Hrabě z Donína

Bude-li vám kdy jiti kol Lyse nad Labem, zajděte si poněkud na severozápad a za půl hodinky, půjdete-li ostrým krokem, octnete se v malé osadě, které říkají Dvorec. Poptejte se některého staršího obyvatele na pověst o hraběti z Donína. Štastnou náhodou natrefil jsem u samé dědiny stařečka, který na mé požádání odvětil: „Pojďte, tuhle si sedneme na pokraj lesa, odkudž předměty, které zavdali podnět k oné pověsti, budeme dobře viděti." I posadili jsme se do měkého mechu a dědeček počal vypravovati:

„Před lety — musí tomu býti ale dávno — sídlel na tamhle tom lysském zámku, který se tak hrdě na naší dědinku divá, bohatý ale zároveň velmi ukrutný pán z Donína. Ten pán měl rozkoš pakli viděl člověka robotujícího, jak nad prácí, která jeho síly přesahá, umdlévá a zároveň je-li poháněn bičem nebo holí, by dále pracoval. Bylť pravým trýznitelem svých poddaných.

Vymýšlel si hrdý onen pán všelijaké práce, by poddaní nezapomněli, že nad nimi vládne ukrutník. Chtěje míti zase takové panské vyražení, usmyslil si jednoho času, aby měl takové množství rybníků jako na blízké Loučeni. I hned byli všichni poddaní obesláni na zámek, kdež ohlášeno jim bylo, by každý na druhý den z rána na místo určené se dostavil a dle sil svých k vystavění hrází rybničných přispěl. Místo k vystavěni bylo určeno nad naší osadou. Práce ubývalo jakž takž, ale přece ne po chuti hraběte. By donutil pracující hbitěji pracovati, procházel se sám s bičem v ruce mezi nimi. Tu i onde bylo slvšeti zahvízdání a hned na to nářek trpícího. Takovýmto nelidským nakládáním popuzeni počali poddaní reptati, mezi nimiž se zvláště vyznamenal mladík pružný a silný jako mladý dub a rostlý jako topol, jménem Václav. To rozhněvalo na nejvýše hrabětě i dal buřiče vrhnout do vězení a tam všlijak trýzniti a mučiti. Od té chvíle nechodil sice mezi pracující, ale o to krutější rozkazy vydal. Minul týden a nastával druhý a dosud byli vzbouřenci ve vězení. Tu ale odvážili se někteří poddaní mezi nimiž byla též krásná Aninka, milenka Václavova, za uvěznění prositi. Bylo to děvče ta Aninka, krev a mléko, jako právě pukající poupě růžové.

Po dlouhých překážkách byly konečně prosící předpuštěny do sálu, kdež hrdý hrabě seděl na povýšeném křesle, chtěje věděti, co si přejou. Známo, jakým kouzlem účinkuje na muže prosba z úst krásné ženy vůbec a krásné děvy zvláště.

Prosebníci znajíce to, zvolili za prosebnici Aninku, která s očima sklopenýma a s uzarděním anděla nevinného připojila k prosbě za všechny ještě zvláštní prosbu za svého mileného Václava. Svojí neodolatelnou krásou, zvýšenou ještě panenským uzarděním, učinila příznivý dojem na hraběte, že prosící dosti milostivě propustil připomena jim ještě, že prosba jejich se vyplní. A skutečně, tu bylo plesání a radování, když z vězení propuštěni byli. Celá naše dědina se svátečně oblékla, se všech stran se scházeli lidé, by uvítali propuštěné, a tu bylo radování, vyptávání! I nastali šťastným milencům doby lepší, doby blaženější po delším odloučení, nemohli se na sebe ani dost vynadívat, ani slov se jim nedostávalo k vyjádření toho neskonalého blaha, které požívali. Slibovali si, že nikdy od sebe neupustí a Aninka sladkými prosbami vynutila na Václavu slib, že nikdy se nebude zpouzeti vůli pánově, by nemusili býti od sebe ani jediný den odloučeni. Na důkaz neobmezené lásky a zároveň za vyplnění obdržel šťastný milenec od uzardělé Aninky první políbení, které bylo též — posledním. Bohu žel že po kratinké době blaženosti měli nastati dlouhé, dlouhé doby zármutku. Bývá to již tak v životě, že doby šťastné mnohem rychleji plynou než-li doby strasti a zármutku. Tak se stalo i Anince i Václavovi.

S jakým horoucím nadšením přivinul Václav při prvním shledání svoji zbožňovanou Aninku k svému bouřlivě tlukoucímu srdci, nedovede žádný vypovědíti.

Uplynul zase nějaký čas a na uvěznění se pozapomnělo. Hrdý pán vyjížděl nyní častěji na hon bud sám neb s malou družinou a podivnou náhodou honil nejvíce kolem naší dědiny, což dříve se zřídka kdy stávalo. Nikomu nenapadlo, proč se to stává.

Robotující vraceli se z práce obyčejně za slunce západu, což Aninka dobře věděla a nezapomněla na miláčka počkati, by od něho slovíčka žertovná aneb lásky uslyšela a na vzájem buď jemu milou rozkvetlou kalinu neb růži darovala. Tak se dělo každý den; často vysílali milující prosby k nejvyššímu, by pod svou ochranu je vzíti a přede všelikým neštěstím je chrániti ráčil. Jedenkráte se vracel zase Václav z roboty.

Slunce stálo nad samým západem vrhajíc svou okrvavělou záři na celou krajinu. Václav nevida Aninku, zpomněl si, že snad zašla do lesa příliš daleko sbírajíc jahody, a nyní že se proto opozdila. Stalo se to již, že ji musel z lesa domů odvésti, několikráte. Spěchal do lesa a znaje již každý koutek, prodírá se houštím; zaslechne hlasy, jde blíže a rozezná hlas jemu milé Aninky: „Pane, jděte a neobtěžujte mne —" a hned na to volání o pomoc. Václav vyrazí z houští a zůstane státi na okamžik jako do země vrytý, neb vidí, jak hrabě, onen ukrutník, který jej dal uvrci do žaláře, svoji drzou rukou sahá po předrahé zbožňované Anince. Ta byla mu tak drahá, že by raději se dal po kousku řezati, nežli jí nechal ublížiti. Stál tak pouze okamžik. S žuřivostí tygra vrhl se na dotíravce nic netušícího a Bůh milý ví, co by se bylo stalo, kdyby nebyli přikvapili sloužící z družiny hraběte. Hrabě sebrav se se země, kamž nim Václav v zuřivosti své mrštil, skočil na kůň a poručil, by onoho odvážlivce svázaného do Lysé odvedli a do nejtemnějšího žaláře uvrhli. Aninka vrhla se se slzami v očích, s výrazem zoufalým k nohoum hraběte a prosila pro živého Boha, by miláčku jejímu odpustil — ale marně — omdlelou museli donésti domů. Když Václava vedli kolem osady svázaného, rozlehl se zvuk zvonku — zvonili klekání — ubožák slyšel jej naposled.

Hrůzné doby nastaly. Co může býti horšího nežli odloučiti od sebe tak horoucně se milující, jakých může býti horších muk pro milující děvu, než-li když vídí. že její miláček se dostal do rukou, z nichž není vyproštění. A tušení ubohou Aninku neklamalo.

To byl skutek neslýchaný, by poddaný se opřel takovým způsobem svému pánovi, ten mohl nakaziti i jiné. Přemýšlíno, jakým způsobem nejcitlivěji by se provinilec potrestati měl, by byl zároveň výstražným příkladem ostatním, a zároveň chtěl míti hrabě volnou cestu, by došel snáze vyslyšení u Aninky.

Obávajíc se nejhoršího vydala se dívka srdcem zkormouceným do Lysé, by tam na hraběti pro Václava ne-li milosť, alespoň zmírnění trestu vyprosila. Byla přijmuta milostivě od hraběte, který vyslechnuv její úpěnlivou prosbu, ukonejšil ji pouze planými sliby. Václav musel pryč. Domýšlel se onen hrdý pán, že něžná láska nemající od nikud podpory, zahyne, a že se vyplní pořekadlo „sejde s očí. sejde s mysle"; o Anince však to neplatilo, neb její láska byla horoucí, byla to první láska, která svůj milovaný předmět zbožňuje. A Václav zajisté takové lásky zasluhoval, neb miloval možno-li ještě horoucněji. Neseděl dlouho, neb byl dán — k vojsku. Jak asi ubohé Anince bylo, když nemohla s Václavem ani se rozloučiti, můžeme si pomyslili. Plakala hořce a skláněla svou hlavinku k zemi i zdálo se, že ztrátu miláčka nepřežije. Ona ale přece nezoufala, neb se v ní počala ozývati důvěra; byla přesvědčena o nesmírné lásce Václavově. Kde důvěra se uhostí, rozlévá nebeský osvěžující balsám do našich ran. Hrdý hrabě pokusil se ještě několikráte, by získal Aninkn, ale vida. že všeliké namahání je marné, pustil ji s mysle.

Tak míjeli dni, měsíce, ano již se blížil ku konci rok první i druhý; na Václava mnohý pozapomněl, ale Aninka zpomínala na něj stále.

Václav zatím bojoval s udatností bezpříkladnou proti Turkům v dalekých zemích a byl i povýšen a veřejně vyznamenán. Náhodou či řízením božím sloužil pod ním též jeden krajan jmenem Jan, mezi nimiž oběma se vyvinulo upřímné přátelství, a v boji nikdy se neopouštěli. Chystalo se zase k bitvě. „Bratře”, pravil Václav stísněným hlasem k svému příteli, „kdybych snad měl zahynouti, neopomeň dáti o tom zvěst mým drahým tam v daleké vlasti mé — prosím tě, neopomeň!" a při těch slovech leskly se mu v mužném oku dvě krásné slzy. Nastal boj krvavý, přítel přítele neopouštěl a mnohou ránu smrtící jeden od druhého odvrátil. Jan jsa ohnivější hnal se za nepřítelem před ním prchajícím — v tom zaslechne výkřik, ohledne se a vidí Václava klesajícího s koně. Obrátí kvapem a s zuřivostí nejvyšší vrhl se na vraha svého milého přítele a prohnav ona zrádná prsa smrtícím ocelem kvapil k Václavovi a seskočiv s koně položil s nevýslovným žalem umírajícího přítele na zem, vyprostiv jej dříve ze třmenu. Poslední slova umírajícího byla: „Jene, umírám — pozdravuj Aninku — s Bohem!" zašeptal ještě a křečovitě tiskl příteli svému do ruky malý zlatý křížek — bylť to dárek od Aninky. Přítel pohřbiv jej se slzami v očích, vsadil na hrob jeho kalinu do hlavy a růži na srdce, by ptáčkové usedajíce na kalinu donášeli mu pozdrav ze vzdálené vlasti.

Jan vrátiv se šťastně do vlasti své neopomenul vyplniti věrně odkaz umírajícího, odevzdalt zlatý křížek Anince s pozdravem od Václava.

Anince puklo to mladé srdce, které tak vroucně ale bohužel tak nešťastně milovalo.

Poslední vzdech její byl: „Jdu k tobě, můj Václave!” a nebeský krásný úsměv rozložil se na její i ve smrti krásné nevinné tváři. Ani jediné oko snad neostalo nezarosené při pohřbu jejím; ale předce jedno, bylo to oko odbytého hraběte, který se díval s úsměvem na rtech na pohřeb.

Bůh jest shovívavý, vyprávěl po přestávce dědoušek dále, ale zasloužený trest nikdy hříšníka nemine; to se ukázalo nejlépe na hraběti.

Za nedlouho vyjel si zase na hon tamhle na ten kopec, na nějž z druhé strany jest snadný přístup, a při tom okazoval dědoušek na kopec lesem porostlý, jehož největší sráz byl k nám obrácen. Jak vidíte, pokračoval dále, jest to zajisté sráz hrozný něco přes padesát sáhů vysoký, a právě tady spadl hrabě, žena se za srncem do propasti. Služebníci nalezli pouze k nepoznáni zohavenou mrtvolu. Málo bylo asi pláče mezi poddanými.

To byla odplata na zemi a nyní na něj čekala zajisté hrosná odplata na věčnosti.

A dostalo se mu jí, neb Bůh Jest nejvýš spravedlivý.

★ ★ ★