačovu a červinkovu.

Dne 3. září přijel do Lysé biskup hrabě Jan Rudolf Špork, šestý syn marnotratného a výstředního Ferdinanda Leopolda Šporka z Heřmanova Městce, tedy přímý bratranec tehdejší majitelky zámku; posvětil tři zvony: sv. Jana (178 lib.), Václava Vojtěcha (93 lib.), malý zvonek z Lorety, který prý byl v Lorettu italském posvěcen a dotýkán a zvonilo se naň „proti kroupám"; pro novou potřebu byl přelit. Za zmínku stojí nehoda jednoho zedníka „melioris oris quam artis," který se pouštěl také do klenby, ale všechno mu spadlo! V novém kostele udělali výklenek pro památnou sochu sv. Desideria z rotundy a přenesli na význačné místo obraz sv. Anny, který míval P. Maxmilian Dubský tak rád. Památek a dobrodinců si bratři uměli skutečně vděčně vážiti, proto se jim darů sešlo v tak hojné míře, že byl chrám už napřed vším výborně opatřen, o čemž později více najednou.

Dokončení svého díla nemohl býti přítomen sám P. Amandus, byv odvolán do Vídně k úřadu provinciála; na jeho místo přišel P. Vavřinec od sv. Stanislava (Vojtěch Hiiffer z Lišova). P. provinciál přijel však do Lysé opět 23. července 1740 ku svěcení základního kamene nového kostela; zdá se, že se tato slavnost jaksi opozdila a byla dodatečně za velice slabé účasti a všedního dne, v sobotu odpoledne 23. července vykonána bývalým arcibiskupským kancléřem a pak děkanem od sv. Kosmy a Damiána ve Staré Boleslavi, Janem Frickem. Z jara dokončil pražský malíř Reiner obraz sv. Jana pro hlavní oltář a dostal odměny 400 zl., k čemuž P. Amandus přispěl 100 zl. V srpnu začal pražský malíř Vogl malovati klenbu kostela (první zázrak v Káni Gal.), později pak maloval i v knihovně a dostal za to od P. Amanda zlaté hodinky s budíkem, (dar to hraběnky Kolovratové) konvent přidal 10 zl. Na jaře započato v kostele s prací štukatérskou a zároveň konány sbírky na varhany a přijímány darem spousty železných prutů na mříže, kování a zámky. Současně dostavoval hrabě Sweerts-Špork po 20 leté přestávce nový kostel farní, a to pod vedením místního stavitele Hebka.

Oba kostely byly skoro stejně hotovy a zároveň vysvěceny; ale tentokrát se bratři opozdili. Dne 30. července 1741 vysvětil biskup, bratr J. Rudolf Špork farní kostel za asistence „alumnů zbraslavských" a zpěv gregoriánský obstarali zdejší bratři. Za tři neděle, dne 20. srpna t. r. vysvěcen byl týmž biskupem kostel klášterní. Obřady počaly o 6. hodině ráno v loretě za asistence farářů místního Wernera a liběšického Jiří Paroubka. A. Amand byl ovšem zase přítomen a z pražského konventu přišlo 7 kněží, 2 klerikové a 2 bratři. Zpěv si opatřili zdejší bratři opět sami. Hlavní oltář byl zasvěcen Narození P. Marie a spolu sv. Janu Nepomuckému; vpravo byl oltář sv. kříže a Panny Barbory, vlevo oltář sv. Anny, před nimž byly brzy na to znovu pochovány ostatky, P. Maxmiliána Dubského. Na hřbitůvku „cleganter" kázal benátecký kaplan Jan Kříž. Slavngst byla zakončena pontifikální mší sv., k níž se ještě dostavil brandýsský vikář Josef Hořický, nový farář kostomlatský Josef Břežanský a Čapek, kaplan z Proseku. Pak vystrojil hrabě slavnou hostinu v zámku; ale někteří hosté raději se uchýlili na pohodlnější a příjemnější oběd do kláštera. Byl to hrabě z Klenové na N. Benátkách, farář z Bříství a ze Sadské. Odpoledne bylo biřmování. Kostel byl dlážděn ramorovými dlaždicemi (bílými a tmavými), a okrášlen nádhernými vykládanými dveřmi u sakristie, které věnoval pražský konvent. Nyní. jsou v lysské zámecké kapli. Tou dobou byla získána a hypotékárně zajištěna kolovratská starodávná nadace.


Klidnou práci bratří počaly vyrušovati současné události válečné. Když Marie Terezie byla korunována, P. Amandus se jí opět šel pokloniti a hledat její přízně. Toho roku pro válečné nebezpečí nemohli ani zdejší kněží vykonati svou povinnost na „Vysoké" a zastupovali je tam bratří z kláštera sedlického u Kutné Hory. V nové budově r. 1742 zařízena byla také lékárna, kterou zřídil a vedl frater František od Srdce Ježíšova. Nyní bylo pilně pracováno na vnitřní výzdobě chrámu; z kláštera vídeňského darovány byly obrazy sv. Anny, Barbory a Notburgy, které vytvořil P. Augustin od sv. Lukáše. Malíř Frant. Vogl namaloval obraz sv. Kříže. Bratr truhlář Josef od P. Marie *) mistrovský svatostánek, ozdobený nádherným zlatým křížem, jejž daroval kníže Ferdinand Lobkovic a jeho matka, rozená z Althann.

*) Matěj Lusth us roz. ve Vídni 1690 31. ledna.

Darů scházelo se dále hojně, ale pro nedostatek peněz bylo zřízení varhan a j. vedlejších věcí odloženo. Když se P. Amandus po druhé stal provinciálem, dopinil počet zdejších mnichů na 12. Kolem kláštera zakoupeny další domky: Ničův (mezi Kalfusem a tesařem Mecnerem) za 145 zl., dále od Krátkého vulgo „Tesaře" za 225 zl., pak Čermákův a spáleniště od Hanovského (Chanovského), též vinici Hodinářovu za 140 zl. a kus zahrady Engelmayerovy na západní stráni. Na východní straně daroval jim magistrát podél zahrádky dlouhé 57 loket, pruh pozemku, široký 9 loket, tedy 513 loket2. Nad to překvapil hrabě Sweerts Špork P. Amanda velkomyslným darem 13.000 zl. r., žádaje, aby zavedena byla klausura a observance (přísnější řád), aby kněží kázali mravoučné řeči po vesnicích, dle kteréhož přání první kázání bylo v Litovli na sv. Jiří. Snad od těch dob káže se na lysské osadě v každé vesnici třikrát ročně: v adventě a v postě jest křesťanské cvičení buď u starosty, nebo ve škole a o pouti kázání s litanií u kapličky. Každou neděli mají býti pohotově dva zpovědníci pro bratrstvo Srdce Páně, jež mělo 10.000 členů; v Lysé musí býti postaráno o výborné kazatele, hlavně moralisty. Pak přidal ještě 7000 zl. a dalších 3000 zl. slíbil, aby zde mohl býti ještě kněz třináctý.

Tehdy si bratři skutečně mohli koupiti koně za 750 zl. od pana purkrabí chrášťanského, i budíček si koupili, tehdá věc vzácnou!

Stejně jako „Vysoká" zlobila bratry ustavičně „hluboká" studna; kopali ji kutnohorští havíři, jenž za loket hloubky 2 zl. klášter platil, stravu dával a prach trhací sám opatřovati musil. Prameny se však ustavičně zanášely pískem a kamínky. Af se pokusil o štěstí mlynář Klika z Prahy nebo Frant. Špír, věhlasný odborník, nebo Kroupa z Tábora; ať si. zřídili novou rouru nebo stroj na pumpování o pěti ozubených kolech, vždy chvilku to dělalo dobrotu a pak byl zase konec. Ještě dnes je viděti v té studni před klášterem podzemní chodbu směrem ke klášteru, kudy kladli vodovod až do kuchyně; ale i ten selhal. Studna do skály tesaná před reflektářem na jižní stráni také nestačila. Dnes po ní není památky.

R. 1745 byl konečně v Lysé zřízen skutečný konvent, zavedena klausura a jen severní chodba, od hořejší fortny k sakristii, a k lékárně zůstala vyjmuta a obecenstvu přístupná; tam byly asi také zpovědnice pro případ velkého návalu. Hrabě opět daroval novému konventu do vínku 2100 zl. a hypotéku na panství lnářském 10.000 zl. Též převedl do majetku kláštera hrobku pod loretou, v níž pouze tři děti uloženy byly. Ten rok sem přišlo první procesí z Milovic, modlit se za potřebnou již vláhu. Švec Vaněk vstoupil za bratra do kláštera a dostal jméno Jakub od sv. Jana Nepomuka. Téhož roku varhanář Hotys započal se stavbou varhan. Nesrozumitelný jest zápis, jak r. 1746 kopali štolu (chodbu) mezi ambitem a arkulemi. „Arculi" jest podloubí, klenutá chodba; myslí se tím asi schodiště, po kterém se sestupuje s ambitu do chodby před reflektářem, do nejnižšího dílu kláštera. Prvním převorem byl P. Cyprian od Naroz. P. Marie a po jeho resignaci P. Jakub od sv. Leopolda. Leopold Petráš, * v Neveklově 1. I. 1696, býval českým zpovědníkem ve Vídni, † v Praze 31. III. 1771.

R. 1747 připomíná se v Lysé jesuitská missie, řízená P. Klíčem, které se zúčastnil též mimo P. Felnera a Šrokovského též známý Konyáš; zvláštní zmínky se neděje o nějakém tuhém zacházení s věřícími.

Třetím převorem byl P. Filbert od sv. Kateřiny. (Václav Hamza z Brandýsa, * 14. I. 1709, † 1752. Za něho byla zřízena i obezděna celá zahrada a kolem západní strany kostela byl zřízen opět 1749. hřbitov, kdež byl první pochován František Martin Lokner, rodák z Frankfurtu, který po 12 let do 60. roku svého pracoval v klášteře jako truhlář. O dalších pohřbech uslyšíme později.

R. 1750, 25. října dopadl na rodinu augustiniánskou těžký zármutek. Zemřelí P. Amandus, její „promotor singularis, pater ocmventus — et vere „Amandus". Výročí jeho odchodu na věčnost oslavovali vděčně v klášteře každoročně slavným requiem.

Čtvrtý převor P. Václav od sv. Podivína (Frant. Štěpán z Něm. Brodu, * 1710 20. X., † 1781 v Táboře), postavil v listopadu 1751 před klášterem kříž. Tehdy odešel lékárník bratr Bedřich od sv. Moniky a vystřídán byl Cyrillem od sv. Metoděje, který dočkal se zrušení lékárny a v Lysé r. 1787 zemřel; narodil se jako Pavel Zigovitz 9. ledna 1722 v Řezně. Mnoho v té době sbíráno bylo na zřízení a okrášlení oltářů, na nichž pracoval Jakub Kochne, který byl v klášteře tehdy truhlářem, Kindl pak ze Žebráka palířem. Téhož roku dne 29. září — tedy den po svém křestním svátku slavil v klášterním chrámu Páně primici P. Prosperus od sv. Notburgy; narodil se v Lysé 2. června 1728 a pokřtěn Václav Antonín, syn Josefa Jelínka z Feyerbergu, majitele privilegované hospody na náměstí č. 21; matka jeho Kateřina byla dcerou mlynáře Rykera z Rozkoře u Kostomlat. V Táboře skládal r. 1748 sliby; vyspěl v nadaného kazatele a působil v Praze, v Táboře a ve Lnářích; pak byl řiditelem řádového gymnasia v Něm. Brodě a jen chorobou — phtysis, úbytě, souchotiny, byl vrácen klášteru lnářskému a tam zemřel 11. července 1769. Annály o něm praví: „byl to pravý řeholník, ke každému naprosto laskavý". V purkrechtních knihách jest zápis o jeho dědictví. R. 1752 s hlučnou slávou přivítali novomanžele Jana Kristiána Schweerts Šporka s hraběnkou Barborou, rozenou z Bubna. V říjnu toho roku byl zde přijat do řehole první kandidát, syn panského zahradníka, Prokop Ugmann - nebo Ujman, narozený 6. července 1732 v Dobřichovicích, který obdržev jméno P. Matouš od sv. Eligia, žil posledních 31 let svého života v klášteře zdejším, kdež zemřel r. 1794, 26. ledna. Za rok na to byl přijat Václav Kašpar, nar. 11. II. 1736 v Nových Benátkách a dostal jméno P. Engelbert od sv. Tomáše. Zemřel ve 42. letech jako lektor filosofie a theologie ve Lnářích r. 1772. Z Tábora poslali sem tři kandidáty — mezi nimi P. Josefa od sv. Víta, jenž zde také 11 let před smrtí žil a sepsal zdejší annály. R. 1754, 15. XI. byl farář Veselý povolán na konsistoř, aby se zodpovídal, proč má za kaplany řeholníky. Po 35. letech věrné služby dostalo se Augustiniánům „výpovědi" a v Lysé byla zřízena „kaplánka". Vlastně již r. 1752 byl zde kaplanem Jos. Procházka, který 1754 za nemocného faráře Wernera administroval. V roce 1754, 13. ledna zemřel farář Werner; jsa stár 74 let, pobyv v Lysé 24 roky. Pouze v klášterních zápisech (II.) děje se zmínka, že brandýsský vikář Schweiber dne 14. ledna vysvětlil nový špitál (nyní spořitelna) pro 24 ženy a 15. ledna vykropil mrtvolu faráře v novém kostele a pochoval v koste!e starém (na náměstí). Po pohřbu byl oběd pro dámy na faře, pro muže pak v klášteře, kdež přítomen byl i hrabě. Rozveselen „loutnami a vínem" povstal hrabě Ferdinand Karel a pozvednuv číši na zdraví přítomného kaplana Vojtěcha Veselého, jmenoval jej lysským farářem. Krátký konkurs!!

Ten měl již kaplany dva: Františka Zrůsta a Jana Maierhofera a za nemoci též administrátora Františka Zvolského. Proto však rádi volali Augustiniány na pomoc, zvláště když za nějaký rok (1758) přišla stížnost, že se ve „špitálech špatně zaopatřují" nemocní. Tuť k nezištné službě této a jiné opět byli voláni bratři z kláštera.

Postupně zařídili si řeholníci hudební kůr; koupili „tympana italica" za 35 zl. a varhany do velikonoc postavili, tak že pátý převor P. Vilém od s v. Tadeáše již doprovázel na ně velikonoční matutinum. Narodil se ve Slaném 11. I. 1700, jako Matěj Svoboda, byl lektorem morálky a zemřel v Praze 13. XII. 1769.

Dne 19. května zemřela hraběnka Kateřina Schweerts, roz. Šporková a mniši doprovodili ji až „ke kolovratskému špitálu" (t. j. nynější) severním směrem z města ke Konojedům, kdež byla pohřbena v klášteře servitů; léčil ji Dr. Mayer z Prahy a lékárník z kláštera.

Nyní začaly doléhati na klášter útrapy mnohe, josefínskými rozkazy. R. 1755 přijat byl do řádu opět nový zdejší rodák František Mlčeboh (Mlčebuch) * 13. IX. 1738; jeho předkové psáni byli: Mlčhuba — Mlčebub — Mlčeboh a obdrželi od Šporků svobodu. Jeho otec měl dům nyní č. 441 (u Háhnů), byl primasem města a zemřel, když syn jeho byl klerikem, týž byl snad jediným dědicem. Obdržel jméno P. Makarius od sv. Matěje, působil a zemřel ve věku Kristově v Táboře 1771, 19. ledna.

Teprve teď byla dohotovena a postavena „cathedra" t. j. kazatelna — teď v děkan. kostele v Mladé Boleslavě. Pražský řezbář a sochař Quitainer (Francouz?) počítal za ni 160 zl. mimo zpropitné za postavení. Téhož roku slavili bratři prvně velkolepou pouf, při níž kázal farář čelákovický a celebroval probošt poděbradský. R. 1756, 10. června činí se zmínka o narození syna hraběcího Josefa Jana, jejž křtil P. Zink, Servita a zpovědník pana hraběte. Jiný směr!

V té době annály a zápisky nepíši skoro nic jiného než o válkách.

R. 1757 šestým převorem stal se po druhé P. Václav od sv. Podivína. Týž přijal do řádu opět zdejšího rodáka Františka Vác. Krumpholce, nar. 14. IV. 1741, z hudebnické šporkov. rodiny, jenž jako P. Kazimír od sv. Mikuláše byl v Praze korrepetitorem theologie a záhy zemřel v Praze na epidemii 11. VIII. 1771; jeho soudruh Vác. Štěpánek z Dobrovice, nar. 5. září 1741 — P. Alex od sv. Václava — o 9 let později u hraběte Kunigla, zemřel r. 1780 29. listopadu na zámku Bězdékově u Klatov. Třetí přijatý řeholník, bratr laik byl Vídeňák Bedřich Schmied, umělý truhlář, 12letý skládal v Lysé sliby dne 16. září 1759. Jako Fr. Josef od sv. Antonína. Týž převor vymohl od hraběte pro klášter výčep vína, takže nikdo jiný ani v zámku ani v městě víno prodávati nesměl. Za to musili bratři denně sloužiti zdarma mši sv.;, za níž dříve hrabě denně v sakristii platil 17 kr. a každou sobotu zpívati loretánskou litanii. Dne 30. listopadu 1757 zemřel hrabě František Kristián Sweerts Špork a pochován v Konojedech.

Jeho syn Jan Kristián začal nějakou roztržku s Augustiniány a vyčítaje jim nevděk, zakázal jim vstup do zámku, jak na mši sv., tak na návštěvu.

Při slibu poslušnosti a poddanství města i vesnic bylo vždy přítomno duchovenstvo farní i klášterní.

Když tedy nový majitel oficielně ujímal se vlády nad otcovským dědictvím a s kněžími i řeholníci přišli mu vzdáti hold, vše se vysvětlilo a to ve prospěch našich bosáků. V roce následujícím musil klášter vyplatiti 1000 zl. na válečnou 5% půjčku a 51 zl. „Peilag".

R. 1760. nastoupil se dmý převor P. Archanděl od s v. Daniela; narodil se v Jihlavě 7. listopadu 1702 jakožto WiLém Weidhofer a zemřel v Praze na Zderaze 19. srpna 1771. Mladý hrabě, který se z počátku proti klášteru tak nepřátelsky stavěl, přišel také na uvítací hostinu. Jenže pan převor již příkřejším poměrům plul vstříc, které se rok od roku horšily. Za tehdejších „tvrdých časů" žádal arcibiskup na zdejším konventě 40 důkátů "na zlatý dar" arciknížeti Josefovi k svatbě. O prominutí povinnosti této žádáno s výsledkem dobrým. Pak boleslavský hejtman Rašín začal jakési poplatky, vymáhati, a to do 24 hodin! Když mu bratří ani neodpověděli, poslal sem adjunkta šlechtice Kapouna, který hrozil ostrými následky; ale když mu byla neoprávněnost tohoto rozkazu vysvětlena, spokojil se stvrzenkou o své návštěvě a odešel. Druhého dne už byl p. převor v Praze a „dělal pořádek" u vyšších úřadů v této záležitosti. Jednalo se o úrok z 10.000 zl. švertsovského darovaného kapitálu.

R. 1760. v lednu zemřel teprve 4lletý farář lysský Vojtěch Veselý, pro svou veselost vždy tak milý hraběti a vždy dobrý přítel řádu; právem či neprávem, Bůh sud! (pamětnice farní) — byl mnoho pronásledován i církevně vězněn, až se z toho pomátl. Byl po druhé převezen k Milosrdným bratřím do Prahy a tam zemřel; pochován jest od věrného přítele P. Řehoře od sv. Lukáše z lysského kláštera. Tento narodil se jako Frant. Kobán v Něm. Brodě a tam též zemřel 1772. Do konce ledna přišel do Lysé farář nový, Jan Deml, rodem Pražan, který měl určitě snahy národně buditelské; ale vůči konventu byl žárlivým na spousty lidu, které se proudem hrnuly, kolem fary na služby Boží do kláštera a zpět zase kolem farního, méně navštíveného chrámu. I dokázal toho, že v čas velkého kázání a zpívané mše sv. tedy. od 10. hodiny dopolední v klášteře nesměly býti již žádné jiné služby Boží. Převor s lítostivými omluvami vracel zástupy zklamaných věřících zpět a s nimi také velmi četné kajícníky, kteří chtěli sv. zpověd vykonati; ale od zavřeného kostela P. Marie musili se vrátiti do farního. „Par pari reditum." t. j. asi „půjčka za oplátku".

R. 1761. zapisoval náš annalista samá císařská nařízení, nad jejichž novotou žasl slovy: „Quid agitur in regno"? — co se děje v království? Quid cum viris? co bude s muži v klášteřích? Anhelus es, lector? — lapáš dech? En zelum apostolicae majestatis — ejhle horlivost apoštolskéoh Veličenstva! Všechny jsou s dostatek známy, a co zvláštního pro náš klášter, o tom později. Nad to měl p. převor mrzutost s kuchtíkem bratrem! Jindy mívávali kuchaře občanského, potom vzali si bratra řeholního a on ve dne i v noci dělal po střeše milostné výlety, do tesařova domu, zač byl vyloučen. Annalista vzh!edem k dovedné přetvářce, jíž onen bratr všechny klamal, přidal česky: „opatrnosti nikdy nezbývá". Z jara jel převor za hrabětem do Lnář, prosit o dar 6 korců poli, které vyměnili s obcí a učinili zahradu západně od kláštera. Slíbili za to, že budou celebrovati v zámecké, nově zřízené, nynější kapli. Roku 1763. zvolen za priora P. Ezechiel od svatých Filipa a Jakuba, jenž, byv zvolen, hned resignoval. I zvolen za 8. priora: P. Jan Křt. *) od sv. Alžběty.

*) Matěj Krejčík, nar. ve Vykáni 1721, byl rektorem theologie a zemřel v (1768) Praze.

Týž dal vytesati v skále na stráni pod refektářem studnu — ale bezvýsledně. Měl opět mrzutost pro „Vysokou", neboť suchdolský farář Schreyer žaloval konvent u konsistoře. Také nově založená vinice se mu nepovedla. Pro potěšení všech bratří koupil moderní věc, kulečník, a pro pokrok v hospodářství postavil konírnu.

P. Volfgang od sv. Josefa Karel Muška z Přelouče, připravoval šest hochů do gymnasia: Josefa a Antonína Gürtlera (řiditelova?), Antonína Mikše (učitelova či sochařova?), Vojtěcha Fuksa (jisté sládkova), Antonína Novotnýho (primasova) a Josefa Jelínka; po 9 měsících byli 4 z nich přijati „ad principia" na veřejné gymnasium v Kosmonosích. Co z nich asi bylo?

Téhož roku 21. května zemřela hraběnka Bartova, rozená Hermanová z Bubna, jejíž tělo „solemniter perentantum est", slavně pohřbeno bylo od příbuzných. R. 1765. devátý převor P. Leonard od sv. Teresie, František Fibrer, narozen v Náchodě 25. II. 1715., býval profesorem v Něm. Brodě a slavnostním kazatelem. Byl asi milovníkem zahrady, již pěkně zřídil a opatřil altánkem; pro zimní útulek zřídil pak druhý, menší refektář. Marně dnes hledáme, kde asi byl. R. 1768. 11. máje k obědu jda, klesl v ambitě pod křížem a ve 3 hodiny zemřel.

R. 1768. byl desátým převorem zvolen P. Symforosian od sv. K1áry, Frant. Janský, nar. ve Slaném 2. 4. 1711 a zemřel 1771 24. VII. v Praze; v ten čas dostal se již do Lysé annalista P. Josef od sv. Víta jako nedělní kazatel. P. František od sv. Gertrudy ustanoven byl vychovatelem a učitelem mladého hraběte Filipa. Tento kněz narodil se jako Melichar Brtnický v Něm. Brodě 14. prosince 1729. a tamtéž zemřel teprve 571etý. Za krátko jmenovaný převor P. Tomáš od sv. Rozy snad byl jeho rodným bratrem. Pak téhož „iuniora" učil Servita z Konojed P. Prokop Kreutzinger a dělal s ním zkoušku z metafysiiky před rodičemi a čtyřmi augustiánskými kněžími. Toho roku slavenu bylo jubileum v Římě a z Lysé tam putoval P. Augustin od sv. Moniky. Do presbystáře byly pověšený dva nové obrazy: Matka Bolestná a sv. Augustin se svou matkou Monikou.

R. 1770. ujal se kláštera jedenáctý prior P. Tomáš od sv. Rozy — Josef Brtnický z Něm. Brodu, který byl knihovníkem jména zvučného, ale musil se neustále zabývati císařskými „pozdravy", jichž vikariátní posel každou chvíli pinou náruč přinášel. Tou dobou žil zde P. Athanasius od s v. Josefa — Eliáš Sandrich z Kravař nebo-li z Radoušova u Litoměřic — vážený historik a přítel Dobrovského, s nímž jednal o Křišťanových životopisech sv. Václava a Ludmily. Týž první odkryl bájku Hájkovu o dvou Janech Nepomuckých. Když P. Tomáš od sv. Rósy resignoval na převorství r. 1771. byl zvolen dvanáctý převor P. Cherub od sv. Tomáše Antonín Juli, nar. v Šilperku na Moravě r. 1730. Za něho došlo 29. prosince ke zrušení svátků. Pak překvapil jej vikář Paroubek, jenž přišel; visitovat karcery, zda-li jsou zařízeny dle císařského rozkazu. Týž převor sloužil r. 1780. jako vojenský kněz a zemřel 1795 v Něm. Brodě.

S úmyslem za odvrácení moru bratři zpívali litanie „concertanle organo". R. 172. nastoupil na krátko třináctý převor P. Kašpar od sv. Dominika, narozený jako Jan Stůna 23. června 1728 v Klatovech. ale již 20. února o doběda vstav, rychle odcházel, v ambitu pod hodinami klesl a na ně ještě pohlédnuv, jakoby hledal hodinu své smrti, zemřel. V tomto roce 30. června má připadati úmrtní den P. Athanáše od sv. Josefa — Eliáše Sandricha, diecesána litoměřického, rodem z Radouše; ale ani v annálech, ani v matrikách zapsán není! Dp. P. Alois Majer ze Lnář se do mnívá, že snad P. Athanáš, pro vědecké práce nemoha se přizpůsobiti dobře domácí kázni, zemřel snad někde na sousední faře.

R. 1772. po něm nastoupil čtrnáctý prior P. Michal od sv. Rafaela — Karel Krotký z Radenína, jemuž velké starosti a vydání působila neslýchaná drahota; za jeho řízení byla 28. května r. 1774 zrušena lekárna klášterní. Pražský převor P. Cherub od sv. Tomáše jednal ihned s guberniem a lékárna byla opět 11. července otevřena, ale 30. prosince opět zapečetěna a klášteru předepsáno 100 zl. pokuty. Na žádost magistrátu a přímluvu arcibiskupa Příchovského byla r. 1775. v únoru zase otevřena. O tom ještě jednou důkladněji.

Na to v roce 1775. nastoupil patnáctý prior P. Theofili od sv. Anděla Stráž., Bohumil Faber ze Světlé; po neblahých zkušenostech s civilními kuchaři, vyvolil si pro kuchyni bratra Edmunda od sv. Teresie. Za téhož převora došlo k velkým změnám v místním kléru. Dne 22. srpna zemřel zdejší farář Deml po 151etém působení, za něhož bratřím neukázal mnoho lásky, a za měsíc beneficiát P. Kryštof Sceliske, syn zdejšího správce, teprve 41letý. Oba kněze navštěvovali a připravovali na odchod ze světa bratři P. Matyáš, Josef Forstmaier z Klatov a P. Anselm, Daniel Matura z Prahy. Než-li přešel nový farář, oba zmínění kněží i s P. Liboriem od sv. Symfosiana (Frant. Nemluvou) horlivě pomáhali v duchovní správě. Nový farář Jan Tichý, rodák z Heřmanova Městce, býval kaplanem v Klatovech, v Kasejovicích a farářem v Záboří na patronátě Lnářském, a byl tedy, s Augustiniány ze Lnář dobře znám.

Ustavičné změny byly též v kléru řeholním; někteří odešli za císařskou výzvou na vojnu jako P. Severin od sv. Caecílie, (Ondřej Tříska z Klatov) ke pluku Paarmann (sídlem v Košicích). Pak sám p. převor, zkrátiv svoje období, odešel r. 1777. Tábora za převora a později též do vojenské služby a zemřel na Žatecku r. 1786.


Tak 1777 po druhé zvolen byl za převora na šestnácté místo P. Michal od sv. Rafaela, jenž před tím býval ve Lnářích. V kostele stalo se neštěstí! Socha anděla spadla s výše a omráčila svíčkovou bábu Dorotu Kosinovou. Dovednost a zkušenost bratra lékárníka Cyrila ji zachránila při životě. Do roka byl zase nový převor, sedmnáct ý, P. Fulgentius od sv. Karla Jan de Burgius, * 1733 ve Švýcarsku. Někde uveden jak Belgičan nebo Holanďan, ale od mládí v Čechách vychovaný. Tehdy byl zde v klášteře také chirurg, bratr Theofil od sv. Doroty. Brzy však odešel do Prahy. Doba úřadu tohoto převora vypiněna jest ruchem válečných tažení a spoustou nových císařských nařízení. Hraběnka Isabella Czernínová, štědrá dárkyně „všeho, co bylo v klášteře krásného a vzácného", zemřela, žehnána vděčnými vzpomínkami a modlitbami řeholníků. Přišel první zákaz přijímati kandidáty do řádu. Začalo rušení řádů, zakázány pohřby v kostelních kryptách a P. Šebestian od sv. Rosalie byl poslední v kostele pochován. Převor P. Fulgentius zemřel 2. II. 1799 v Borotíně u Tábora. R. 1781 byl osmnáctým převorem P. Gothard od sv. Veroniky, Jan Nemluva, nar. 17. VII. 1737 ve Slaném, bratr P. Liboria, narozeného 29. XII. 1739. Jistě na jeho přímluvu poslána byla podpora pohořelým ve Slaném.

Nad přívalem novot josefinských bratří nevycházeli z údivu a ze zlých obav. Po robotním byl vydán toleranční patent a kněží, augustiniánští pracovali mezi lidem pilně proti odpadu. Pak přišly zprávy o zrušení starodávného kláštera sv. Anežky v Praze, jakož i u sv. Josefa, u sv. Anny, u sv. Jiří (klášter celestinek), kde bývala Šporkovna. Rozkazy o soupisu jmění už mluvily zřejmě, že se o kláštery a jejich jmění hraje vážně.. Dne 27. listopadu přinesl posel 12 dekretů najednou a všechny se musily, do slova opsati. Z mužských klášterů byli první zrušeni „Kajetáni". Téhož roku přišel z Boleslavě adjunkt Trestenberg prohlížeti karcery. Když již nebylo žádných, odešel a z radnice si poslal pro dietu 12 zl. Brzy na to přišel dekret dvakrát zesílený, aby žaláře byly opět zařízeny a bezpečně uzavřený zvlášť silnými mřížemi, zámky a závorami, a to pro osoby duchovní, které by císaře pána poslouchati nechtěly. „En zelum apostolicae Majestatis!" „Ejhle horlivost apoštolského veličenstva!" — napsal annalista.

Dekretů bylo tolik a nepromyšlených, že musily býti zas měněny, na př.: Kdo chtěl přestoupiti k protestantismu, byl podroben šestinedělnímu vyučování náboženstvá. „Žebrota" chudých mnichů byla jednou zakázána, pak opět dovolena; jesuité byli nejprve rozprášeni — pak zas shledáváni dohromady pro vojsko, fary, a školy. Kolem Lysé jely také na pěti 'vozech karmelitky z Prahy, vezouce balsamovanou mrtvolu svaté Ebekty. Tou dobou zemřel v Pekinu čínský biskup a misionář; člen řádu augustiniánů P. Damascenus od Neposkvrněného Početí.

Počátkem května přišel do kláštera časně zrána neočekávaně vikář Půta z Brandýsa n. L. s čelákovickým děkanem a v 7 h. ráno museli dělati všichni kněží písemnou zkoušku ze všech oddílů bohosloví. Ve všech otázkách byly léčky, aby se prozradilo, v jakém poměru jest přesvědčení kněžstva k císařským novotám. Otázky zněly: o církvi a její právomoci, — o vyptávání ve zpovědnici, — o jednání s umírajícím, — a všude: vide dekrety! — Zda codex církevního práva odporuje víře, zdali jest naprosto závazný? Všichni obstáli bez jakýchkoliv pomůcek dobře. Stát začal již si více všímati lysského kláštera; farář zodpověděl dotaz o velikosti kostelů, že klášterní kostel pojme 800 lidí; pak poslal farář Tichý zprávu, že augustiniáni nezaopatřují — jako by, se vyhýbali této neplacené, nezištné funkci — a přece v tu dobu jsou všude v matrikách podepsáni augustiniáni: P. P. Vojtěch Vítek, Antonín od sv. Tomáše a do poslední chvíle starci s třaslavým rukopisem: P. P. Norbert, Urban od sv. Juliány, P. Tobiáš Jermář; vždycky dle potřeby kaplanovali a odministrovali na sousedních farách, na př. v Kostomlatech. R. 1760 administroval v Kostomlatech P. Norbert od sv. Bartoloměje a po něm tam přišel za kaplana P. Hyacint; u faráře Kohouta (z Kasejovic) kaplanoval P. Štěpán. Též v Čelákovicích vypomáhali.

R. 1784 nastoupil devatenáctý převor Frant. Vodička z Něm. Brodu, P. Norbert od sv. Jana Křtitele, lektor filosofie, morálky, a církevního práva. Téhož roku 20. července připojena byla lyská fara k diecési litoměřické. V srpnu byl kostel oloupen o pěkný kalich a monstranci. Další existenci a majetek klášterů dávaly císařské dekrety, do rukou šejdířů. R. 1785 byl zrušen konvent pražský; v červenci již dle cís. patentu přišel do Lysé místo provinciála visitovat kostel a klášter Wenzela Heller, kanovník litoměřický.

Podle dekretu „o hlavním kostele" byl klášteru vnucen nový řád služeb božích: od 6. h. do půl 10. h. ráno směly býti slouženy (i v neděli a ve svátek) pouze tiché mše svaté; ostatní všechny funkce jako kázání, požehnání atd. byly zakázány.

Slavný konvent lysský odsouzen k vymření; noví členové nesměli přicházeti — pouze nebožtíkům dovolen odchod. Annály, i život kláštera chýlí se ke konci. Poslední skupina kněží mimo převora byla tato: podpřevor P. Alois od sv. Jana Křtit.
konventualové: P. Erasmus od sv. Gelasia.
Adam od sv. Sigmunda.
Josef od sv. Víta (annalista), nedělní kazatel,
Anselm od sv. Jakuba,
Matouš od sv. Eligia,
Goothard od sv. Veroniky,
Tomáš Villanova,
Antonín od sv. Anny,
Urban od sv. Juliany sváteční kazatel,
Otto od sv. Anny,
frater Cyril od sv. Methoděje — lékárník.

R. 1787 3. července z čista jasna objevil se v klášteře Jan Strohbach, úředník c. k. účtárny pražské se zástupcem okres. komisaře Josefem Wanderem, vzali pod přísahu převora, knihovníka a sakristána; a pak všechno zinventovali a zabavili.

„A zatím helveti stavěli Bethaus —" vzdychl si annalista.

Bývalý převor P. Gotthard od sv. Veroniky, měl z toho skutečně smrt a dokonal 27. července 1787. První z kněží pochován na „novém" (nyní zrušeném) městském hřbitově. Druhý den 28. července umřel starý lékárník Cyril pobyv zde skoro 36 let; mnohým pomohl ke zdraví, „ale pro sebe léčivého kořínku nalézti nedovedl".

Zde končí annály.

R. 1789 12. června zemřel (dle farní matriky) P. Josef od sv. Víta, 561etý, pobyv v Lysé 11 let a získav si v těžkých dobách josefinských zásluhy, spisovatele a buditele českého.

Týž rok zemřel 12. srpna mrtvicí P. Antonín od sv. Anny (51letý), dlouholetý lyský kaplan, a pochoval jej P. Otto, kaplan kovanický. Pátý byl na farní hřbitov pochován 1794 26: ledna P. Matouš od sv. Eligia, mrtvicí zklácený v 61 letech; žil zde 31 let.

6. R. 1795 10. února zemřel podpřevor P. Alois od sv. Jana, naroz. 17. X. 1728 jako Nepomucenus Teutzidn v Habrech.

7. R. 1799 22. října na prsní vodnatelnost zemřel P. Urban od sv. Juliany — bývalý kaplan a sváteční kazatel.

8. R. 1803 2. června zemřel 721etý- P. Adam od sv. Siigm. mrtvicí.

9. R. 1807 19. února zemřel po tříleté nemoci na souchotiny 721etý bratr Filip od sv. Josefa.

10. R. 1809 14. prosince zemřel v témže věku bývalý provinciál P. Seraf od sv. Anny na prsní vodnatelnost. Ty všechny pochoval převor P. Norbert od sv. Jana.

11. 1811 28. prosince zemřel podpřevor Tobiáš od sv. Tekly — Jeřmař — v 76. roce věku svého na ztvrdnutí žaludku a pochoval jej nový převor P. Václav od sv. Josefa, narozený v Jistebnici 9. ledna 1748 jakožto Jan Zlatoústý Maděra; zemřel ve Lnářích r. 1818 30. VII. O jejich hrobech nevíme! Snad jest to ona podlouhlá hrobka, do které při bourání starého farního kostela a kostnice byly kosti uklízeny. Při úpiném zrušení starého hřbitova r. 1927 byla východní část hřbitova i s onou hrobkou odkopána a použita na rozšíření výjezdu z domu Dr. Tichého; bylo tam mnoho kostí.

P. Norbert od sv. Jana odešel do Lnář.

Za převora P. Václava Madiery byl podpřevorem zmíněný P. Alois od sv. Jana Kř. P. Innocenc od sv. Fabiana, Hr. Vokurka, nar. v Táboře 16. X. 1735, P. Erasmus od sv. Gelasia a P. Lukáš od sv. Uršuly, byli poslední. P. Erasmus od sv. Gelasia, Josef Štěpánek, narozený v Něm. Brodě 18. XII. 1725, odešel do Něm. Brodu, působil 6 let jako provinciál a tam zemřel 23. června 1800; po něm byl posledním provinciálem P. Jáchym, od sv. Alžběty (Němec z Rakous), zemřelý 1813. P. Lukáš od sv. Uršuly (Tomáš Jakeš, nar. v Lomnici 1752), odešel z Lysé do duchovní správy a zemřel v Budějovicích 7. IV. 1826 jako děkan blzecký. Tak zbyl v Lysé jen převor Maděra a podpřevor P. Inocenc.

Další osudy kláštera shledáváme v různých listinách a záisech děkanského i městského archivu.

V soumraku zkázy.

V městském protokole (C. 49) jest zapsáno, že 20. 9. 1797 bylo převorovi dáno dovolení, aby u hraběnky Věžníkové v Křemuši psaný dluh 1000 zl. vyzdvihl — ale hned obratem dal do veřejného fondu na stavovské obligace; bída zůstala!

R. 1804 17. července stal se farářem v Lysé Josef Fiala, prve farář v Kostomlatech, rodák ze Lnář, a působil zde do 13. července 1851. Za ieho úřadu bylo mnoho jednáno o klášter, jak nalezneme ve farním a městském archivu.

R. 1807 29. srpna bylo nařízeno přepuncovánl kostelních nádob a v klášteře nebylo ani haléře na taxu, prodány tedy dva kalichy a lampa — vše čistě stříbrné — za 293 zl., 117 zl. zaplaceno a zbylo 175 zl. Psal tudíž převor, že jim r. 1801 praskl zvon a brzy na to druhý, že by za ty peníze dal oba přelíti v jeden a ještě by snad zbylo na opravy zednické a pokryvačské, jichž bylo hlavně na severní straně nutně třeba.

R. 1811 byl farář Fiala krajsk. úřadem upozorněn, že z knihovny klášterní, úředně uzavřené, si nesmí nic vzíti, ale některé „zapovězené knihy aby poslal ihned na litoměřickou konsistoř". Převor P. Innocenc vydal faráři zkonfiskované klíče, ale mezi 3.800 knihami nemohli žádaných nalézti bez seznamu; proto poslali 30. XI. z krajského úřadu ten katalog, ale opět nebyla udána čísla ani skříní, ani řad, ani knih. Ony hrozně nebezpečné knihy byly: Bussenbaum Hertzig: Manuale, Index librorum, Büchler: Jus canonicum a Reiter: Theologia moralis. R. 1812 stal se jakýsi pokus měšťanstva o záchranu lysského kláštera; v archivu měst. musea (C. 49.) nalézá se německá listina krajského hejtmana Merkla z 29. V. 1812, v níž příkře zamítá veškeré žádosti o „ponecháni kláštera v Lysé" a odvolává se na zákaz z r. 1789 takové listiny přímo vyšším úřadům posílati. Bratří musili ještě zaplatiti kolkovou pokutu 27 krejcarů.

Téhož roku 1813 12. října úřad naléhal, aby se všechny efekty a pozemky klášterní předaly magistrátu; děkan Fiala odpověděl, že na radnici tolik místa nemají, v klášteře že jest vše nejlépe uschováno a konečně že tam ještě žijí dva kněží, kteří různých věcí přece potřebují. Byl sestaven inventář, 479 čísel zabavených věcí a zvláštní seznam předmětů, kterých kněží dosud užívají.

Život ubohých starců byl tak ztrpčován, že se rozhodli k odchodu; dne 7. listopadu psal děkan Fiala na konsistoř latinsky: „Dva zde dosud žijící řeholníci, věku vysoce pokročilého, rozhodli se, že brzy. navždy Lysou opustí a nevrátí se již. Zařízení odevzdá se magistrátu; budovu a kostel převezme erár."

Tak o 100 let dříve dva kněží v bídě zde skromně začínali a po 100 letech dva pro samou nouzi odcházejí. Převor Madiera žádal u kraj. úřadu, aby se svým řeholním bratrem směl odejíti do 8 dnů. Krajský úřad odepsal 27. XII., že odjezd jejich ustanoven jest na 10. leden 1814 a dne 7. ledna že má magistrát všechno převzíti; na cestu byla poukázána žebrácká podpora.

Tak 10. ledna 1814 — dle pověsti — vyšli z fortny klášterní dva kněží, stářím a zármutkem zkrušení, aby se nevrátili nikdy; ještě prý se zastavili na faře a rouzloučivše se s děkanem Fialou, odjížděli kočárem ku Praze a dále do Lnář. Oba dostávali od státu roční pensi 300 zl. a 50 zl. na šaty. P. Innocenc od sv. Voršily, Frant. Vokůrka z Tábora, zemřel ve Lnářích jako jubilovaný kněz ve věku 83 let dne 12. XI. 1817; poslední převor lysský P. Václav od sv. Josefa (Jan Maděra) zemřel tamtéž o 10 měsíců později r. 1818. Tak vymřeli členové lysského káštera nadobro.

Opuštěný klášter mohl býti okrášlen náhrobním nápisem:

„Rozdělili sobě roucha moje.” Hned 1. XII. 1813 sepsala komise protokol o majetku klášterním, k němuž náležely: budovy, tři zahrádky o výměře 60, 225 a 320 čtver. sáhů pole, plac před klášterem, emfyteutické louky Havranka a Švarcovka u Přerova. Podepsal děkan Fiala a Jindra, rada městský. Po odjezdu kněží bylo mnoho věcí přestěhováno do radnice, patrně i archiv, ač si děkan také mnohé listiny vzal; stěhování trvalo 4 dny pod dozorem dvou radů, Jindry Kryštofa a Jana Novotného, kteří měli denně po 2 zl.; dva hlídači Jůba a Milner dostali po 45 krejcarech, truhlář Geltner a tesař Práchenský po 1 zl., pak 4 dělníci a 2 formami za 3 zl. denně. Mezi skvosty zápsáno bylo 16. června 1814:

1. Úpině zlatý melchisedech s modrým hyacintem, s 1 velkým, 5 malými brilianty a 35 routami . . . . . . . . . . 202 zl.
2. Stříbrný věnec na monstranci práce benátské, s ametysty a turnovskými granáty . . . . . . . 32 zl.
3. Velký kalich stříbrný, s prolamovanými ozdobami, 22½ lotu . . . . 126 zl.
4. Kalich, darovaný litoměřickému semináři (neudána cena),
5. Malý kalich . . . . . . . . . . 11 zl. 15
6. Ciborium stříbrné, na víku kříž z lapisu lasuli a routy ......... 26 zl. 48 kr.
7. Menší ciborium . . . . . 10 zl.
8. Paténa k zaopatřování . 5 zl.
9. Nádobka na sv. oleje . . . . . 5 zl.
10. Pamětní peníz hraběte F. A. Šporka na Vysokou (5 lotů) . . . . . . . . . . . . . 22 zl,
11. Monstrance měděná, zlacená . . . . . . . 20 zl.
12. Pouzdro s osmery ostatky z mosazi, jen skříňka s ostatky sv. Jana Nepomuckého stříbrná s turnovskými granáty . 6 zl.
13. V loretánské kapli stříbrný kříž s granáty . . . 1 zl.
14. Šňůra turnovských granátů . . . . . . . . . 4 zl.
15. Korunky na soše P. Marxe a Jezulátka s granáty 3 zl.
Celkem . . . . . . . . 445 zl. 30 kr.

Dne 11. listopadu byly cennější ornáty a nádoby poslány do Ml. Boleslavě a v dražbě prodány ve prospěch náboženské matice; obyčejné věci rozprodány v Lysé a není po nich památky.

R. 1814 prý se hlásil též lnářský klášter o nějaká roucha — ale zde není ani zmínky.

R. 1815 28. X. měl býti darován pro vyhořelý kostel v Přísečnici (Pressnitz) v Rudohoří — litoměř. diecése — malý oltář, zvonek, plátna, polštáře, misál, ručníky, a ještě chtěli ornáty, skvosty a varhany; ale buď k tomu nedošlo, nebo dostali oltářík z Lorety, nebol v kostele byly ještě r. 1831 tři oltáře. Dp. farář přísečnický Wagner o tom neví. Z Kadaně ptal se p. purkmistr Sternberger po zdejších varhanech, že jim r. 1811 kostel vyhořel, také patrně nedostali nic.

Dle Otrubových „Pamětí města Lysé" byla r. 1816 rozprdána knihovna; myslím, že jen část a hlavní díl že byl dán do universitní knihovny, kdež jsou na př. i rukopisy historika P. Athanáše Sandricha.

R. 1817 koupil Josef Lumpe od České Kamenice velký oltář v dražbě za 210 zl. a prodal jej obci Mladé Boleslavi. Tak 18. VIII. 1817 dostal tento oltář s Rajnerovým obrazem, krásným svatostánkem a oltářními mřížkami, pak 26 dubových vyřezávaných lavic s měkkými sedadly a varhany, s 8 mutacemi, s obrazem sv. Jana a andělíčky (220 zl.) do kostela sv. Jana Nepomuckého.
— Krásná kazatelna, obklopená 9 uměleckými sochami sv. učitelů církevních nalézá se v děkanském kostele mladoboleslavském.

R. 1821 byly ještě v sakristii tyto věci (C. 49): pod oknem klekátko, u druhého okna malá skříň, dvě zpovědnice, dvě skříně na prádlo a almara — vše bez zámků. V kostele zbyl zvonek u sakristie, dva oltáře a v chóru zničený positiv, t. j. malé přenosné varhánky; u obojí fortny zvonek a v ambitu velký kříž — ten tam je podnes, jako symbol utrpení a opuštěnosti.

R. 1822 16. února odváželi si bohatí křižovníci do Františkových Lázní (Franzensbrunn): dubovou, vyřezávanou zpovědnicí, podobné klekátko se zámkem, nízkou skříň dvoukřídlovou, mosazí kovanou (3 x 1 1/4 lokte), krucifix uměle vyřezávaný, 1 ¾ lokte vysoký; tmavočervený ornát úpiný, hedvábný, 6 velkých a 2 malé svícny, velkou lampu 7liberní, konvičky, schránku na hostie, měděnou kropenku, 4 trouby a tympány, zvoneček u sakristie s podstavcem, oltářní zvonek, oltářní kámen, červený baldachýn se 4 tyčemi a ministrantské komže. Přijal Josef Kirschbaum, kazatel ve Frant. Lázních. Z Chebu se také hlásili o kořist, ale ani nepřijeli.

R. 1823 2. června poslán byl do Lysé Josef Wolf z Homole (Hummel) u Litoměřic pro zamluvené věci, ale s podmínkou, kdyby skříně byly tak velké, že by se do homolovského chrámu nevešly — aby je směl prodati; odvezl 2 ornáty a něco prádla.

Kostel v Nakléřově (Nollendorf) u Ústí nad Lab. dostal 3 ornáty, prádlo, 6 svícnů, 3 cínové lampy a 3 konvice dnové, Kostel v Petrovicích (Peterswald) u Ústí nad Lab. dostal 3 ornáty, velur, 6 svícnů, lampu, konvičky, skříň se 6 zásuvkami, duhovou almaru a krucifix — práce sochařské.

Do Touchořin u Litoměřic (Taucherschin) dostal se positívek s obrazem sv. Jana Nepomuckého a do Miltíkova (Miltigau někde u Tachova v pražské arcidiecési) poslán byl 30. ledna 1823 věžní zvon.

Po křižovnících snad nejvíce získal z lyského kláštera seminář litoměřický: velký, stříbrný kalich s prolamovanými ozdobami, ciborium a měděnou monstranci.

Ornáty: modrý a červený, zlatem, stříbrem vyšívaný, hedvábné cángulum se zlatými třapci, k tornu dvě dalmatiky, hnědý hedvábný ornát se stříbrem a zlatem, červený ornát, bílý pluviál, ornát z bílé, stříbrné látky; bílý ornát s černými květy, k tomu dvě dalmatiky a pluviál; starší modrý pluviál, velum s červenými květy; několikerá cingula. Damaškové ornáty: modrý, zelený; růžový se stříbrem a jiný vyšívaný. Dvě alby, 4 humeriály, rochetky: mušelínovou a pláténou. Plátna na oltáře, 5 korporalí, 5 purifikaborií, 6 menších šátečků. Dále 6 svícnů, konvičky a umyvadlo do sakristie, měděnou kaditelnici s loďkou, zvonečky, kleště a pekáč na pečeni hostií. Velké pontifikální sedadlo s dvěma menšími z dubového dřeva, pěkně vyřezávané.
(Sestavil děkan Josef Fiala.)

R. 1827 12. XI. také nezákonnou cestou zmizelo krásné klekátko a „Polizeidiener" Josef Nerad dosvědčil, že kovanický israelita Kohn je odcizil. A těch nechycených bylo jistě více!

R. 1831 byl zapsán ještě inventář kostelní i s popisem, jak tehdy všechno vypadalo: Poboční oltář u sakristie, na evangel. straně byl 14 loket vysoký a 7 široký i se řezbami z lipového dřeva, neštafírovanými. Obraz jest 5 a půl lokte vysoký, 4 lokte široký a znázorňuje Krista na kříži, před námž leží umírajíicí člověk a anděl ho zdvihá; též u jeho nohou stojí anděl se zelenou ratolestí; nahoře objevuje se sv. Barbora s kalichem v ruce; v pozadí jest očistec, do něhož anděl z kalichu lije krůpěje útěchy. Nad obrazem jest šest andělských hlaviček a zkrácený latinský nápis, s každé strany socha anděla. Svatostánek z lipového dřeva vyřezávaný a mosací okrášlený, kolem 4 andělíčkové a po obou stranách oltáře sochy dvou řádových světců v ornátech, s kalichem v ruce a v životní velikosti. Svatostánek spočívá na pískovcové desce (3x 1 ½ lokte), ovroubené dřevem.

Protější oltář jest právě tak velký, ozdobený sochami sv. evangelistů a obrazem sv. Anny, vyučující P. Marii — v pozadí sv. Jáchym (olej). Polštáře na oltáři sežraly myši!!

Oltář sv. Desideria ve výklenku byl bohatě štafírován zlatem a stříbrem, socha francouzského světce byla 1 1/4 lokte vysoká, bohatě pozlacené. Okolo té sochy, jsou 4 stříbrní andělé a s každé strany socha řádového světce. Tehdy 13. XII. 1831 nebylo po zlatě a stříbře ani památky, a dnes nevíme vůbec o ničem! Snad později se náhodou najde zpráva, kam tyto krásné památky byly zašantročeny.

„Po pohřbu žije ctnost" — a zapomenutým augustiniánům dostalo se uznání po mnoha letech od vikáře a děkana Fialy; klesaje pod tíhou chorobného věku a namáhavého úřadu svého, an při osudném nedostatku kněžstva nemohl kaplana dostati, napsal r. 1836 velkou „lamentaci" do duchovní správy v Lysé (děkan. archiv) a doslovně praví: „Za dřívějších časů augustiniáni pracovali velmi mnoho a farářům ulehčovali"; a ti tehdejší faráři ochotné bratry odstrkovali a utiskovali, o bohoslužby připravovali, kde mohli! Fiala po nich toužil. Jest i v tom spravedlnost boží.

R. 1834 doistal beneficiát Kopecký, jakožto vychovatel hraběcích dětí, velice příjemný byt (jihozápadní roh za klausurou) v klášteře a tam bydlili beneficiáti až do r. 1892, kdy Dr. Rydvan odešel do Kostomlat.

R. 1842 stavěl kostomlatský farář Kopecký taras a zeď kosem kostela a ozdobil ji sochami, které bývaly u kláštera (Kostomlat. pamětnice). Roku 1892 postavena byla u kostomlatského kostela socha sv. Mikuláše Tol. z lyského kláštera, která u zámku na zemi ležela, a baron Leitenberger ji dal do Kostomlat dopraviti.

A ještě jednou, naposled kmitla hvězdička naděje opuštěným stánkům. Znamenitý biskup litoměřický (1832 až 1. 1865) Augustin Bartoloměj Hille vlastnoručním dopisem (v děkan, archivu) dotazoval se v říjnu 1852 kněžny Štěpánky Rohanové na stav kláštera i kostela, maje v úmyslu pomocí bohabojné kněžny vše obnoviti; zdali by mocí svého patronátního práva nebyla ochotna klášter věnovati církvi? Kněžna se omluvila neutěšenými poměry peněžními a okolností, že kostel nenáleží jí a slouží za společnou sýpku. Klášter byl „domem úřednickým". Děkan Damašek činil vše možné, aby kostel zachránil před zamýšleným zbouráním; psal (koncept v děkan. archivu) kamsi, že kostel byl dřevěnými podlahami rozdělen na 4 poschodí, čímž byly ozdobné římsy a hlavice zničeny; ale na klenbě zbyla „překrásná malba".

R. 1854 někdo žaloval jmenovanému biskupovi litoměřickému, že klášterní sakristie znesvěcena jest zneužitím za konírnu pro hrab. ředitele, ač jsou tam dosud znatelny krásné malby, hlavně obraz Spasitelův. Děkan Damašek odpověděli, že „klášter jest obydlen úředníky a pensisty, z nichž každý tam řádí, jak chce, a profanoval posvátná místa dle svého způsobu. V sakristii už byl kurník, dřevník, kůlna a vše možné — zrovna jako v kostelíčku na Karlově — takže jsou tato místa již dávno odsvěcena skutečnosti" (Děkan. archiv t. r.).

Klášterní pole „Za humny" a „Za Bludnicí" byla opět pronajata.

V klášteře kromě jídelny, knihovny a příslušenství bylo dole 8 a nahoře 9 pěkných pokojů. Farář Damašek se mocně přimlouval, aby kostel nebyl zbořen, „že jest překrásný a ozdobou města i celého kraje do širokého okolí".

Pak přecházel klášter z ruky. do ruky, jak se v nešťastném skutečně zámku majitelé střídali; panu;et zde pověst, že na zámku lyském lpí kletba, kterou zažehná teprve onen majitel, jehož rod zde vydrží přes tři pokolení. A v klášteře prý straší, v noci jezdí tam bezhlavý s trakařem po schodech a chodbách s hrozným lomozem.

Roku 1891 dal baron Leitenberger zbořiti kostel, když vichřice porazila již zvonici; zdivo bylo tak pevné, že se musilo trhati prachem.

Objevené hroby a pozůstatky mnichů byly jistou osobou tak zneuctěny, že sami dělníci nad tím žasli a děkan Krupička předpovídal pachateli (v Pamětnici) trest boží. Na místě kostela jest kočárová kůlna a prázdný prostor dvora.

Klášter jest nyní obydlen služebnictvem zámeckým a všelijak přestavěn; v refektáři bývá školní třída nebo lesní úřad; malby jsou přetřeny obyčejnou pokojovou barvou, štukaterie zachovány; ale v průčelí, kde býval krucifix od časů barona Leitenbergra, visí veliká hovězí hlava až dodnes a tupě se dívá skleněnýma očima na žáčky nebo na kupy úředních listin. Divný symbol!

Pohled na lyský klášter budí ve vás dojem, jako by ten starý pomník dávných časů stejně vážně jako radostně rozhlížel se po okolí v trpělivém očekávání, že se ho přece jednou ujme nějaká zbožná duchovní rodina a vrátí jej původnímu úkolu. Toho bych se chtěl dočkati!

II. díl.
Chrám, služby boží a činnost augustiniánů.

Zápisy annalistovy o darech, kniha účtů a inventář konventu lyského nám dosti podrobně osvětlují stav kláštera v době jeho slávy. Dary jsou prý viditelné důkazy lásky a vděčnosti; obojího si musili zdejší řeholníci zasloužiti u veliké míře, neboť dary byli takřka zahrnováni a z nich úpině zařízeni. Za každý i sebe menší dárek byli upřímně vděčni a radostně jej poznamenali na trvalou památku. Sami šetřili a hospodařili věrně se svou hřivnou, dbajíce ve všem prospěchu svého konventu, a co sami osobně získali svou duchovní službou, věnovali nezištně na okrášlení domu božího i svého. Zajímavo jest, že každý kněz míval našetřeno asi 25-30 zl., které měl připraveny — na svůj pohřeb, aby klášter s ním neměl posledních výloh.

Nuž, učiňme si v duchu procházku do kláštera, zalétnuvše tak o 150 let zpět!

Od fary nahoru k zámku nebylo tehdy stromořadí, za to holá cesta poskytovala volný rozhled na obě hoření imposantní budovy: vlevo klášter, vpravo zámek. Klášter byl od východu, jihu i západu obklopen zahradou, v níž se nalézala i studna, dosud zachovaná; jenom na straně severní (mezi klášterem a zámkem) vedla tehdy veřejná cesta kolem kláštera, kostela, hřbitůvku a ovocné zahrady směrem k západu ven; do polí. Tu vedle cesty stával dřevěný kříž. I tehdy míval klášter fortnu dolení, kudy se chodilo do zahrady a fortnu hoření, hlavní. Vstoupíme tam! Uvítá nás fortník stavu občanského; vypravuje se, že poslední vrátný jmenoval se Růžička. Dle názoru horlivých řeholníků bylo asi vhodnějším svěřiti bratřím důležitější úlohy, anyf na domácí služby stačily osoby světské. Tak měli bratři obyčejně světského kuchaře: Jana Formánka, Čuříka Tomáše, Josefa Beránka, Freidinkra a Kropáčka († 1801).

Po zemřelém kuchaři vařila někdy i vdova dále. Sakristánem byl na příklad Otto Jan ze Lnář, řemeslem krejčí, který se stal později farním kostelníkem, ale ještě šil bratřím hábity, bera 1 zl. za ušití jednoho (1803). R. 1740 zemřel sluha Jiří Marků a jeho nástupcem byl František Tomíček, pak Daněk. V kostele rozžehovala obětované svíce „svíčková bába" Kosinová a pak Daňková. Také knihaře si vydržovali svého; byl jím Hayde a potom Jindřich Jandík, jemuž utekla žena (dcera ševce Cyrina), a teprve za 14 dní nalezena byla v tůni u Byšiček utopena (1814). Truhlářem byl v klášteře František Martin Lokner z Frankfurtu nad Mohanem, jenž mnoho krásných věcí v kostele i v klášteře umělecky vyrobil, pak bratr Josef od P. Marie († 1746) a Jakub Kochner. V době stavby měli svého vlastního políra, Krindla ze Žebráku. K hospodářství a ke koním drželi si chasníka; pro domácí služby a posilky byl „lixa". Jeden se jim také nepovedl. Byl to Benjamín Scholze, který předstíral, že chce z víry luteránské přestoupiti na katolickou; ale sám se prozradil, že totéž pokrytectví už provedl v klášteře pražském; byl tedy okamžitě propuštěn a stal se vojákem. Světský sluha také ošetřoval nemocné bratry za 2 zl. měsíčně. Jediným „bratrem" býval zde lékárník; jednou na krátkou dobu, snad k vůli nějakému nemocnému, byl zde bratr chirurg; dlouhá léta zde žil bratr Jakub od sv. Jana, ve světě kdysi zdejší švec Jan Vaněk, rodem z Babic. Ostatní řeholníci bydlili za klausurou (vlevo od horní fortny), uzavřeni před hlukem světa.

Severní ambit byl obecenstvu přístupný a chodilo se tudy do lékárny a do sakristie. Annalista vypráví, že v sakristii byly životopisy a zásluhy zemřelých členů poznamenány. Jsou ztraceny, jako všechny „poklady a vzácnosti", které kdysi naplňovaly ony velké skříně a kredence.

Chloubou kostelního pokladu byla skvostná monstrance, na kterou sbírali dlouho a vynaložili peněz mnoho; však byla lunulla z ryzího zlata a darovala na ni kněžna Lobkovicová 10 císařských dukátů a 80 zl., hraběnka Preunerová též 10 dukátů a 2 prsteny; hrabě Kolovrat dal na drahé kameny 100 zl. a P. Amandus 180 zl. Zhotovil ji vídeňský zlatník Holbier a její celková cena byla 657 zl.; pěkná chalupa i s polmi byla tehdy za 100 zl. Pouzdro kožené bylo za 14 zl. r. Pražský zlatník Jiří Seytz ji opravoval a udělal nové, lepší (než ve Vídni) paprsky za 94 zl.

Dále byl zde pozlacený kalich z r. 1735 od Teresie hraběnky Auerspergové, pak původní, čistě stříbrné nádoby od F. A. Šporka. -- Kalich s třídílným podstavcem, ozdobený hlavičkami andělíčků, zůstal z pokladu kláštera patrně zde ve farním kostele. Celkem bylo 6 kalichů. R. 1738 pořízeno bylo z darů ciborium za 121 zl., jež bez podstavce vážilo 67 lotů. Císařovna Alžběta Kristina darovala „svým srdcem" svatojánský reliquiář, jenž byl nákladem 83 zl. ještě dokonaleji a umělecky seřízen. Opět jiné ciborium mělo podobu srdce. Neobyčejně vzácná byla jistě lampa na věčné světlo, bylať stříbrná vážíc 234 lotů a jen od práce dáno zlatníkovi 82 zlatých. Monstranci a ciborium se šporkovským znakem ukradli zloději. R. 1780 již byli bratři nuceni prodati stříbrné řetízky od lampy a jakési památné peníze; r. 1807 musili dáti na „Einschmlzung" tři kalichy a onu velkou stříbrnou lampu, zač dostali všeho všudy 150 zl., a koupili menší a bezcenné kalichy nové. Mimo jiné drobné nádoby měli v kostele 32 svícny; na oltáři sv. Anny a Barbory byly svícny od pražského měšťana Bartoloměje Habřiny.

Velký poklad byl též v rouchách bohoslužebných. Bylo zde: 20 alb, jedna z nich byla kmentová pro pontifikální služby boží a nádherná rocheta se širokými krajkami pro slavnostní kázání, dary to vdovy po správci Seeliskovi. Ve skříních bylo 46 kasulí vzácných i všedních (nobilia et attrita). Od císařovny Alžběty Kristiny. 4 kasule. vlastnoručně vyšívané a jeden ornát smuteční; od arcikněžny Alžběty nádherný, od ní vyšívaný baldachýn. Nejštědřejší dárkyní byla hraběnka Isabella Czernínová; po smrti svého manžela věnovala tmavomodré šaty, z nichž zhotoven byl úpiný ornát .(dalmatiky, pluviál), a ještě zbylo na dvě kasule. Ale nejnádhernější kus prý byl jiný úpiný ornát, ze šatů téže šlechtičny zhotovený. Bílý, zlatem tkaný úpiný ornát byl též od kněžny Lobkovioové. Dále jest uvedena celá řada jmen tehdejší šlechty: Schwarzenberg, Morzin, Antonie Czernínová rozená Waldsteinová, Kinská, roz. Pálffy, pak benátecký řídite! panství Trombáček, zdejší quaestor Payerle (obraz a oltář sv. Anny a kalich), rodina Seeliskova; poslední dárkyní byla stařičká 1001etá Dorota Leglová, která své jmění odkázala klášteru a na mše sv. také skoro tolik. Že i věřící darovali mnoho na sbírky, lze souditi dle obliby, jaké se chrám klášterní těšil; v pokladničce (cistula, kisté) býval slušný příspěvek.

Krása zevnější úpravy, ovšem přispívala ke vznešenosti služeb božích, na něž lid tak rád do kláštera chodil, až to vzbudilo žárlivost místního faráře. Pamatujme však, že hrabě Špork při založení kláštera ustanovil základní podmínku, aby do Lysé posláni byli vybraní kazatelové, hlavně moralisté pro povzbuzení praktického křesfanstvi, a ti aby kázali po vesnicích, učili mládež a pilně zpovídali; když konali tito nadaní, vzdělaní mužové svůj úkol svědomitě a s nadšením, nedivme se, že jejich chrám zaplavovaly proudy lidu.

Kostel stál západně od kláštera, kde jsou teď konírny, a od západu se do něho přes hřbitůvek vcházelo. Nad vchodem pněl vysoký štít v podobě trojúhelníku s kulatým oknem; nad oltářem k východu byla nevysoká zvonice. Dle ústního podání měl půdorys chrámu tvar kříže, barokovými výběžky zakresleného do elipsy téměř kruhovité. Vzadu byly čtyry zpovědnice. O malbách, obrazech, oltářích a soše sv. Desideria jsme se již zmínili. Kostelní lavice, bohatě vyřezávané, podobně jako stoly ve lnářském refektáři dostaly se do Mladé Boleslavě a nyní jsou ve chrámu sv. Jana Nep. Annalista vypravuje, že ve zbořeném kostelíčku Narození P. Marie byla skvostná kazatelna; lze předpokLádati, že ji asi dobře uplatnili a umístili v kostele novém. Před oltářem sv. Anny byl znovu pochován P. Maxmilián, první budovatel kláštera; uprostřed byla hrobka klášterní, o které později promluvíme. Na kruchtě byly, varhany, které se teď v Mladé Boleslavi v kostelíčku sv. Jana Nep. nacházejí. Hrabě Kolovrat Libštejnský dal na ně 50 zl. a P. Apolinář 100 zl.

V inventáři uvádí se dále: dvoje housle, čtyry trubky staré, rozbité violoncello a „mandola (t. loutna) in futerali". Tympana italica za 35 zl. hlaholila jenom rok — bylť jejich slavný zvuk Josefem II. zakázán.

Zpěv i průvod varhan si obyčejně bratři obstarávali sami; když však bylo kněží zapotřebí u oltáře, hrával p. učitel, a (stejně jako kominík) dostával ročně 8 zl. r.; pak mu přidali 2 zl. 40 kr. V oktávě sv. Anny, hrával zadarmo, ale bez přátelského pohostinství se to neobešlo. Někdy, chodíval i počestný kůr literácký do kláštera zpívati; dlužníky jistě bratří nezůstali, a pokud psáno jest, dostávali literáti koledy, — 51 kr. Nejraději však zpíval sbor věřících buď obvyklé písně, nebo místo pašijí píseň o umučení Páně (vide Ragský slavíček, Šporkovský kancionál), která se zpívá zde podnes. Nade vši pochybnost zavedli a nacvičiti zde bratři české nešpory — in choro saeculari — při nichž býval kostel piničký. Lid si je tam na určité svátky přímo vymohl — a také se v Lysé dodnes o svátcích české nešpory zpívají.

Zachován jest řád služeb božích, který časem doznal některých změn, doplňků a škrtů. Hned na Nový rok musili bratři odzpívati nešpory, ve farním kostele, aby farář mohl choditi po městě na koledu. Na den Sv. tří králů obnovovali bratři sliby a jeden celebroval v zámecké kapli, jež jest na jméno svatých mudrců posvěcena. Na Jméno Ježíš byl neobyčejně velký nával lidu ke sv. zpovědi. Na Květnou neděli po svěcení ratolesti zpíval kůr literácký píseň o umučení Páně místo pašijí; všechny obřady sv. týdne se konaly též u augustiniánů, boží hrob byl v loretánské kapli, kdež se slavilo též vzkříšení, jenže do malé kaple vešlo se sotva kněžstvo a hraběcí rodina.

Průvod šel přímo do kostela za hlaholu trub a kotlů. Na Bílou sobotu musili dáti v klášteře pozor, aby později zvonili „gloria" než ve farním kostele. Na hod Boží byl kostel ráno i odpoledne piný. Na den sv. Jana Nep. byla pouť, slavná mše sv. s figurální hudbou. Na sv. Vojtěcha a boží Trojici vedeno procesí do Přerova, v den Nanebevzetí P. Marie do Kostomlat. To prý zdejšího faráře Demla mrzelo a udával, že se poškozuje návštěva zdejšího chrámu. Boží tělo slavilo se pouze ve farním kostele za přítomnosti vrchnosti, úřadů a vojska. Neobyčejné účasti však těšila se osmidenní pobožnost ke cti sv. Anny. Největší nával vůbec byl o svátku Nanebevzetí P. Marie.

Klášter měl mnoho mešních nadací, které dosahovaly obnosu 30.687 zl. a byly spojeny s povinností sloužiti ročně 1587 mší sv., 6 zpívaných, několik kázání a jiných pobožností. Mimo starodávné fundace kolovratské byly založeny, nové od Sporků a Czernínů, dále od místních kněží Prossika a Seeliske, Strossera, faráře ze Všejan, i od zdejších občanů, jako byli Tangl, Kettner, Kallina, Schneider a j. v. Věřící dávali také na mše sv. a augustiniáni poskytovali stipendií známým kněžím z okolí širého. Vyučování mládeže bylo podmínkou při založení kláštera, kterou bratři plnili horlivě, připravujíce schopné hochy na studie.

Kdykoliv měl býti někdo z jinověrců přijat do církve, byl poslán pro naučení do kláštera. R. 1741 na Všechny svaté byl hrabě Jan Swerts Špork s manželkou svou za kmotry 191etému pokřtěnému židovi Josefu Janu Neumannovi. Na víru katolickou byl převorem přijat (1751) luterán Gottlieb Frůhbuss ze Slez-ska; za dvě léta opět 171etá židovka Kateřina Volfová a za měsíc po ní Marie Kryštofová, luteránka z Kyšperku,. R. 1754 stal se katolíkem nemocný voják od pluku Daunovského, Adam Reger. Za rok opět přijat byl Emanuel Neubrunn, aktuální pra¬porečník od pluku maršál9vského, který sám nevěděl, jakého jest. vyznání. Od téhož pluku obrátil se na kat. víru (1771) vojín Kristián Scheibl z Lipska. Jiný vojín téhož pluku příjmím Amon před samým přestupem oběsil se v Mrázově stodole; kat mu urazil hlavu a pochoval jej „stranou". R. 17.74 od regimentu Brink desátník Roman Pius Gůnker ze Sas byl pokřtěn a ři¬ditel Kreibich mu byl kmotrem.

Toleranční patent byl dopiněn nařízením, že každý, kdo chce vystoupiti z katol. církve, musí probrati šestinedělní výcvik ve víře; výsledky, byly patrně velice chudé, jenom Matěj Čáp z Ostré zůstal při víře katol. Ostatní byli nepodajní, zvláště onen Hrdlička „iuvenis procax et contumax".

Farářům zdejším pomáhali augustiniáni pilně, vždy dva, jak dosvědčují podpisy, v matrikách. Dle účtů klášterních dostávali za tuto výpomoc čtvrtletně oba dohromady — 12 zl. 30 kr. O „štole" není zmínky. Převor P. Gotthard od sv. Veroniky býval dříve kaplanem v Čelákovicích. Za darovaná pole přijali bratři závazek celebrovati v zámecké kapli.

Mnohým bratřím byla dopřána volnost a příležitost, aby svoje vlohy a snahy uplatnili na poli vědeckém nebo uměleckém.

Co zde uvedeno bude, vypravuje P. Alois Mayer, převor lnářský, ve svých „Dějinách osady Lnářské". Vídeňan jména neznámého P. Gotthard od sv. Teresie měl význačný titul: bohoslovec císařský; jeho nástupce P. Severin od sv. Anny (nar. 24. října 1684 v Plaňanech jako Augustin Vačanský) byl výborným archivářem a historikem, sepsal annály skoro všech českých konventů, zvláště šestidílné annály kláštera zderazského. P. Maxmilian od Ježíše sepsal česky: „Pět kamenů Davidových" a modlitební knihu „Růže červenobílá". Vzorný bibliotekář P. Štěpán od sv. Antonína byl z rodu Chlumčanských z Přestavlk. Neopomeňme upamatovati se na pražského P. Augustina od sv. Kláry, který byl třetím synem Krištofa Haranta, popraveného na Staroměstském náměstí; zemřel na Zderaze 1664. Rád měl již v XVIII. století své „menšinové pracovníky". P. Jakub od sv. Leopolda byl ve Vídni českým zpovědníkem (Leopold Petráš, nar. v Neveklově 1696) a P. Otto od sv. Jiří (Karel Cypřiš z Malina) tamtéž českým kazatelem. Náš annalista P. Josef od sv. Víta — Ludvík Bezděka — narodil se v Táboře 13. srpna 1723 a psal pode jménem „Táborský"; až byl lektorem theologie, měl větší zálibu v kazatel- styl a historii. Napsal také lnářské annály. Z návodu Šwerts-Šporka sepsal učebnici „Krátké popsání země Českě" -- a první „Hospodářskou čítanku"; dle Dra Benedikta (Graf Špork) byla v Lysé vůbec první a znamenitá hospodářská škola, podle které teprve litoměřický biskup Kind.ermann další školy zakládal. Rádcem a pomocníkem hraběte byl prý augustinián — dle D. Benedikta Holanďan — dle lyských annálů Belgičan, dle P. Al. Majera vlastně Švýcar — P. Fulgentius od sv. Karla; od mládí však byl v Čechách vychován. Ve školství jako bývalí profesoři německobrodského gymnasia uvádějí se zdejší kněží: P. Leonard od sv. Terezie (Frant. Fibier z Náchoda n. 1715), P. Symforosian od sv. Kláry (Frant. Janský nar. ve Slaném 1711 ), P. Theofil od sv. Anděla Strážce (Bohumil Faber ze Světlé) a P. Ondřej: od sv. Kříže. Skutečnou vědeckou kapacitou byl P. Athanasius od sv. Josefa (Eliáš Sandrich) z Radoušova čili Kravař (Graber) u Litoměřic; napsal mnoho latinských spisů historických na základě vlastního neúnavného badání v původních pramenech. Byl hoden přátelství a vědeckého zápasu samého P. Gelasia Dobnera. Nepochopitelno jest, že zde není o něm téměř ničeho zapsáno, ani úmrtí (20. 7. 1772). Znal dobře omyly Hájkovy, hlavně o sv. Janu Nepom., jehož důkladnou obranu sepsal r. 1740. Jeho spisy jsou v klementinské knihovně v Praze. Pracovníkem zcela jiného rázu byl onen znamenitý P. Amandus od Jména Ježíše, narozený na Novém Městě Pražském 21. prosince 1684 pode jménem Frant. Singer. Byl to muž všestranně praktický, bystrý v administrativě, neúnavný v intervencích, nepřekonatelný v úředním jednání — že takřka za celý klášter na praktické potřeby a výhody myslil, na věci snad mu ani času nezbylo. Však byl, také třikrát provinciálem. Daleko budiž od nás, abychom zapomínali na ostatní, kteří tichou, beznáročnou činností vyznamenali se na poli čistě duchovním a náboženském; oni sami zřekli se veškeré chvály, a slávy - pro odplatu věčnou. Základní rys křesťanství, totiž dobročinnost — charitu — pěstovali ve zdejším klášteře vlídnou, přitažlivou a povzbuzující laskavostí. Měsíc co měsíc vyúčtován jest slušný peníz na drobnou almužnu a lze míti za to, že u fortny klášterní rozdalo se ještě více na pokrmech než na penězích; tak alespoň se v pověsti udržuje. „Nobiti pauperi, ageno officiali, apopiexia tacto" — zchudlému úředníku, raněnému mrtvicí — každý týden poskytována podpora dle nynějších peněz asi 30 Kč až do r. 1803. Myslím, že to byl revident Štorch, jenž byl znenadání propuštěn, ač měl malé děti. Posílali pohořelým v Klatovech, Kostomlátkách a ve Slaném po 2 zl., na poškozené zemětřesem v Kalabrii; a tkalci starému, Francovi na pohřeb také 1 zl. dali. R. 1796 putovali Lysou vyhnaní kněží a jeptišky, z Polska a dostávali po 30 krejcařích „na cestu". R. 1771 přibelhal se do Lysé nemocný kněz _P. Raymund Skřivan, rodák z Ivančic, pro mor, hlad a válku někde z polského kláštera karmelitánů propuštěný. Ubožák misellus — ve vlastním řádu v Praze u sv. Havla nebyl přijat a zde jako žebrák nemocí sklíčený prosil sepiatýma rukama o skývu chleba a chvilku oddechu, která se však •nemocí protáhla na tři měsíce a pouze josefínským nařízením o kněžích cizích byl z pohostinného domu vypuzen do Prahy k „Milosrdným" a tam za 14 dní zemřel. R. 1748 žádal Dr. Medicin.ae Paytersberg, aby mu (a jeho sluhovi) bylo poskytnuto v klášteře doživotní zaopatření za každou cenu; přijat nebyl s omluvou na nedostatek místa. Pravou příčinou však byl zákaz řéholní constituce, nikoho déle než měsíc v klášteře přechovávati. Jinak dovedli bratři pohostiti důstojně i hosti nejvznešenější. Víme, že v refektáři se rozveselili Sporkové a někteří šlechtici šli raději do kláštera, než na zámek. U příležitosti korunovace Marie Terezie dne 25. dubna r. 1743 byl zde hostem papežský nuncius Camillo Pavlucci s veškerým průvodem; bydlil nahoře v rohovém východním pokoji a překvapil kuchaře, že byl velmi střídmý - cenavit frugaliter. Hned za ním přijel olomúcký arcibiskup Jakub Lichtenstein,, který místo pražského, v nemilost padlého arcibiskupa Mander scheida (že vítal bavorského krále) -- fungoval při korunovaci. Hostinskou komnatu mimo klausuru obsadila kněžna Fůrstenbergová, roz. Waldsteinová, se třemi dcerami a svou velkou vděčností ujišťovala bratry za neočekávané pohostinství.

Když r. 1732 10. června císař Karel VI. nešťastnou náhodou místo jelena zastřelil u sv. Václava, blíže nynějšího železničního mostu u čelákovic, knížete' Adama Schwarzenberga, jenž zemřel druhý den ve 4 h. ráno na Brandýse, dlel vrchní kancléř František hrabě Kinský tři dny v klášteře, neboť jsa protivníkem Šporko- vým, nechtěl v zámku hledati pohostinství.

A pak též vzpomeňme na ubožáky, kteří v klášteře hledali útočiště poslední!

R. 1754 dne 8. dubna voják Mikuláš Ziegler od pěšího pluku Esterhazy těžce pošavloval před domem Kalinovým kaprála; utíkal do kláštera a skryl se v chrámě a pak v jedné cele. Stráže klášter obstoupily a důstojník kalvinista rázně žádal o vydání „zlosyna". Odpověď zněla, že zákon připouští zde právo asylu. Ovšem že byly o věci zpraveny úřady světské a duchovní. Arcibiskup nařídil faráři lyskému, aby vojínovi domluvil a přečetl mu ujištění, že nebude ani na těle, ani na životě trestán, dokáže-li se, že byl práva asylu hoden; a nepůjde-li ven po dobrém, že bude násilně vojskem vytažen. Co měl dělati? Vzdal se -- a dále není o jeho osudu ani slova; odpykal to jistě trpce!

Asi v touž dobu přišel do kostela ke správě boží a k sv. přijímání starolyský soused Novotný; bylo pozorováno, že chová se výstředně. Sotva vyšel z kostela, popadl vedle ležící sekeru a několika ranami ufal si na zábradlí ruku, křiče: „Nešťastná spravedlnosti!" Zešílel, že nebyl zvolen rychtářem a útěchy tma hledal, kam snad tak rád chodíval. O hostech vojenských a válečných ještě promluvíme.

Pramenem úlevy, pro trpící a nemocné byla klášterní lékárna, v níž se léky vydávaly zdarma nebo za dobrovolný dárek. Torneator, t. j. soustružník okrášlil skříně hlavicemi za 2 zl.; lékárníkem byl bratr s universitními lékárnickými zkouškami. R. 1724 přišel sem bratr Vojtěch, první lekárník k nemocnému P. Maxmiliánovi; pak zde byl František od Srdce P., bratr Bedřich a konečně Cyril od sv. Metoděje, který ztrávil v Lysé 36 let a jeho úmrtím jsou zakončeny klášterní annály (1787 28. VII.). R. 1746 darovala hraběnka Isabela Czernínová do lékárny za 8 zl. „spiritus viní", což prý byl asi čistý líh.

Rok 1774 byl pro klášterní lékárnu osudný. Brandýský lékárník — nezkoušený, nemající ani zásobu předepsaných léků a dbající pouze chovu krocanů — dokazoval, že vzdálenost mezi Lysou a Brandýsem n. L. nepřesahuje předepsané míry (snad 1 milí) a docílil toho, že lékárna klášterní byla 28. května zavřena. Na zastání pražského převora P. Cheruba u gubernia byla však 11. července opět otevřena, ale nikoliv na dlouho. Dne 30. prosince byla znovu zapečetěna a klášteru předepsána pokuta 100 zl. Nyní se věci ujal místní magistrát a v únoru 1775. byla opět otevřena, hlavně na přímluvu arcibiskupa PřIchovského, jemuž se šli bratři na Bonrepós radostně poděkovati. Smrt zmíněného bratra Cyrila, více pak snad zákaz josefínský, že do lyského kláštera nesmějí noví členové býti přijímáni, přivedl zdejší klášterní lékárnu k zániku. R. 1795 prodali bratři občanskému místnímu lekárníku pozůstalé léky za několik málo zlatých a sami pro své nemocné draze léky platili. Truhlář Berounský vykonal za 1 zl. odborný, znalecký odhad vnitřního zařízení, pak prodali ještě nějaké mosazné nádoby po fr. Cyrillovi — a lékárna zhynula o několik let dříve, než klášter nadobro opuštěn.

III. díl.
Zařízení, majetek a život v klášteře.

Ke klášteru patřily tři zahrady, z nichž „malá" byla před klášterem na východ kolem nynější studny; druhá na jih pod refektářem byla asi proměněna v bezcennou vinici a měla též vlastní studnu, vytesanou do skály; třetí byla západně od kláštera, za kostelem a za hřbitůvkem, měla dosti velké rozměry, nejspíše v těch mezích, jaké má teď zámecká zahrada na jižním svahu. Byla ozdobena altánkem a za ovoce platil konventu sadař Antonín Jirkovský průměrně 51 zl. Pak zdědil klášter zahrádku po vdově správce Seeliske; ale o její poloze nevíme. Polí patřilo ke klášteru 9 korců Za humny a za Bludnicí; u Přerova za Labem byla také louka, ze které se odvádělo jako nájemné seno. Hospodářské práce vykonával čeledín s párem koní, pro něž bratři dostali ještě sem tam od nějakého dobrodince fůru sena. Koňmi dojížděli bratři také do bližších měst, hlavně do Prahy a uspořilli značně, neboť platili pouze mýto, přívoz, za konírnu a kočímu něco na přilepšenou. Jinak stála cesta do Vídně 49 zl., do Něm. Brodu 16 zl. a do Mladé Boleslavě 2 zl. 38 kr. Kočár zdědili také po paní správcové Seeliskové. Na žně a jiné polní práce přibírali si dělníky (messores). Vlastní stodoly nemajíce mlátili úrodu u ochotných sousedů. V radním protokole Tom. VI. k datu 28. srpna 1766 čteme, že Frant. Honzátko, koželuh, ve stodole pana Jeschke pohanil nejen klášterní mlatce, ale i sama pana převora a pátera prokurátora. Přišel za to před magistát, kdež se omlouval, že se přenáhlil z lítosti nad utrpěnou škodou, ale přece byl arestem stižen. Sousedé se zaň přimlouvali, že by utrpěl velkou škodu na kůžích, které má v práci. Páter podpřevor hned napsal na magistrát a mluvka byl propuštěn. Za měsíc na to švec Matěi Hlávka psa z kláštera ze svévolnosti utlouci měl, byl zavřen, ale hned propuštěn na přímluvu podpřevora P. Klementa za nepřítomnosti převora Leonarda. V inventáři pro hospodářství jsou zapsány 2 vozy, 2 kočáry, pluh atd., dokonce i 2 pistole a 1 flinta! Za obruč na kolo platili „židovi” 2 zl. Když klášter zanikal a hospodářství sláblo (1801), vyměnil koně zdejší Brynych, přidav na ně 17 zl. a r. 1803 prodali koně nadobro za 230 zl. do Příbramě. Potom jim hospodářství obdělával „soused Zrnovský”, a poněvadž byl zámožný, spíše z ochoty vypomáhal než na výdělek.

Kapitály měl klášter uloženy jednak u zemských stavů 13.343 zl.) a jednak hypotékárně zajištěny na různých panstvích (54,114 zl.); u Czernína 8.800 zl., u Lobkovice na Bílině a Jezeři (Eisenberg) 6.600 zl., u Šporka 8.000 zl. a u jiných jako: Fürstenberg, Bredan, Clam, Morzín, Věžník, Thun, Dobrženský, Pikolomini, kanovník Chlumčanský (700 zl.), město Vodňany a j.

Také někteří občané byli klášteru dlužni: Tomáš a Josef Hayde, Jiří Loudil, Světlý, Heller, Mráz, Kettner, Fišer, Stolejda, Kalina, Brodský, Gallert, Obholzer a Vojtěch Šulc, řezník; vesměs dosud běžná jména. Poštmistr Bílek Martin (1769) „neurvale" žádal o novou půjčku, ale ze staré ani úroky neplatil,. Když pak bratři s půjčkou novou otáleli, odepřel jim poštovní služby. Paní Giirderova, vdova poštmistrova, též měla dluh na dluh a klášter vymáhal na ní 1400 zl. dlužných. Nevysekal ji ani nymburský advokát Jan Hubáček, který u senátu lyského při prohrál, „a limine", protože Lysou tituloval „oppidulum" a ona byla dávno „eivitas". Úroky z půjček vynášely asi 184 zl. Někteří měšťané zase peníze do kláštera jako do záložny. s důvěrou ukládali na 4% a tyto summy byly vedeny jako povinnost kláštera. Co vynášel „výčep vína" — není zcela nic uvedeno; patrně nic. Dle knihy účtů bylo některý měsíc vydáno až 500 zl., a při klášterním zániku pouze 90 zl. i se mzdou za práce, služby a mletí. Mimořádně velká výloha byla na stavbu pevností (gabella pro fortalitiis) 10 zl., academica 3 zl. 50 kr., na franc. válku 10 zl., něco na „militaris ordinatio", Erb- und Prozentualsteuer 68 zl., Klassensteuer 69 zl., Bankzetteltilgungsbeitrag 34 daň osobní 1 zl. 30 kr., a z majetku 21 zl. R. 1806 na vojenskou nemocnici v Ml. Boleslavi poslali 2 zl. Drobné vydání po krejcarech tvořila koleda: do pivovaru 51 kr., na poštu 34 kr., a kominíkovi 17 kr. Střechy udržoval v pořádku pokryvač Košek za paušál 75 zl.

Když přijel P. provinciál, dostal 12 zl. a jeho sekretář 6 zl. K svátku byl také každý obdarován, a sice převor 6 zl., podpřevor 4 zl., bratří po 2 zl., sluhové zl., lixa, t. domácí poslíček a ministranti po 20 kr. stříbra. Za poznámku stojí také výdaj 14 kr. „za stříhání psů" a tak byl pobyt v klášteře zpříjemněn i těm huňáčům, věrným hlídačům.

Domácí zařízení bylo by dnes jistě vítanou kořistí pro sběratele starožitností. Oni dovední truhláři, Martin Lokner a oba bratři Josefové, opatřili jistě celý dům pohodlným a krásným nábytkem své doby — barokem! Pokoje hostinské byly ovšem nádherněji zařízeny než prosté cely bratří.

Pro hostinské pokoje darovala paní správcová Seelisková „galanterii s drahokamy" -- kteroužto si ovšem nedovedeme představiti; jako zvláštní •pohodlí pro hosty. byly „cortinae ad Lectulum". R. 1743 daroval hofmistr Seemann dva obrazy Brandlovy: ztratily se též.

Kuchyně byla dokonale zařízena vším možným nádobím dřevěným, kamenným, mosazným a železným. Mnohý latinář by z barokního, živého názvosloví těch různých věcí přišel do rozpaků, protože dosud nevěděl, že sartago jest kuthan, caldarium kastrol, capisterium cedník, cribrum řešeto, ola hrnec, lebes kotel, scopa koště, .orbes nějaké kulaté misky. „Parádní, cínové koflíky pro hosty" byly též darem oné paní Seeliskové. Do kuchyně byla vedena voda a nedaleko bylo „vivarium", t. j. sádka na živé ryby, kterou měšfan Berger udržoval v pořádku za 2 zl. ročně. Též refektář (letní a zimní) byl bezvadně opatřen nádobím, příbory .a stolním prádlem, a vše pohotově k přijetí třeba nejlepší návštěvy. Hodiny byly v refektáři, u převora a v obou ambitech; budíček jenom u převora a v krejčovně, kdež asi spali sluhové.

Podle přesných účtů lze říci, že v klášteře vařili dobře a lacino (proti dnešním dobám). Za hovězí maso (bubuica) platili měsíčně průměrně 20 zl. řezníku Šulcovi. Před válkou pruskou stála husa na jaře 18 kr., r. 1808 již 30 kr., zajíc 15-30 kr., koroptev 6-9 kr., libra kaprů 7 kr., štik 6 kr.; celé tele za 4 zl. a 1 zl. dostal» se za kůži. Kapoun 30 kr., krocian 45 kr., holub 3 kr., slepice 12, kachna 24, kozle 30 kr., beránek velkonoční 2 zl., divoká kachna 12 kr. Tři uzené jazyky byly za 1 zl., zvěřina z Křivoklátu na pout' 4 zl. 50 kr. Za to novinky, kávy r. 1793 byla libra za 1 zl. Stejně drahý byl cukr a res. sacharizatec — cukroví. R. 1802 po prvé se v účtech uvádějí brambory — pomi terrestres. Sud uherského vína byl za 11 zl., 2 ½ žejdlíku mělnického pro hosty bylo za 20 kr.

Mouku vozili z Kochánku a z Bašty; ryby z Loučeně a od zdejších rybářů. Pivo přivařovati směli v Benátkách; určitou dávku měli z l.yského pivovaru a platili sládkovi 19 zl. ročně, šrůtku a „tác"; často dováželi pivo z Vlkavy. Latinskému jídelnímu lístku jest těžko rozuměti. „Pro largo vespere", na „Štědrý večer" vánoční, dostávali bratří světlo, svíce nebo sloupky voskové, za které ;však brali někdy peněžitou náhradu, také na přilepšenou dostávali v tento radostný den žemle, jak v účtech zaznamenáno. Dříví spotřebovali asi 60 sáhů; vozili jim sousedé ze Staré Lysé — též fundatista Nechyba jim dříví své deputátní prodával. Myslivci dávali za' „hlídání" dříví 5 zl. — moc peněz! Každé tři roky měl člen kláštera nárok na nové prádlo a za šest let na hábit; co na obuvi, prádle a šatstvu uspořil, dostal vyplaceno: za prádlo 6 zl. a za hábit 9 zl. Loket plátna byl za 14 kr. a za ušití ministrantské komže platilo se 9 kr. Ministranti dostávali botky a podrážky, aby nepřišli do kostela bosi. Zato sukno černé bylo drahé, loket 1 zl. 14 kr., ale jistě pevné jako kůže. Chirurgus Jeschke dostával za celoroční holení 12 zl.

V účtech jsou také zapsány výlohy za nemoc a pohřeb řeholníků. R. 1795 stonal zde P. Anselm, koupili mu z Nymburka mixturu za 57 kr. — pak bazilikánskou mast — což nepomohlo nic a on odejel raději do Tábora, dostav na cestu 23 zl. P. Norbertovi poslali pro kapky až do Příbramě a za P. Adama vydáno bylo do lékárny, 38 zl., za P. Innocence 10 zl. Lékařskou pomoc poskytoval místní chirurg (vlastně felčar) nebo Dr. Merkl z Nymburka; jemu zaúčtováno 10 zl.

Když zemřel podpřevor P. Tomáš od sv. Adama (1795), zbylo po něm 35 zl. a hodinky za 17 zl. Jeho léčení u „Midosrdných" v Praze a pohřeb stál náhodou více, totiž 21 zl. P. Adam zemřel po 2leté nemoci a zbylo po něm 23 zl., tedy. o 2 zl. více, nežli bylo dáno za pohřeb; po provinciálovi P. Serafovi zbyly pouze hodinky za 16 zl. Pohřeb P. Aloise od sv. Jana, podpřevora, spojen byl s těmito výlohami: panu kantorovi za kondukt 1 zl, 30 kr., za Salve 2 z1., posaunistům 1 zl., rakev 3 zt. 30 kr., za hrany a zvonění ve farním kostele 4 zl., „pulsus agoniae", umíráček, též ve farním kostele 15 kr., literátům za nesení mrtvoly a pochodní 1 zl. 44 kr., hrobníkovi 1 zl. 10 kr. a ministrantům 15 kr. Pan farář patrně nežádal a nedostal ničeho. O osm let později, při smrti P. Adama, dostal pan učitel již 7 zl. a ostatní zůstalo při staré ceně.

Zajděme ještě do kostela ke hrobům zde pochovaných bratří! Před oltářem sv. Anny, leží onen první budovatel kláštera P. Maxmilián dle poslední vůle své. Ve společné kryptě pod lodí chrámovou odpočívá 13 řeholníků — gloriosam praestolantur anastasim — slavného vzkříšení očekávajíce.

1. R. 1739 5. prosince zemřel mrtvicí 351etý P. Adam od sv. Anny, kaplan a kazatel lyský (z Měšic u Tábora).

2. 1747 3. srpna skonal 691etý P. Alvis od sv. Magd., bývalý kazatel pražský.

3. R. 1751 11. května zemřel v 72 letech bývalý děkan provincie P. Josef od Ježíše a Marie, rodák z Vltavotýna; po něm za dva dny

4. 13. května na bolestnou průtrž (herniae dolores) zašel trapně P. Kornel od sv. Leopolda.

5. 1752 21. prosince dokonal P. Engelbert od sv. Antonína ve věku 52 let, jenž sem nedávno z Tábora přišel. „Vir singularis patientiae et amator fraternae pacis" — muž jedinečně trpělivý a milovník bratrského míru.

6. 1758 20. ledna bratr Jakub od sv. Jana Nep., švec, rodem z Babic, zemřel na vodnatelnost v 52 letech.

7. 1762 na Nový rok P. Ferdinand od sv. Jana Nepom. po mši sv. ze zpovědnice odcháze;e, klesl v ambitu mrtev.

8. R. 1762 27. června P. Bernard od Ježíše při snídani náhle sklesl a umíral 59 hodin.

9. R. 1768 11. května převor P. Leonard od sv. Terezie jda: k obědu, klesl na chodbě pod křížem a zemřel odpoledne ve 3 hodiny.

10. R. 1771 6. října P. Ondřej od sv. Kříže, bývalý profesor a kazatel znamenitý, dvakrát se uzdraviv z těžké zimnice, po třetí za 12 hodin zemřel.

11. R. 1773 20. února P. Kašpar od sv. Dominika v sobotu v poledne náhle od stolu spěchal, klesl v ambitě pod hodinami a obrátiv poslední pohled — jako by se díval, kolik jest hodin — vydechl naposled.

12. R. 1779 3. dubna zemřel P. Matěj od sv. Konstancie, senior konventu, po tříměsíční chorobě.

13. R. 1780 6. listopadu na „shnilou zimnici" zemřelý P. Šebestián od sv. Rosalie byl v kostelní hrobce pochován poslední. Ostatní leží na starém hřbitově.

Před branou kostelní byla také hrobka, v níž byl r. 1743 pochován Ignác Gůntzing z Vídně, jurista a syn vojenského nejvyššího komisaře; zemřel zde v domě Bergrově (nyní dům Dr. Tichého vedle školy) a P. Václav od sv. Podivína jej pochoval.

R. 1746 byl u kostela pochován dovedný onen klášterní truhlář, bratr Josef od P. Marie 56letý, a za tři léta na nově zřízeněm a vysvěceném (od P. Filiberta) hřbitově pochován vedle brány, kostelní druhý truhlář Martin Lockner; též jest tam někde hrob 151etého syna kuchaře Kropáčka (1. 1783).

Když byl kostel rozbourán a proměněn v konírny (1891), přišli dělníci na pozůstatky, těchto zemřelých, s nimiž tehdejší majitel baron Leitenberger tak posměšně a neuctivě zacházel, že i prostí dělníci nad tím trnuli a lyský děkan Krupička Václav zapsal do farní pamětnice proroctví, že pachatel smrtí dobrou se světa nesejde. Splnilo se!

Baron Leitenberger se zabil na automobilových závodech v Německu. Z klášterního kostela P. Marie a ze špitálního kostela sv. Kříže na Karlově z r. 1717 — jsou podnes konírny a přinášejí málo požehnání.

IV. díl.
Místní a dějinné události.

V klidném běhu života bývají živelní pohromy a neobyčejné přírodní úkazy děsivým vzrušením, poněvadž svou nepřemožitelnou kosmickou silou upomínají člověka na nebezpečí života, zkázu majetku i existence. Proto si jich annalista všímal a zvlášť pozoruhodné zjevy zapisoval; s povděkem nutno uznati, že pověry, na nebeské zjevy se vztahující, hleděl vědecky vysvětliti. Když r. 1731 v říjnu bylo po několik dní za sebou viděti ohnivou záři, napsal P. Josef hned, že test to asi severní záře, u nás vzácně se zjevující. R. 1744 bylo viděti kometu; pak skutečně vypukly války a lid byl (bohužel) ve své pověře utvrzen. R. 1782 v červnu bylo viděti hvězdu neobyčejné jasnosti, svítící též ve dne; lidé prý v tom viděli něco nadpřirozeného a náš annalista věděl, že je to Venuše, která se po osmi letech ve zvláštním skupení a zvětšené světlosti objevuje.

Velké sucho bylo po celé jaro 1733 a 16. května uhodil mráz, který všechno, pole, zahrady a vinice zničil; zhoubné sucho následovalo pak r. 1746, neboť od jara nesprchlo až teprve 8. října; z toho byla ovšem bída o potraviny a krmivo pro dobytek. Pšenice stoupla na 6 zl. R. 1748 na sv. Medarda sice pršelo, byl však přece suchý rok. Hrozné bouře, vichřice a povodně přehnaly se mnohdy přes Lysou, ale těžké krupobití nezničilo zdejší kraj tolik, jako za Labem. Dosud se všechny skoro bouřky na stoku Labe a Jizery, rozdělí, táhnou severně a jižně od Lysé, takže Benátky a Přerov zakusí více bouřek než Lysá.

R. 1731 v listopadu byl ohromný vítr, který v lesích nespočetných škod ;natropil; znovu tak se to opakovalo r. 1734 na sv. Tři krále. R. 1735 dne 17. července navečer přitáhlo strašné krupobití od Bavor a táhlo přes celé Čechy, až ke Hradci. R. 1737 byla zima deštivá; následující rok 1738 přinesl třeskuté mrazy. a r. 1739 mrzlo od Všech svatých až do jara; rok na to mrzlo zase strašně od Tří králů do sv. Josefa a v říjnu začlo nanovo, takže jarní i podzimní práce byly zdrženy. R. 1749 byla 20. září v 6 hodin večer strašná bouře; do nepřetržitého půlhodinového rachotu hromu ozvaly se tři ohlušující rány, pod nimiž se zatřásla země do základů.

R. 1756 byla všeobecná obava, že sem přijde zemětřesení z Lisabonu; císařským nařízením byly předepsány všeobecné modlitby a posty na odvrácení této metly. R. 1770 v dubnu přihnala se něobyčejná povodeň a příštím rokem 1771 z jara zničily nebývalé deště všechnu polní úrodu, takže nastala velká bída a drahota. Lidé skutečně hladověli, a kdo měl, nedal. Až císař Josef II. přijel do Čech a putuje od města k městu, kázal všechny stodoly, a sýpky otevříti a lid poděliti obilím z velkostatků. R. 1781 20. června za těžké bouře uhodilo do věže farního kostela beze škody; za Labem však zuřilo krupobití. Rok na to 1782 napadly spousty sněhu, z nichž byla na jaře 1783 nebezpečná povodeň; z přílišné vlhkosti pak tvořily se mlhy, které po celý červen a červenec byly tak husté, že pro těžké mraky nebylo po celý čas slunce viděti a skončily nepopsatelnými bouřemi a smrštěmi větrnými i ohnivými záplavami. Dne 21. července od 5. hodiny odpolední do půlnoci otřásal vzduchem i zemí nepřetržitý hromový rachot; pak dne 11. srpna (jako 1925!!) přihnala se bouře, jaké nikdo nepamatoval, že byla hrůza dívati se na ty plameny, přes celou oblohu ustavičně vyšlehující a poslouchati ohlušující dunění hromu a třískající rány. Pak ještě 29. září přinesla bouře druhé krupobití do Lysé — „pokud paměť sahá"; tato poslední bouře vyčistila mlhy. R. 1784 byly tak ostré mrazy, že mnoho zvěře a ptactva vyhynulo a několik lidí o život přišlo. V únoru sv. Matěj ledy rozsekal, ale následovala povodeň o 1 ½ lokte přesahující velkou vodu z r. 1675. Voda oplachovala schody u kostela sv. Mikuláše na Starém Městě (vedle radnice). Kamenný most Karlův byl třikrát protržen a zřítila se í vojenská strážní bouda, stojící uprostřed mostu. Tři vojíni utonuli, jeden se zachránil, uváznuv na pilotě. Zrovna tehdá studovali mladí Swerts Sporkové v Praze a bydlili blízko jesuitské koleje, vedle domu hraběte Pachty; spodek domu byl zatopen a nějaký seminarista zachránil hraběcí syny, nastaviv jim z koleje do okna jejich bytu žebřík. Od hraběcího otce obdržel slušnou odměnu: 60 aureos, t. j. dukátů — úžasné jmění pro chudého bohoslovce!

Zvláštní nemoc rozšířila se v květnu 1782; člověka najednou přepadla velká slabost a horečka, dostavily se výrony, z nosu a z očí. V horách prý na to lidé zmírali. Byla to nejspíše chřipka. Rok na to zuřila opět zimnice, hlavně mezi dětmi. R. 1731 byl mor dobytčí a r. 1786 podobná nákaza; dne 28. října dal zde císař Josef II. jednu nemocnou krávu svým lékařem otevříti, aby se příčina nemoci vyzkoumala.

O požárech jsou pečlivě tytéž poznámky uvedeny v „Dějinách Lysé" od p. ředitele Otruby.

Bylo to r. 1751 dne 12. prosince, když požár, u Kohoutů v hospodě služkou zaviněný, za 4 ½ hodiny ztrávil 77 domů, 10 stodol, klášterní lavatorium, to jest prádelnu, a stoh obilí. Tehdáž lítaly nespočetné jiskry přes klášter a zámek! Již chytaly šindele. Hraběcí rodina i řeholníci s hrůzou očekávali každý příští okamžik.

Požáru byvše ušetřeni, sloužili augustiniáni po celý týden zpívanou mši sv. na poděkování a po každé byla celá hraběcí rodina vděčně přítomna.

R. 1752 a 53 (po každé v únoru) vznikl jistě ze msty. založený požár u Jelínků č. 21, při čemž vyhořel také soused Smrček; r. 1753 hned zase v dubnu hořelo u Balcara na náměstí č. 19. Oheň ztrávil čtyry domy a školu nedávno postavenou; málem byla by shořela také fara s kostelem, na němž již na třech místech vzňaly se šindele. Záchranných prací zúčastnilo se tehdy vojsko a uhasilo plameny. R. 1778 ztrávil požár v listopadu, několik domů ve Stratově vinou ženy, která chtěla hořící máslo na plotně uhasiti vodou. Požár, vzniknuvší v dubnu r. 1781 u Parukářů, za hodinu, dřív nežli se poledne zvonilo, zničil 27 domů, panský ovčín ,na Písku" a domek pradleny, v němž shořel „mandl" a nějaké klášterní prádlo.

R. 1775 vzplanul požár nebezpečnější, totiž „v zbouření lidu selského"!

„Na Hradecku zástupové ,zběsilců' vypalovali zámky, loupili kostely, ničili nádoby a roucha, kněze bili a několik panských úředníků utloukli k smrti. Původci seděli v Praze na veřejných ulicích v kládě."

„Dne 9. srpna srotil se lid zde (v Lysé) a táhl na Kostomlaty; ale cestu mu zastoupili vojíni, kteří tři muže poranili a Jiříka Richtra zastřelili na místě.”

„Lidé ho v noci naložili na vůz a odvezli do Lysé, neústupně žádajíce, aby ho pohřbili vojáci, když ho dovedli zastřeliti. Dne 11. a 12. t. M. už vojáci pochytali hlavní ,buřiče' a přivedli do Lysé; soud byl krátký a trest (bití) dlouhý. Rány katovy brzo ,buřiče` přiměly k úpěnlivým prosbám — psalmodiam cecinerunt — a k horoucím slibům o poslušnosti a robotě. Hlavní původci vzpoury nad to putovali ještě do Nymburka pro trest druhý!"

Annalista píše o těchto pokusech utiskovaného a bezohledně kroceného lidu tónem velice útrpným.

Že robotní patent josefínský. lidu mnoho neulevil, jest známo. Annalista se zabývá živěji tolerančním patentem a evangelíky nazývá: „tolerati".

Na lyské radnici byl dekret předčítán 1. února 1782, a to se zákazem veškerého svádění a nátlaku, posměšků a násilností.

„Dne 8. února přišlo asi 45 osob obého pohlaví a různého věku na zámek k řediteli Františku Kreibichovi a někteří mu z bible dle proroka Ezechiela (IX.) dokazovali brzkou záhubu všech katolíků. Čtvrtý den na to měl pan primas Ant. Novotný ráno na okně obrázek neuměle kreslený a naznačující: kříž, před ním do země vražený meč, vedle kříže napřažená ruka s metlou a nahoře koldokola nápis: „Ještě 40 dní a Lysá, pokudž pokání činiti nebudou, podvrácena bude." „Toleráti" konali schůzky u pekaře Kaplana č. 16, blíže domu Bergrova a kazatelfem byl, zatím Matěj Sajner. Kaplan pekař prodával knížky ze Žitavy, a Lipska donášené. Na panství jich bylo tehdy 113 a chtěli na hraběti starý kostel na náměstí; hrabě jim však řekl, že „kdyby měl ještě 10 prázdných kostelů, ani jeden jim nedá".

Nejvíce brojili proti velebné svátosti, Panně Marii a proti obrazům svatých.

Dokud neměli kazatele, všechny funkce jim dále konal kněz katolický, ovšem beze všech obřadů a symbolů; slušný, tichý pohřeb evangelický musil býti připuštěn i na zádušním, čisté katolickém hřbitově.

Ale proto se přece lidé leckdes na Mělnicku a ve Všejanech na hřbitově servali. V březnu (25.) přišel sem libáňský farář „na komisi" a vyptával se každého, proč od církve odpadl.

R. 1783 3. února přišel sem od Chlumce se ženou a třemi dcerami první kazatel; usadil se u pekaře Kaplana, vysvětloval sv. přijímání po kalvínsku, velebil císaře a pak podával ve stodole každému kousek obyčejného chleba a dal napíti vína; při tom sluha každému podstrčil misku na peněžité příspěvký. To se opakovalo též druhého dne a celkem sešlo se z dalekého okolí asi 1000 lidí. Onen kazatel byl mladý, statný muž, jménem Joel Jesenius, duchovní správce z Chvaletic u Hradce."

„Při pobožnosti byl oblečen ve fialové roucho — zvané maďarsky „pekeš", t. j. kožich a mimo obřady nosil krátkou „gurtu", t. j. kleriku po kolena. Mluvil slovensky a latinsky; vous měl „po maďarsku" přistřitien. Vybral zde 180 liber uzeného masa, tři koše vajec a na penězích téměř 200 zl. Dne 7. února se rozloučil a dal se k Byšicím, kdež jej helvetský mlynář, nespokojený s jeho kázáním, zabil motykou." — Evangelíci obětovali veškerou snahu a výkihu, aby ziskali vlastního faráře. Konečně dne 28. máje za soumraku přišel sem svobodný, mladý Josef Szalaj, rodem Uher; mnozí byli mu vstříc až k Jihlavě. Druhého dne byl předvolán na zámek, aby se vykázal svými listinami, a nařízeno mu, aby se ohlásil hejtmanovi v Mladé Boleslavi.

Služby boží zahájil 1. června v nějaké stodole blízko kláštera. Byl se také představiti katolickému faráři Tichému, jenž jej zase ihned pozval k obědu; tato zdvořilost a snášenlivost vyvolala však pohoršení a mrzutosti na obou stranách. Patentní tolerance!

Působil zde krátce) zemřel 12. května 1784 a pochován byl „za panským ovčínem", t. j. na nynějším evangel. hřbitově, který založil.

Jeho nástupcem byl Ferdinand Rimany, jenž pojal za manželku zdejší evangeličku Vodňanskou. Dle farního archivu (bez signatury, dle data srovnaného r. 1789 25. května „jistá Anna Tržická, 18.1etá, která se ustavičně stýkala s helvety, v klášterním chrámu Páně po přijímání sv. hostii vyplivla, kterouž kněz zvedl a ve svatostánku schoval. Bloudící dívka byla potrestána žalářem i ranami, ale přes 6nedělní vyučování odpadla k tolerátům. Poněvadž katolický farář vedl všecky evangelické matriky až do r. 1848, jsou ve zdejších matrikách všichni další evangeličtí faráři zapsáni (i okolní). Byli většinou Slováci, Uhři a jejich ženy čistokrevné Maďarky.

Osudy rodiny hraběcí jsou ovšem též v annálech zapsány. Křtiny, svatby a pohřby uvedeny všecky s náležitými tituly a lichotkami.

Zajímavá byla oslava svatby Jana Kristiána Swertse Šporka s Marií Barborou Heřmannovou z Bubna, a příchodu novomanželů do Lysé. Z rozvláčného, podrobného popisu každé maličkosti dovedeme si učiniti představu o takové parádě a slávě za doby šlechtické nadvlády a barokové okázalosti. Svatba konala se na zámku lnářském dne 4. října r. 1752 a dne 19. října přijeli manželé do Lysé. Hmoždíře houkaly, trubky a kotle jásaly. — Všechno obyvatelstvo je vítalo; v dlouhých řadách stály cechy a pořádky, rolníci na koních, pan primátor s celým svým sborem, rybáři, myslivci, huláni atd.; až u samého kláštera bylo duchovenstvo. Dvě slavobrány byly vystavěny na způsob panoramatu: napřed vršíček se skutečnou travou a keři, dál pak byla jen malovaná krajina a v pozadí růžový keř, na němž se cukrovalo dvé hrdliček; dále samé symboly: srdce, plameny, prsteny, roh hojnosti; stisknuté ruce a různé nápisy (chronogramy): „Bina corda, Joannis et Barbarae... Xenio Trinitatis fitmt unum" a jiné.

Mladému hraběti se brány, tak líbily, že si vyžádal, aby zůstaly státi, až přijde starý hrabě, a dal za to z vděčnosti opravit obraz sv. Barbory.

Velké zděšení v zámku i v okolí způsobila (1749) odvážná loupež v domě kupce Seeliska.

V noci prolomilo dvacet začerněných mužů všechny troje dveře do domu najednou; kde koho spoutali a vše vykradli, peněz a různých věcí v ceně 2 ½ tisíce zlatých. O soudu a trestu ani slova.

O současných důležitých událostech světových zmiňuje se letopisec také; věřil, že papež — Jesuicida — Kliment XIV. zemřel dle všech příznaků choroby a smrti — otravou! Dále popisuje, jak papež Plus VI. v březnu 1782 do Vídně přijel (papa peregrinus), tam latinsky kázal a marně se snažil zaraziti josefínské reformy. Při návratu jej císař Josef II. doprovázel až do Mariabrunnu nedaleko Vídně, kdež v konventě augustiniánském pohostinství přijali a spolu se rozloučili; při tom se obrátil císař na převora, řka: „Zapište do svých annálů, že zde a dnes císař s papežem se rozešel." Roziešel se skutečně ten císař, jemuž za kmotra křestního mimo krále polského byl sám papež Benedikt XIV., ovšem zastoupen svým vyslancem. Za pohostinství v klášteře mariabrunnském se odměnil, že jej za několik hodin po odchodu papeže zrušil. Jinde se dovídáme, že poděbradský děkan Ant. Molinari byl zároveň infulovaným opatem v Bikloši v Uhrách. Na pražský konvent annalista žaluje, že (r. 1748) převor tamní P. Prokop od sv. Vojtěcha polskému králi prodal dva Škrétovy obrazy, a sice: „4 sv. učitelové církevní (doktorově) s Mojžíšem" a „4 evangelisté" (jeden za 2.000 zl., druhý za 1.500 zl.).

Bouře válečné se ovšem před fortnou klášterní nezastavily a bratři zkusili různé strasti, jež vojna s sebou přináší. První zmínka děje se o válce turecké (1737), již Karel VI. vypověděl, a prohrál, postrádaje vojevůdce, zemřelého prince Eugena, který v Lysé a na Bonrepos býval hostem.

R. 1741 popisuje annalista, jak v listopadu Sasi, Bavoři a Francouzi dobývali Prahu. Tehdy přezimoval v Lysé německý pluk ȎBadenbruckȍ a velitelem byl von Borek. Klášter hostil čtyry důstojníky, z nichž poručík Rapp byl králem prohlášen za bezectného, že z bitvy u Chotusic utekl. Chovali se velice vlídně, vše poctivě zaplatiti, ano i potravin klášteru poskytovali ze svého. Nejraději měli bratra lékárníka Františka, a když odešli, nechali zde klášteru dva vozy, sena.

R. 1742 dne 21. ledna večer přišel pruský král do Prahy; druhý den byl ubytován u starobolesiavského děkana Fricka a třetí den byl v Lysé. Dne 7. února už zase byl ze Slezska zpět zde a tázal se na chování vojska, nařizuje, aby, každá nepřístojnost byla hlášena veliteli.

A skutečně „pro maličkost" byli tři vojíni potrestáni tak, že tři dny za sebou, vždy na dvě hodiny, byli rukama vzhůru přivázáni na kůl a bosýma nohama stáli na špičatých klínech. Důstojníci chodili rádi do kláštera, jsouce vděčni za doušek piva.

Ale v Benátkách dělali hraběti z Klenové co nejhoršího, a to na rozkaz velitele. Když toho roku v červnu císařští dobývali zpět Prahy, bylo slyšeti zde hřmění děl dnem a nocí. Když obleženým Francouzům přicházela na pomoc nová armáda, část vojska rakouského se obrátila od Prahy proti ní; tím uvolnilo se Francouzům a několik houfů jich z Prahy ujelo. Ti se potloukali v okolí, na Mělníce, v Čes. Brodě, v Čelákovicich; v Lysé byli dvakrát v síle asi 50 jezdců, po prvé beze škody a po druhé zajali ředitele Täubnera, jehož hrabě Šverc Špork musel vykoupiti. Těch několik vojínů postačilo také zbořiti mosty, přes Labe v Toušeni a v Litoli. Téhož roku 18. listopadu nastěhoval se do Lysé generál Kristián Lobkovic a obýval západní křídlo zámku; jeho vojenský kaplan bydlil v klášteře. Zde si vyprosila útulek před liticí války také hraběnka Paarová, roz. Sternbergová. Za generálem přistěhoval se okresní hejtman boleslavský Zhořský a král. vojenský komisař Schmiedgruber se všemi kancelářemi. „Ve dne v noci byl klášter dokořán, všechny cely, zabrány a bratři stlačeni do jedné. — Šest až osm poslů vskutku „létalo" sem tam — samý hluk! I kuchyni zabrali, nádobí potloukli, dříví spálili a v celách zbourali kamna." Generál s důstojníky chodil každou neděli na mši sv. a k přijímání; bratry zval občas k obědu. Když francouzský generál „Bellil" opustil Prahu, časně ráno po mši sv. opustil generál (v 5 h.) Lysou a táhl na Prahu; dobyv 27. prosince Vyšehradu, dne 2. ledna 1743 ráno se 3.000 jezdců vjížděl slavně do tripudia — to jest do pražského „trojměstí". Teprve po vánocích opustil klášter také hejtman, pak i komisař — a bratři měli na krátkou dobu pokoj. Zatím tisíce Francouzů mrzlo na šíleném ústupu přes Beroun k bavorským hranicím.

R. 1744 v září začla vojna znova, opět vítězstvím Prušáků, kteří 10. listopadu zbořili nedávno znova postavené mosty v Toušeni, v Litoli, Nymburce a Poděbradech. Mimo různé průchody vojska nestalo se však nic zvláštního.

O válce sedmileté vypráví annalista dosti podrobně, kde stálo rakouské vojsko za bitvy, u Lovosic, že tam v táboře rakouského vůdce umřel pruský generál. Generálmajor Karel Lobkovic byl se dvěma kyrysary zajat a opět propuštěn. Potom o vítězství u Liberce a porážce u Hloubětína-Malešic, odkud vojsko rozprášené 20. června 1758 uteklo do pražských hradeb, a nastalo obléhání Prahy. Ale o hrůzách obležení tohoto annalista nepíše tak podrobně, jako by mluviti nechal druhou knihu zápisů, ve které očitý svědek svoje zkušenosti zapsal; v jeho slovech zračí se nejhlubší láska k vlasti a bouří trpce vydráž, ctěný hněv proti surovému nepříteli:

„Jak žalostný osud připravil Prušák Bedřich, lotrů nohsled, zemi korunového světce Václava! Ach, zaslz Čechie, kdysi věrné dědictví českých králů — dnes vyhlídnutá, vyčíhaná kořisti korunovaného loupežníka! Jaký bol, jaká hrůza přepadla i nejudatnější srdce! Uvěř, čtenáři, zkušenému, který vše zažil, vše, co každý ví a nikdo nemůže vysloviti. V Praze bylo vojska 48.000 a kol do kola Prušáků 100.000. Již od 7. května bylo město obléháno a tu 29. t. m. v den seslání Ducha sv. — o bolesti! — o 10. h. večerní začal korunovaný zbojník vrhati na Prahu ohnivé koule, a to plné tři nedě!e, až do 19. června, hodiv 21.130 ohnivých a 45.000 chladných střel; — snad i více. Výsledek mohl každý viděti po ulicích na zříceninách a spáleništich chrámů a klášterů, paláců a domů.

Když Daun a Nadazdi u Křečhoře (18. června) zvítězili, začali se druhého dne Prušáci hýbati a rychle Prahu opouštěli. Oblehaní otevřeli nejprve malou branku na Poříčí, pak Novou a konečně Vyšehradskou bránu. Jaká radost! Slunko veseleji svítilo, když se Praha vydrala z hrubé pěsti tyranského hostě. Bedřich prchaje od Kolína, jízdou znaven uchýlil. se v ½ 3. ráno (v Lysé) do Jelínkova domu č. 21; jeho bratr Jindřich a princ Vilém byli (v hostinci) u Kohoutů. Za chvíli byv probuzen, okamžitě ujížděl k Sojovicům a k pražské armádě. Do Lysé přivalilo se dobře 5.000 vojínů boje neschopných. Bedřich se vrátil do Lysé a bydlil, ve škole; nikdo nebyl k němu připuštěn. Dne 22. června umístil obojí armádu (pražskou i kolínskou) mezi městem a Starolysou. Tehdy byla tvářnost Lysé trpce zasmušilá! Bůh právě dopřál mnoho krásné a slibné úrody a Prušáci všechno zničili, spálili a podupali. Nemocným vojínům se musilo všeho nad pomyšlení poskytnouti štědrou rukou — a jak se odměnili vzácní hosté?

Co se dalo ukradnouti, bylo jejich, a zmizelo v usmolené ruce surového žoldáka. Dne 25. června již zde zase byli rakouští Chorvaté; — bylo jich asi 4 roty (.a ženy k tomu) — a usadili se na zámku i v klášteře; zabrali cely, jídelnu, knihovnu, chór — a jak vlídně se chovali! Toť Leonidova rekovnost se v nich probudila. V klášterní lékárně udělali škody přes 300 zl.; ostatně ukradli, kde co bylo: šatstvo, prádlo, nádobí, potraviny, obilí. A co urážek zakusili bratři! Ani jeden nebyl ušetřen jejich hrubé pěsti. Na Vysoké byla škoda 1500 zl. Škody byly sice úřadům hlášeny, ale co z toho bude — Bůh ví ! Za těch přesmutných dob náš tesklivý žal přece jedna radost oblažila; klášter mohl býti málem obrácen v ssutiny! Jednou chtěli Prušáci svá děla proti blížícímu se vojsku rakouskému postaviti na návrší zrovna pod klášterem, ale šťastnou náhodou vyhlídli si lepší stanoviště na vinici Klepítkově. Dne 27. června utekli Prušáci před rakouským vojskem k Mladé Boleslavi. Lid byl ovšem všechen vyděšen. „Quae tunc hanba fuit, qualis tunc strachus in urbe!" Husarské hlídky, jež Prušáky pronásledovaly, střetly se v ulici a nepoznavše se (v šeru večerním) začaly ve městě po sobě stříleti a jen tak tak, že nezapálili! Nepřítel odtáhl ze země a nastaly doby utěšenější."

Klášter hostíval ještě několikrát rakouské generály a plukovníky s četným průvodem, ale krom nějakého nepohodlí bez další úhony. a Škody. Na ten zápas králů musil klášter doplatiti 1000 zl. — pod trestem konfiskace. Pražský měšťan Mašek je výhodně půjčil. V obecním protokole C. 49. jest poznámka, že r. 1779 bylo zaplaceno 4 zl. 30 kr. a za oves 1 ½ zl. za fůru „když srdce Páně a jiné pretiósy (před Rusy do Lnář odvezené) zpět přivezli." Další zápisy, vá!ečné nedotýkají se ani Lysé ani kláštera, proto jich opomineme. Pozoruhodná jest však poznámka, že letopisec četl v knihovně klementinské v jakési franzouzské knize jasné proroctví o „bramborové válce": „Dva potentáti budou proti sobě ležeti a na sebe číhati — bez vojny." Bratři se radovali, že mírem těšínským nastanou doby lepší, nemajíce potuchy, že jejich dům překonal sice hrůzy válečné, ale záhy, podlehne útoku — papírových nařízení josefinských. Ideály cís. Josefa II. vyznačeny jsou zřetelně symbolickými pamětními penězi. Na jednom byl obraz císařův a nápis: Josephus II. tolerantiae imperator (císař snášenlivosti náboženské), na rubu pak tři kněží (katolický s kalichem, luteránský a kalvínský s biblí), nad nimi se vznáší orel (císařský ?), a v záři kolem něho skví se židovské „Jehova". Kolem orla jest nápis: „sub abis protegit" (svými perutěmi chrání) a u těch tří kněží: „ecce amici Dei" (ejhle, přátelé boží).

Na druhém penízi jest obraz papeže Pia VI. a Josefa II., jež věnčí nápis: „Salutifer orbis uterque" — (oba vedou k spasení) — na rubu jest chrám, na oltáři kalich a svíce rozsvícená, k níž se vztahuje ruka s kratiknotem, aby ji zhasla; taj vysvětluje nápis: „emuncta clarior" — až zhasne, bude jasněji svítiti. Zhasnouti dovedl Josef II.; — ale památka dobrých služebníků božích svítí z daleké minulosti jasně.

Text převzat z:
Sborník historického kroužku
Autor: Josef Vojáček

Publikováno: 1929
Ročník: XXX.
Str. 1-6, 135-143
Dostupné online:
Knihovna Libri nostri:

Publikováno: 1930
Ročník: XXXI.
Str. 11-19, 71-102
Dostupné online:
Knihovna Libri nostri:
Titulní strana 1929p1p2p3p4p5p6p135p136p137p138p139p140p141p142p143Titulní strana 1930p11p12p13p14p15p16p17p18p19p71p72p73p74p75p76p77p78p79p80p81p82p83p84p85p86p87p88p89p90p91p92p93p94p95p96p97p98p99p100p101p102