Autor: PhDr. Michal Řezníček
Robota, neboli „bezplatná práce všelikého druhu, k níž bývali zavázáni poddaní vůči svým vrchnostem“, jak výstižně praví heslo v Ottově slovníku naučném, zůstává v našem historickém povědomí jako typický znak středověkého uspořádání společnosti, který ovšem v našich zemích přežíval hluboko do novověku. Na školách se běžně učívalo, že byla zrušena teprve roku 1849, což je do velké míry pravdou v celozemském měřítku. V lokálních podmínkách však dodnes může překvapit, kolik vrchností osvobodilo své poddané od roboty mnohem dříve, často již před josefinskými reformami na konci 18. století.
S robotou byl totiž spojen zásadní problém, a to motivace jejích vykonavatelů. Pracovat na cizím a zadarmo se i kdysi nikomu moc nechtělo. A protože byla robota rozdělena po gruntech, nikoliv po lidech, poslal sedlák na robotu čeledíny a děvečky, které pak čekala ještě práce na samotném hospodářství sedláka. Této situaci odpovídal i přístup k práci. Vrchnostenští úředníci si často stěžovali, že robotníci jsou líní, nešikovní a hloupí a vůbec celkově nevýkonní. V druhé polovině 17. století však nebylo moc na výběr, protože obyvatelstva po třicetileté válce rapidně ubylo, takže panské hospodářství chtě nechtě muselo brát zavděk i takovými pracovníky. V 18. století již byl dostatek pracovních sil. Na robotní práci tak zůstávala zajímavá jen její nákladnost - byla zdarma, obvykle pouze za stravu.
Ovšem vrchnosti si brzy začaly uvědomovat, že je lepší získat od poddaných peníze, než je nutit do neoblíbené práce, kterou stejně udělají nekvalitně. Projevovalo se tu i nové myšlení v ekonomii, které reprezentoval tzv. fyziokratismus, tedy nauka, která hlásala, že bohatství státu je v jeho půdě a výnosu z ní. Produktivní sedlák platící rentu vrchnosti, berni státu a zaměstnávající čeleď na svém hospodářství byl lepší než nespokojený poddaný ploužící se po panském, nestíhající obdělat vlastní pole a večně bez peněz na nákup vrchnostenských produktů.
Od roku 1738 držel lyské panství František Karel Rudolf Sweérts-Špork, synovec a zároveň i zeť známého uměnímilovného mecenáše Františka Antonína Šporka. František Karel je dodnes považován za jednoho z průkopníků nových hospodářských metod a není divu, že to byl on, kdo definitivně pomohl městu Lysé od naturální roboty. Naturální proto, že příjem z této práce nezmizel a nebyl navěky odpuštěn. Jen se změnil za pevně stanovený plat. Obsáhlý dokument z 18. září 1748 vypovídá podrobně o genezi celého tohoto procesu.
František Karel nebyl první, kdo robotu v Lysé reluoval (tj. zaměnil) za pevný plat. Obyvatelé města Lysé si toto právo vymohli již roku 1730 na tehdejším majiteli panství hraběti Františku Josefovi Černínovi z Chudenic. Věčně zadlužený Černín, tězce držící pohromadě obrovské rodinné dominium, rád prominul na věčné časy všechnu naturální robotu za pevný plat 520 zlatých ročně. Pouze si vymínil, že každý rok obyvatelé Lysé opakovaně požádají o prodloužení této výsady. Což se pak vskutku stávalo nejen za jeho vlády, ale i po opětovném příchodu Františka Antonína Šporka, který Lysou znovu zakoupil roku 1734. Jenže brzy se projevila setrvačnost v myšlení některých poplatníků, kteří zjistili, že není snadné sehnat hotovost na jim předepsanou částku a raději by zase robotovali ručně, doslova: „poskytnutí rukou a nohou stojí jen pot“. Částečně tomu pomohla asi i válka o rakouské dědictví (1740-1748), která poddané vyčerpala mimořádnými náklady na vojsko. I proto dovolil hrabě František Karel, aby zase někteří robotovali ručně náhradou za nezaplacenou reluici. Lysští obyvatelé si však i nadále přáli býti od ruční roboty zcela osvobozeni, v čemž jim nakonec hrabě vyhověl s několika podmínkami.
Smlouva vrchnosti s městem obsahuje nejprve výčet všech starých robotních povinností, které byly zakotveny v urbáři z roku 1553. Byly to následující práce: pracovat kdykoliv na velké vrchnostenské vinici, která už ovšem byla přeměněna v pole. Dále pak museli pomáhat při setí a sklizni obilí na pozemcích panských dvorů v Lysé a Byšičkách, sekat a sušit seno a otavu. I když nyní dvůr v Byšičkách příliš nefungoval, povinnost tím „bezpochyby nezmizela“. Dále byli povinnováni všichni poddaní s potahem službou k litolskému mlýnu, který sice už nestál, ale kdyby stál, tak museli opravovat jez a vozit k jeho stavbě a vylepšení kámen, štěrk a dřevo. Dále tu byla povinnost pracovat na údržbě mostu a cesty na druhé straně Labe a trhat plevel na panských polích. Nakonec tu byla zajímavá povinnost při prodeji domu novému majiteli. Prodávající i kupující museli odevzdat vrchnosti jednu slepici.
František Karel na základě tohoto výčtu robot pak na věčné časy osvobodil poddané od veškeré naturální roboty s těmito následujícími podmínkami a výjimkami. Obyvatelé Lysé zůstávají nadále v poddanském svazku se svou vrchností, pokud nedostanou individuální svobodu. Zrušení přinucení k práci tedy neznamenalo automaticky zrušení právního vztahu. Dále si vrchnost osobovala platnost všech zvyklostí, výsad a privilegií, které se netýkaly této dohody o robotě. Stejně tak nesměly být narušeny závazky vůči veřejnému zájmu (publicum). Takže lyským zůstala nedotčena povinnost opravovat cestu a litolský most.
Zajímavě vrchnost vyřešila obtížnou robotu na seno a otavu. Tu měli nyní vykonávat pouze nájemníci (Zuleute), tj. ti, kdo neby-li měšťany, nevlastnili dům nebo pole, nevykonávali řemeslo a požívali ochrany vrchnosti. Měli tuto práci dělat „povinně za obvyklý plat“. Jako náhradu za zrušenou robotu pak mělo město platit vrchnosti 200 zlatých ročně, ve dvou obvyklých splátkových termínech na sv. Jiří a sv. Havla. K této pravidelně splácené sumě odstoupila lyská obec vrchnosti kus pozemku, „bažinaté pastviny“, pod hrází rybníka Hladoměře v rozloze 184 strychů.
Tento velmi důležitý právní akt znamenal velkou změnu pro obyvatele města. Odteď měli ve svých rukou více možností, jak hospodařit se svým časem a věnovat ho zvelebení vlastního hospodářství. Ekonomický přínos byl však diskutabilní. Plat 200 zlatých ročně byl pochopitelně vyměřen „na věčné časy“, mimoto nadále někteří obyvatelé konali robotu pro faru a kostel. Vrchnost za peníze získané od poddaných mohla každoročně provozovat své vlastní hospodářství a investovat do panských dvorů, zatímco sedláci museli vydat peníze jednak na platbu za robotu, jednak na stále stoupající berní zatížení, jehož původcem však již nebyla vrchnost, ale stát.
★ ★ ★