Lovecký pomník císaře Karla IV. v Hlavenci

Text: Jan Herain (1914)
Foto: Dan Drahotský (2024)

Severovýchodně asi hodinu cesty od Staré Boleslavi leží vesnice Hlavenec, při jejímž severním cípu stojí na poli u myslivny velký pomník císaře Karla VI., ohrazen dřevěným plotem.¹⁾ 

Pomník asi 8.50 m vysoký, z jemného pískovce provedený, vytvořen jest ve formě trojbokého pavilonu, v němž stojí socha císařova. Na nízkém stupni vyrůstá trojboký sokl, nad jehož rohy stojí hranolové štíhlé pilíře s římsovou hlavicí, jež spolu s toskánskými představenými sloupy nesou kládí segmentem vzpjaté a konvexně vystupující. Nad dvojdílným architravem zdoben jest vlys metopy pokrytými akantovým listem. Nad tím silně vyložená, markantně profilovaná hlavní řimsa. Střechu pomníku tvoří konkávní, šestiboký komolý jehlan, ověšený festony a guirlandami a zakončený ořimsovanou deskou, na níž stojí jelen s krucifixem mezi parohy. Na výstupcích hlavní řimsy nad sloupy spočívají sochy klečícího lovce, štěkajících psů a ležícího koně.

Vévoda Hubert (vlevo) klečí před jelenem

Thema výjevu není v barokní plastice zvláštností. Akvitanský vévoda Hubert, vášnivý lovec, pronásledoval v neděli jelena, který se mu náhle zjevil s ozářeným křížem na hlavě. To bylo dle legendy příčinou k obratu v životě Hubertově, jenž po smrti své choti vstoupil do kláštera a r. 727. zemřel jako biskup v Lutichu a uctíván jako patron lovců. Nad římsou mezi Hubertem a psy sedí putti držící v rukou kartuši se znakem hraběte Františka Antonína Šporka. Pod řimsou na konkávním vlysu umístěny jsou kartuše s reliéfní loveckou trubkou a pamětním penízem. Mezi pilastry pod architravem zavěšeny jsou draperie, jež přidržují po stranách putti.

Uvnitř pavilonu na profilovaném trojbokém podstavci stojí v životní velikosti socha císaře Karla VI. v alonžové paruce, v šatě římského imperatora s přehozeným pláštěm přes ramena. Sokl pomníku vyzdoben je třemi reliéfy, na nichž znázorněn lov na divoké kance z lesní chýše, lovecká družina kol zastřeleného jelena a hostina pod širým nebem. (Tab. I. a II)

Císař Karel VI. uvnitř pavilonu

Pomník připomíná lov pořádaný 3. listopadu — v den sv. Huberta — 1723 za přítomnosti Karla VI. na panství brandýském, kdy přijal císař z rukou hr. Šporka odznaky loveckého řádu sv. Huberta. V upomínku na tuto událost dal Špork v l. 1724 a 1725 pomník postaviti sochařem Matyášem Bernardem Braunem.

19. června 1723 odjel císař Karel VI. s císařovnou Alžbětou Kristinou a arcikněžnami Marií Terezií a Marií Annou a s celým dvorem do Prahy, kam přijel 30. června. Korunovace jeho však odbývala se teprve 5. září, korunovace královny pak 8. září. Během čtyřměsíčního pobytu císařova v Čechách pořádány různé slavnosti a hony na panstvích šlechtických i komorních na Brandýsku a Přerovsku.

30. října a 3. listopadu konal se císařský lov na panství brandýském, o nichž jsme dobře zpraveni z korrespondence Šporkovy²⁾ , v níž zachován jest i dopis zaslaný 4. listopadu Tobiášem Seemannem, Šporkovým hofmistrem a kapelníkem, Karlu Josefu de Grossa, král. sekretáři ve Vratislavi.³⁾ 

Relief s vyobrazením honu J strana

30. říina konal se velký hon v brandýských lesích, kde se říkalo „dobré pivo”, blíže poustevny sv. Václava. Hrabě Špork, majitel sousedního panství v Lysé n. L., chtěl na hranicích vzdáti císaři poklonu.

Relief s vyobrazením honu SV strana

Den před tímto lovem — v pátek — chytil Špork na svém raccolu při zámečku Bon Repos 30 kvíčal, které při sobotním lovu císaři podal, začež dostalo se mu daru největšího kusu toho dne zastřelené černé zvěře.⁴⁾ 

Relief s vyobrazením honu SZ strana

Ještě v sobotu po honu poslal Špork rychlého posla do Prahy se psaním k některému zlatníku, jimž objednal na rychlo zlatou loveckou trubku sv. Huberta, již chtěl míti 3. listopadu ráno v rukou. Ve dnech 31. října, 1. a 2. listopadu dlel císař v Praze. Teprve 3. listopadu, v den zasvěcený sv. Hubertovi, konal se znovu lov v lesích brandýských.

Po lovu odbývala se hostina pod stany na poli u vsi Hlavence. Když se císař a jeho družina usadili ke stolům, vyzývali někteří šlechtici Šporka, aby dal zazpívat novou píseň řádu sv. Huberta. Špork se zdánlivě zpěčoval, ale na přímo vyslovené přání císařovo dal zavolati ukryté své služebníky - zpěváky s kapelníkem Tobiášem Seemannem, kteří před císařovým stanem zapěli píseň. Po té vstal Špork a pronesl přípitek na zdraví císaři Karla VI., při čemž všichni hosté povstali a zvonili stříbrnými příbory tuš, načež císař vyšel ze stanu a Špork podal mu na zlatém talíři řád sv. Huberta, zlatou trubku, kterou mu zavěsil pod řád zlatého rouna. Pak vyžádal si císař řádovou knihu sv. Huberta a podepsal se do ní jako protektor se slovy: „Nun seien Wir auch in eueren Jägerorden eingeschrieben.” Při hostině dal Špork císaři, vévodovi Lotrinskému a knížeti Schwarcenberkovi krásně illuminovaná řádová pravidla, kdežto ostatní družina dostala výtisky zdobené jen rytinami. Později byl Špork z Vídně upozorněn, aby nově založený řád sv. Huberta dával pouze osobám ze stavu panského a nikoliv nižším.

Feston pod římsou s motivem lesního rohu

Přijetí řádu císařem chtěl Špork důstojně oslaviti a proto na místě slavnostního aktu dal postaviti v l. 1724-25 pomník provedený Matyášem Braunem a současně dal raziti pamětní mince, jež by členové řádu nosili při lovecké trubce. Pamětní mince navrhl Šporkův rytec Michal Jindřich Renz z Norimberka⁵⁾ Avers medaile tvořil výjev z legendy sv. Huberta,⁶⁾ na reversu pak orel držel v pazourech trubku sv. Huberta, pod níž bylo heslo. Na zlatých medailích ve váze 1½ dukátu bylo heslo: Charmant souvenir, na stříbrných ve váze půl zlatého (30 krejcarů): Caesare subscribente. Některé stříbrné medaile opatřeny byly však rozšířeným nápisem: Caesare subscribente die III. Nov. 1723. anebo Caesar signavit die III. Novemb. 1723. 7. dubna 1724 objednává hrabě Špork ve Vratislavi ražbu 3000 medailí zlatých a stříbrných prostřednictvím spisovatele Godefroi Köhlera, sekretáře evangelické konsistoře. Vyjednávání nevedlo však asi k cíli, ježto 16. května 1724 dotazuje se knihkupce Rüdingera v Norimberku, zda by mohl opatřiti ražení medailí. Dále objednal 300 výtisků popisu císařského honu dne 3. listopadu 1723 a poručil, aby na první stranu přišla rytina znázorňující pomník u Hlavence. Medaile byly na počátku r. 1725 hotovy, načež Špork rozdal členům řádu odznaky sestávající z trubky a medaile. Členové panujících rodu obdrželi odznaky zlaté, šlechtici stříbrné. (O. r. 8.)

Zlaté provedení pamětních mincí

Stříbrná / postříbřená pamětní mince

Lovecký pomník u Hlavence byl již v dobách poměrně blízkých jeho postavení poškozován lidmi z okolí, takže již 16. února 1737 vydal hejtman komorního panství v Brandýse n. L. rozkaz Matěji Stránskému, rychtáři v Hlavenci, aby při schůzi na rychtě veřejně oznámil obyvatelům, hospodářům i jich čeledi, aby pod trestem pokuty ½—2 kop grošů míšeňských neopovažovali se pomník poškozovati. Z dalších osudů pomníku je známa teprve zpráva četníka Breicha z 3. srpna 1853⁷⁾ , podaná c. k. okresnímu hejtmanství v Karlině, v níž uvádí, že pomník potřebuje nutné opravy. Toto vyzvalo vrchního v Brandýse n. L„ aby se postaral o opravu. 11. dubna 1854 podal Karel Svoboda, sochař a kameník v Praze, rozpočet na opravu v summě 450 zl. Kdyby však měl se pomník převézti do Brandýsa a v zámeckém dvoře postaviti, pak by žádal obnos dvojnásobný.⁸⁾ Poněvadž však správa velkostatku zdráhala se podniknouti opravu, rozhodlo finanční ředitelství, že oprava nebude provedena, ježto jednak pomník nestojí na pozemku panském, jednak udržení a oprava přísluší spíše rodině zakladatelově. Konečně byl pomník r. 1887 opraven.

Putti drží šporkovský erb

Postavení nádherného pomníku, jenž měl upomínati na císařovo přijetí odznaků a protektorátu řádu sv. Huberta, mohlo by se zdáti pouhým projevem pochopitelného uspokojení a radosti hr. Šporka. Než není tomu tak. Dosavadní literatura líčila jej příliš romanticky, viděla v něm revolucionáře společenského i náboženského.⁹⁾ Na základě materiálu v zemském archivu možno názory tyto aspoň částečně opraviti.¹⁰⁾ 

František Antonín hrabě Špork, pán na Hradišti u Králové Dvora, Kuksu, Heřmanicích, Konojedech a Lysé, narodil se 8. května 9. března [pozn. red.] 1662, studoval u jesuitů v Kutné Hoře a na universitě v Praze, načež vydal se na cesty do Anglie, Nizozemí a Francie. R. 1690, tedy 28 lety jmenován byl císařem Leopoldem I. skutečným komořím a král. místodržícím a r. 1692, když půjčil císaři na turecké války 100.000 zl., obdržel hodnost skutečného tajného rady. Do schůzí kolegia místodržících v Praze však nechodil a když hroženo mu bylo ztrátou hodnosti místodržícího, vymohl si od císaře dispens od schůzí, odvolávaje se na zásluhy svého otce, jenerála Jana Šporka a na summu peněz císaři půjčenou.

Již při nabytí svéprávnosti a plnoletosti počal soudní spory, jež vedl pak po celý život. Nejprve žaloval své poručníky, že prý jeho sirotčí peníze rozpůjčili na nejisté hypotheky a žádal na nich náhrady. Pokud byl soudcem sporu nejvyšší kancléř Jan František hr. Vrbna (†1705), potud vážky spravedlnosti klonily se na jeho stranu — Vrbna byl totiž Šporkovi dlužen bezúročně 50.000 zl. Nástupce Vrbnův Václav Norbert Oktavián hr. Kinský nepřál Šporkovi, a rozsudky dopadly v jeho neprospěch. Hněv Šporkův obrátil se však proti obhájci jeho bývalých poručníků Dr. Václavu Xaveru Neumannovi z Puchholtze,¹¹⁾ pražskému advokátu a universitnímu profesorovi.

V malém divadle v zahradě Šporkova paláce v Hybernské ulici hrála tehdy kočující společnost Němců a Vlachů. Z těch přemluvil Špork herce Jindřicha Beneke, aby se svými pomocníky přepadl Neumanna a jemu uřezal nos a uši. Ze slíbené odměny 600 zl. ryn. dostal Beneke závdavek 5 tolarů. Úklad se však nezdařil, Beneke chycen a odsouzen k pranýři, chyceni i jeho tři pomocníci, kteří se zcela přiznali. Neumann žaloval Šporka jako strůjce o jeho bezživotí a žádal, aby dle platného práva připadla třetina jeho majetku fisku a třetina žalobci. Spor vlekl se 30 let, a když zemřeli hlavní svědkové, byl Špork osvobozen, ježto odpřísáhl, že Benekeho nenajal. Během sporu však sblížil se Neumann se Šporkem a nabídl mu pomoc v jiných jeho sporech, začež mu Špork vydal r. 1714 šestiměsíční směnku na 5000 zl, splatnou 15. ledna 1715. Po vypršení platební lhůty a nezaplacení Neumann žaloval Šporka o zaplacení; týž odsouzen, ale nezaplatil, až konečně dán do Daliborky, kde seděli liknaví dlužníci. Zde vězněn byl 12 neděl, načež propuštěn na rozkaz císaře Karla VI. na přímluvu prince Eugena Savojského. Než ani pak nezaplatil a teprve 15. listopadu 1720 zaplacena Neumannovi dlužná summa i s úroky ze Šporkova deposita u zemských desk.¹²⁾ 

Špork neobmezil se však jedině na tyto spory a ježto většinu jich prohrál, zaslal v roztrpčení císaři Josefovi I. r. 1710 psaní, v němž vinil úředníky zemského soudu z úplatnosti. Teprve r. 1713, když pro mor zemské úřady přestěhovaly se do Plzně, byl tam Špork obeslán k soudu a když nemohl nařčení dokázati, byl odsouzen k pokutě 30.000 zl. Pokuta zmírněna později na 20.000 zl. a exekučně dobyta.

Kolem r. 1710 zřídil hr. Špork v Lysé tiskárnu a tiskl v ní knihy náboženského obsahu, aniž by je předkládal censuře. Konsistoř učinila o tom udání úřadům, načež císařským dekretem ze 4. června 1712 tiskárna zrušena, litery sázecí zabaveny a Šporkovi zakázáno tisknouti bez censury pod pokutou 1000 dukátů za jednotlivou knihu. Nějaký čas se Špork tímto zákazem řídil, avšak pak počal tisknouti německé a francouzské knihy náboženského obsahu ve Svídnici, Norimberce, Holandsku a jinde a dopravoval je podloudně buď do Kuksu, nebo do svého paláce v Praze.

Po svém propuštění z vězení v Daliborce počal hrabě Špork vydávati pamflety a posměšné rytiny — proti soudům a advokátům. Ježto rovněž vydával je v cizině — v Norimberku, Sasku a Slezsku — byly při dopravě do Čech prohlíženy v Praze a často mu zabaveny, což stalo se i s jeho vlastními portréty, jež opatřeny byly nápisy zlehčujícími státní úřady.¹³⁾ R. 1726 dostal se Špork do sporu se svými sousedy, jesuity v Žírci u Králové Dvora, s nimiž ujednal výměnu části lesa u Kuksu, kde chtěl postaviti novou kapli. Jesuité však nedodrželi slibu. Aby se jim pomstil, dal tisknouti posměšné pamflety, písně, spisy, rytiny, razil pamětní mince a stavěl sochy zlehčující jesuity, kteří ovšem nenechali si ujíti možnost odvety. Oznámili konsistoři v Praze a Hradci Králové, že Špork chová v Praze a Kuksu knihy nábožensky závadné a rozdává je veřejně. 26. července 1729 přišli z Hradce Králové komisaři s vojskem do Kuksu a ve třech dnech shledali tolik knih, že v 36 bednách odvezeny do Hradce. Současně v Praze novoměstský král. hejtman, hrabě Paradis¹⁴⁾ zabavil knihy v pražském paláci. Počet zabavených knih dosahoval dle údajů Šporkových počtu 50—57.000 svazků. 9. února 1730 vydán byl nález o zabavených knihách. 25 knih necensurovaných uznáno závadnými jich protináboženským nebo proti státním úřadům čelícím obsahem a za každou vyměřena pokuta 1000 dukátů čili celkem summa 25.000 dukátů. Špork měl býti zbaven svých hodností a spolu správy svých statků, měl býti držán v doživotním domácím vězení a duchovní měli jej obrátiti ku pravé víře. Špork podal rekurs a oběma konsistořím nařízena nová censura zabavených knih. Konsistoř královéhradecká uznala 16 knih za kacířské a 15 prohlásila podezřelými. 13. března 1733 vynesen druhý rozsudek, jímž Špork odsouzen k pokutě 6000 dukátů, zaplacení úroků z prodlení a soudních útrat. Celková summa 26.920 zl. 21 kr. a 2 denáry byla 25. dubna 1735 zaplacena z pohledávky Šporkovy, kterou fiskus zabavil. Nezávadné knihy nebyly však majiteli hned vráceny, ježto týž měl zaplatiti i nájem v dvou domech, v blízkosti paláce ležících, v nichž v Praze zabavené knihy byly uloženy. Špork nechtěl nájmu zaplatiti a tvrdil, že stačilo ku přečtení vzíti pouze po jednom exempláři každé knihy a nebylo třeba všechny knihy z paláce odvážeti. Teprve 30. dubna 1736 byla vydána z knih v Praze censurovaných jedna třetina, kdežto vydání nezávadných knih v Králové Hradci nařídilo místodržitelství teprve 7. července 1737. Všechny nezávadné knihy vráceny však teprve po smrti Šporkově — Špork zemřel 30. března 1738 v Lysé — jeho dědičce a dceři Anně Kateřině, provdané za hraběte Františka Karla Rudolfa Sweerts-Šporka.¹⁵⁾ 

Stejně zajímavý jsou i spory Šporkovy o honitbu na jeho panství v Lysé.¹⁶⁾ František Antonín hrabě Špork podědiv po otci Lysou¹⁷⁾ pronajal si od císaře Leopolda I. již r. 1692 honitbu doživotně pro sebe a jednoho svého mužského potomka za 80.000 tolarů. Za to směl Špork ročně odstřeliti ve svých lesích 6 jelenů a 6 kusů černé zvěře. Současně mu slíbeno, že, kdyby byla mu honitba z jakýchkoliv důvodů vzata, bude mu zpět vyplaceno 60.000 zl. Ale již v únoru 1693 byl Špork žalován od české komory, že střílí více zvěře, než mu přísluší dle smlouvy. Žaloby opakovaly se téměř každého druhého roku. Vytýkáno mu, že chytá černou zvěř z brandýských lesu do jam a zahání jeleny do své obory. Když pak r. 1718 dal mezi nově postavenými poustevnami sv. Františka a sv. Václava prosekati aleje, kde plachtami zatahoval jeleny a je odstřeloval, tu česká komora pohrozila mu odnětím práva honitby, načež Špork r. 1722 panství Lysou prodal hraběti Černínovi a domáhal se vrácení slíbené summy 60.000 zl. R. 1734 koupil opět panství zpět a spory pokračovaly pak až do jeho smrti.

Poměr Šporkův k úřadům byl téměř vždy napjatý, ale ani poměr jeho k poddaným nebyl zvláště dobrý. Tak měšťany v Lysé utlačoval, jak mohl, až se vzbouřili. Bral jim pole městská, nutil je platiti daně za obyvatele odběhlé. Do kostela zavedl jim německá kázání a zřídil německou školu. Ve sporu vzniklém dal sice zemský soud měšťanům za pravdu, ale Špork nevrátil jim ani polí, ani peněz. Ty vrátila jim teprve jeho dcera.

★ ★ ★

POZNÁMKY

• ¹⁾ Soupis památek v král. Českém. XV. Pol. okres Karlínský, str. 178—180.
• ²⁾ Conceptbúcher des Grafen Fr. Ant. von Spork. 19 knih korrespondence Šporkovy a částečně i depisy jemu adresované z let 1692 — 1738. Zemský archiv.
• ³⁾ Zemský archiv. Š. 10, 62 A 1. str. 472. Conceptbuch ab A. 1721—1728.
• ⁴⁾ Toho dne zastřeleno 95 kusů černé zvěře, 6 srnců, 2 kusy zvěře (Wildstůck), 2 kolouši a 8 lišek.
• ⁵⁾ Od r. 1720 sídlil v Kuksu, kde pracoval pro Šporka.
• ⁶⁾ Beschreibung der bisher bekannten bohmischen Privatmünzen und Medaillen. Herausgegeben von dem Vereine fůr Numismatik zu Prag. Prag 1852. str. 582-591. Časopis Spsč. Ročník XXII. Číslo 1. 2
• ⁷⁾ Lovecký obzor, roč. III, číslo 4. z 15.3. 1900. (Písek) E. Králík, Lovecké sousoší císaře Karla VI. v Hlavenci.
• ⁸⁾ V rozpočtu navrženy tyto opravy: 1. Postavu císařovu v obličeji, paruku, plášť, řády opraviti a vykytovati. 2. Anděle čtyry opraviti a nový vavřínový věnec dáti. 3. Jednu záclonu novou poříditi. 4. Sv. Hubertu novou hlavu. 5. Dvěma loveckým psům nové huby. 6. Jelenu nové uši a větve ku kmenu přidělati.
• ⁹⁾ Životopis stručný, ale dosud nejvystižnější napsal Aug. Sedláček v Ottově Nauč. Slov. XXIII. 901-2., kde uvedeny jsou i starší životopisy. Viz i Zíbrt, Bibliografie I. č. 20131 a další.
• ¹⁰⁾ Článek tento nebudiž pokládán za pokus o podání úplného životopisu Šporkova ; má sloužiti ku vysvětlení a doplnění dosavadních prací o Šporkovi.
• ¹¹⁾ Domměnky, že Dr. Neumann byl z poddanské rodiny z panství Šporkova, jsou naprosto nesprávné. Otec jeho Jan Valerián pocházel z Domažlic a byl rovněž advokátem a profesorem práv v Praze.
• ¹²⁾ R. 1720 žádal Špork o povolení, aby mohl postaviti na strážnici na Karlově mostě sochu sv. Michala potírajícího draka. Drak měl míti podobu Neumannovu, sv. Michal Šporkovu. Když mu ve Vídni nebylo dáno dovolení k postavení sochy, dal tedy aspoň v Lysé v lese u špitálu postaviti sochu Pravdy, pod jejíž nohama byl zobrazen Neumann.
• ¹³⁾ R. 1720 poznamenává Špork v jednom psaní, že vytiskl již knih za 120.000 zl, kdežto různé soudy prý ho již stály 100.000 zl.
• ¹⁴⁾ R. 1726 založil Špork v Praze zednářskou loži, první v Rakousku a na upomínku toho dal raziti stříbrnou památní medaili. Kde bylo první sídlo zednářů v Praze, není známo, ježto údaj, že schůze konaly se v bývalé zahradě Angelově (nyní c. k. řiditelství pošt.), není správný, ježto místo toto koupil Špork teprve r. 1735 pro klášter Celestinek. Špork byl jen tři léta členem zednářské lože, ježto pro konfiskaci knih za vedení hr. Paradise, spolučlena zednářské lože, vystoupil z ní, načež hr. Paradis stal se předsedou zednářů. — L. Abafi, Geschichte der Freimauerei in Osterreich-Ungarn, J. Vlček, Dějiny literatury české.
• ¹⁵⁾ Táž prodala 15. října 1738 za 12.000 zl. Josefu Grünerovi a Janu Matesu Thumovi na Malé Straně 1600 exemplářů díla „Das christliche Jahr” s rytinami Michala Jindřicha Renze [Rentze]. Hotově vyplacených 8000 zl. věnovala na zřízení farního bsneficia v Kostomlatech, což arcibiskup Mořic Gustav hr. Manderscheid schválil a novv farář instalován již 16. října 1738. Z toho vznikla patrně mylná pověst, že arcibiskup koupil od Šporka za 12.000 zl. knih. Pro Šporka psali nebo překládali. Pictet 1717, Herrmann Francké, profesor v Halle 1717, von Rosenroth 1721, Godefroi Kóhler, univ. prof. v Altdorfu, později sekretář evang. konsistoře ve Vratislavi 1718—1724, téhož bratr, sekretář saského a polského krále 1722—1724, von Bressler 1718, Satori 1721, Hanke, advokát ve Svídnici 1721—1727 a Hackemann (blíže neznámý).
• ¹⁶⁾ Otec F. A. Šporka Jan Špork, jenerál jízdy, byl r. 1647. povýšen do stavu svobodných pánů (r. 1664. do hraběcího stavu) a darováno mu císařem panství Lysá n. L. s podmínkou, že honba na vysokou a černou zvěř zůstane vyhrazena pro panovníka a jeho nástupce. Honba na zajíce, koroptve a škodnou do této výhrady nespadala a mimo to byla majiteli panství zaručena roční dávka 3 jelenů a 3 kusu černé zvěře z komorního panství brandýského.
• ¹⁷⁾ Mladší bratr Fr. Ant. Šporka Ferdinand Leopold na Heřmanově Městci byl pro svůj pohoršlivý život 3. února r. 1702 relegován zprvu do Kladska a potom do Chebu, zbaven správy svých statků a vyměřen mu roční příjem 5000 zl. Správou statku pověřeni byli bratr František Antonín a Ferdinandova manželka Apolonie Rosalie. Zatím relegovaný Špork vzal si za právního zástupce Dr. Václava Xav. Neumanna z Puchholtze, který nabídl jménem svého klienta císaři půjčku 100 000 zl. a spolu žádal zrušení kurately. Reskriptem z 10. července 1702 zrušena kuratela. Ferdinand Leopold Špork vyplatil na slíbenou zápůjčku 41.000 zl., ostatek slíbil zapůjčiti František Antonín. Ježto však neměl ihned po ruce celé sumy 59.000 zl., dána mu do Lysé kompanie husarů, jejíž vydržování za 14 dní stálo 3000 zl.