Bedřich Hrozný (rozhovor)

Čechoslovák, objevitel starověkého národa

Napsala Manka Soukupová

Kdo z nás nevábí a neláká tajemný Orient? Kdo z nás nezatoužil prožíti třeba jen krátkou dobu u starověkých národů v dalekých východních zemích? U Egypťanů, Asyřanů a Babyloňanů!

Dlouhé tisíce let dělí nás od nich. A přece ani tato vzdálenost nemůže býti překážkou. Dovedeme si dnes jasně představiti, jak tito národové žili, čím se zaměstnávali, jakou měli vzdělanost a pod. Umožňují nám to skvělé objevy učenců, kteří se nelekali mnohaleté úmorné práce, aby trpělivým badáním odkryli mnohá tajemství dávné minulosti lidstva, jež dalo základ dnešní naší vzdělanosti.

Právě v tomto oboru je proslaveno v celém světě jméno čechoslováka - universitního profesora dra. Bedřicha Hrozného. Jeho jméno je vyslovováno s úctou všemi znalci orientálních (východních) jazyků. Profesor Hrozný se narodil 6. května 1879 v Lysé nad Labem. Hlavním oborem jeho činnosti je studium klínového písma, starověkých východních řečí a dějin starého Orientu. Výsledky svého studia uložil v mnoha spisech a pojednáních, psaných německy a francouzsky. Z českých jmenujeme „V říši půlměsíce“.

Navštívili jsme prof. Hrozného v jeho pracovně na filosofické fakultě, abychom jej požádali o rozhovor.

„Kdy jste se, pane profesore, začal obírati studiem klínopisu a co vás přivedlo na myšlenku tohoto studia?“

„Totiž nejedná se jen o klínopis, nýbrž i o orientální jazyky. Můj otec byl evangelickým farářem a již na gymnasiu byl jsem rozhodnut, že budu studovat bohosloví ve Vídni, poněvadž v Praze jsem nemohl. Tehdy mi otec doporučil zabývat se orientálními jazyky. Ale dopadlo to tak, že za půl roku jsem nechal bohosloví a začal jsem soustavně studovat orientální jazyky. Také ve Vídni jsem studia dokončil.“

„Kdy jste byl po prvé v Orientě a jaké jsou vaše vzpomínky na cesty?“

„Abych se přiznal, měl jsem štěstí. První moje cesta do Orientu byla r. 1904. Tehdy výpravu vedl prof. Sellin a já byl pozván jako znalec-assyrolog. Bylo mi tehdy 25 roků. Pracovali jsme u Nazaretu. Když byly vykopávky v Taanneku skončeny, chtěl jsem poznat celou Palestinu a za 2 dny jsem ji projel na koni s jedním Arabem celou. Od té doby jsem byl mnohokrát v Orientě. Zajel jsem i do Egypta, kde na mne úžasným dojmem působily pyramidy a kde jsem obdivoval vyspělost starých Egypťanů. Později řídil jsem vykopávky sám v Malé Asii na Kültepe, v Tell Efrátu, v Syrii atd. Pracoval jsem až s 200 dělníky. Byla to těžká práce, zvláště tam, kde starověké nápisy byly na skalních stěnách, takže jsem musil celé dny bušiti písmo v prudkém slunci na žebříku.“

Tu se pan profesor nevydrží a ukáže na obrazy z výprav, jež jsou v jeho pracovně. Charakteristickým pohybem ukazuje tu neb onu podrobnost, s láskou upozorňuje, co kde bylo a hned vypráví dále:

„Mé vzpomínky na Orient? Těžko říci, která je nejkrásnější. Ale to, prosím, zdůrazněte, že Cařihrad, kde jsem byl jistě dvanáctkrát, znám tak dobře jako Prahu, a že jej s Humboldtem považuji za nejkrásnější město světa. Mnohé na mne působilo pyramidy. Jenom žal, ale opravdu nemohu říci, zda bych měl ještě krásnější vzpomínku. S počátku je člověk nadšen a jede-li častěji, zvykne si i na Orient. Ovšem také poušť prvním dojmem zapůsobí. Dlouhé hodiny cesty autem bez človíčka a jen tu a tam tři stepní trávy. Špatných vzpomínek také nemám. Totiž, když jsme pracovali v Malé Asii – bylo to v neklidných dobách, kdy ještě Mustafa Kemal paša nezvládl nepořádky v zemi – tehdy jsme zažili i střílení a házení kamení, ale vždy jsme šťastně vyvázli. Avšak malarii jsem přece neunikl. Dostal jsem ji v r. 1924. Vedl jsem tehdy vykopávky na pahorku, kde bylo kolem dosti močálů. Malarii mi vyléčil prof. Pelnář za půl roku v Praze. V té době jsem byl právě děkanem filosofické fakulty a velmi často se mi stávalo, že na cestě do děkanátu začal jsem cítiti mrazení a honem jsem se vrátil domů. O několik let později opakoval se mi záchvat v Turecku, ale tehdy mi lékař dal hned nějaký lék a vícekrát se záchvat malarie neobjevil. Z nepříjemných chvil, které jsem zažil, byly jízdy na lebanonských serpentinách, poněvadž tamní řidiči neznají míry rychlosti. V zatáčkách nad hlubokými propastmi na nízké silnici a zběsilou rychlostí jedou, podporováni často nerozumnými turisty, kteří si ani neuvědomují snadnost neštěstí. Ale přesto vše většinou vzpomínám si jen na nejpříjemnější chvíle a rád.“

„Jaký význam mají vaše výzkumy pro vědu a lidstvo?“

„Velký význam, poněvadž se nám podařilo objeviti třetí národ kromě Semitů a Babyloňanů, původu indoevropského, starší než Indové, jež psali sanskrtem. Podařilo se nám rozluštit hetthické písmo a rozlišit tak starý kulturní národ, který měl svou vysokou kulturu. Tento objev má tím větší cenu, že se jedná o národ velmi vzdělaný, který je vlastně původu indoevropského. Zjistil jsem v jeho řeči mnohá slova podobná i totožná s latinskými. Toto studium umožnilo, že nyní máme velké, dříve bílé plochy na mapách starých národů vyplněné již popisem velmi důležitého národa. Takový kulturní národ je vždy cennější objev, než nějaká skupina divošských národů v Brazilii.“

„Co vzkážete, pane profesore, naší mládeži o své práci?“

„To je těžká otázka, právě tak jako práce sama. Ale přece: je nutno pracovat namáhavě, nedat se odradit neúspěchem, znovu a znovu začínat, neboť velmi často se mi stane, že na první pohled nemohu zjistit, oč běží. Ale stálým hledáním najdu si výchozí bod, od kterého vycházím a pak stále pilně a houževnatě jdu za cílem. S fotografií starých klínových nápisů se dá hůře čísti, rovněž s velkých tiskových otisků, které jsem pořídil v Cařihradě. Lépe se čte přímo s desek, ale neustále jiní musím pohybovat, poněvadž s měnícími se stíny nabývá písmo určitějších tvarů. Často musí se odlišovat různé oděrky a úmorně znovu a znovu namáhat oči i mozek. Je nutno znát všechny příbuzné jazyky, abychom mohli přesně odlišit řeč, o níž se jedná. Tedy zdůrazňuji: vytrvalost, houževnatost, nebát se překážek, zdolávat je a pilovat. Sám nyní zcela jinak překládám nápisy, již přeložené před lety. Jen s láskou k práci, vytrvalostí a studiem dojde se cíle.“

Pan profesor stále mile vypráví, těžko je vše a hlavně doslova opakovat, poněvadž sami se často tážeme.

A čas rychle ubíhá, pan profesor mluví s láskou o svém studiu, při tom skromně o sobě, ačkoli si uvědomujeme, že jen vzácný duch, vzácná píle a nadání při všech nesnázích badatelských se zasloužily o proslavení našeho jména. Odcházíme s pyšnou hrdostí, že nám bylo popřáno mluvit nejen s význačným vědcem a badatelem, ale i s úžasně dobrým člověkem, a proto doufáme, že nám p. profesor odpustí, nepodařilo-li se nám přesně zachytit některé jeho výroky, neboť krásně se poslouchá upřímná řeč a hůře se po chvíli zapisuje. Všichni přejeme panu profesorovi, aby stále měl dobré oči a dlouho, dlouho se mohl věnovat s pílí, jemu vlastní, svému studiu.