Hrabě Swéerts Sporck a jeho hospodářské zásady (1/6)

Hraběcí rodina Šporckova v Čechách dlouho sice nežila, ale proto přece zachovala zde po sobě skvělou památku. Zejména tu vyniká hrabě František Antonín Šporck, jehož jméno připomínají některé dobročinné ústavy. Vyznamenával-li se před svými souvěkovci svou šlechetnou povahou, nesoucí se snahou po ulevení bídy lidské, vynikal i touže vlastností jeho zeť a adoptovaný syn František Karel Rudolf hrabě Swéerts-Šporck, který po něm zdědil rozsáhlé statky. Byl-li jeden z jeho předků znamenitým vojevůdcem, druhý humanistou, byl hrabě František Karel, jak se obyčejně podepisoval, nejznamenitějším hospodářem českým. Jak veliké jeho zásluhy o zvelebení hospodářství v Čechách byly, budou ovšem moci nejlépe posouditi ti, kteří o nynějším hospodářství dobře jsou zpraveni, i budou moci také si domysliti z jeho zásad, které všude hájil, na jak nízkém stupni bylo hospodářství v Čechách ještě v první polovici minulého století.

Hrabě František Karel Rudolf byl určen vlastně ke kněžskému stavu, a již jako desítiletému chlapci bylo mu uděleno kanovnické místo ve Vratislavi. Vzdal se sice hodnosti této již r. 1707, ale po celý svůj věk zůstal nakloněn k životu nábožnému, nejen rád se zanášeje svátými písmy, nýbrž i zbožné spisy rozšiřuje a jejich vydávání podporuje. Jak známo, byla založena i v Lysé knihtiskárna, ze které vyšlo dosti nábožných spisů, které duchovnímu potěšení zvláště poddaných určeny byly. Roku 1712 oženil se se svou sestřenicí hraběnkou Annou Kateřinou Šporckovou, a byv od hraběte Františka Antonína za vlastního přijat, žil od té doby v Lysé, kdež věnoval se hlavně hospodářství, Roku 1738, když tchán jeho zemřel, ujal se správy všech statků, které byly: Lysá o 3105 ha., Konojedy 828 ha. a Nový Pernštejn o 2874 ha. Potom léta 1743 přikoupil k tomu Vidim o 896 ha. a Kokořín 867 ha., a léta 1745 Lnáře u Blatné od hraběte Sebastiana Kiinigla, kteréžto panství mělo 6399 ha. celkové výměry. Poměry v Čechách v tu dobu byly neutěšené, neboť dlouhými válkami byl blahobyt podryt, a stále rostoucí vydání byla toho příčinou, že stavové čeští již několik let před nastoupením Marie Terezie musili vlastně finančními operacemi v cizině běžná vydání krytí. Těžce to nesl hrabě Swéerts-Šporck, který i v domácnosti své obmezoval se jen na nejnutnější vydání, a docela srovnával se s myšlénkami, jež obsaženy byly ve spise Oesterreich über alles ¹⁾ , který r. 1729 podruhé byl vydán. I sám o tom častěji přemýšlel a myšlénky své vměstnal do malého spisku německého, jejž svým známým v přepisech sděloval. ²⁾ Z něho vysvítá, že zemi českou miloval a těžce její úpadek za císařovny Marie Terezie nesl. Znal dobře Čechy a proto je hájil zvláště proti těm, kdož se domnívali, že česká země samou přírodou je drsná a studená, a že má více slunce zapotřebí než stínu. Proti takovým utrhačům vedl samorostlý důkaz ze svého vlastního hospodářství v Novém Pernštejně. Na pohorském panství tomto vypěstoval sám citrony a pomeranče, které velikostí i sladkostí zúplna vlaskému ovoci se rovnaly, a tím ukázati chtěl, že studenost české země pilností a potem přece se proměniti může. Zároveň tím chtěl jiné o tom přesvědčiti, že země česká vskutku by zaslíbenou zemí býti mohla, kdyby jen obyvatelé její pořádně o to se zasazovali!

Proto přimlouval se snažně, aby byla zařízena hlavní zemská komise hospodářská, která by projednala a ustanovila prostředky, jakými by království České po příkladu jiných zemí k větší úroduosti přivedeno bylo. Kromě této myšlénky, ve které jeví se prototyp zemědělské rady, vyslovil poprvé i jinou, aby totiž v Praze na universitě zvláštní veřejný professor byl ustanoven a s dobrým platem, jenž by o hospodářství zadarmo přednášel, aby se tak užitečné vědomosti šířily. Bylo i jeho zbožným přáním, aby některými českými šlechtici, kteří u dvora císařského přebývali, vštípena byla ostatním pánům a šlechticům láska k hospodářství a snaha po povznesení vlasti, a byl o tom přesvědčen, že potom by následovali také i měšťané, za nimiž by šli posléz i rolníci.

Avšak toho všeho docíliti nebylo snadno. Proto sobě stěžoval, že tak mnozí šlechticové zůstavují své statky jenom správě a dohledu svých úředníků, žijíce sami po delší část roku, a to hlavně nátlakem svých paní, v Praze, a přál si, aby i jim nařízeno bylo jako biskupům nakázáno bylo od koncilia Tridentského, aby svou residenci drželi. Také měli i šlechtici na svých statcích déle se zdržovati, a jejich zábavou mělo býti, vyplniti své stavovské povinnosti. Jako tehdejší český kancléř hrabě Harrach činíval, že po práci politické odejel na svůj statek Bruck na Litavě, tak i ostatní veškerá šlechta měla mu tu radost udělati a denně něco užitečného na svých statcích a rodné půdě způsobiti a již se nevymlouvati: „Mám své hejtmany a jiné podřízené úředníky, naší však povinností jest v Praze žiti (ale bohužel i peníze utráceti). Podle náhledu některých tehdejších šlechticů nebyl tu kavalír proto, aby snad hospodařil, nýbrž aby se bavil. Tím se ovšem zhusta přihodilo, že mnohé rody slavné na mizinu přišly, které dříve byly brilianty v koruně krále českého, a hrabě neodvážil se o tom rozhodovati, zdali z úmyslu to trpěno bylo nebo snad jen nevědomky.

Podobný trudný stav panoval za císařovny Marie Terezie ve všech zemích rakouských, a hrabě Swéerts-Šporck si to vysvětloval tím způsobem, že jest v Rakousku málo lidí podnikavých, a proto že i země rakouské za jinými zeměmi pozadu zůstávají. Jiné neustále ku předu kráčely a do lepšího stavu přicházely, že strachovati se bylo, aby potom rakouské země nepožraly a nepohltily. Příčinou toho všeho byl mu nepříznivý, nevědomý duch, který jen zůstati chtěl při svém starém nepořádku (šlendriánu), a proto všecko nové a dobré zničiti usiloval. Věděl ovšem dobře, že ta země ještě mocnou není, která má své zlato a své stříbro, a bohatství ji ještě mocnou nečiní, a jako milionáře může šest husarů o všecko jeho jmění oloupiti a učiniti jej zase chudým, tak se může přihoditi i zemi. Spíše podle úsudku jeho v pravdě mocným jest ten, kdo mnoho lidí má a mnoho toho, co k tomu náleží, totiž dostatečnou obživu; ten jest ode všech národů neodvislým, může lid při dostatečné výživě zachovati a oděvem opatřiti. I země česká má všeho hojnost, a hojnost dobrým hospodářstvím by mohla ještě stoupati. Jeho zásadou bylo, jiti ku předu, a nikoli do zadu, neboť člověk jest ku práci zrozen a nikoli ke klidu, ač ovšem lidé zavrhují všecko, co vyžaduje namáhání. Český lid též na neštěstí jest takový, že nic nechce podnikati ani ku předu jiti, a tím méně pamatuje na budoucnost a na potomky, chtěje, aby každá zlatka, již vydá na některou věc, již zítra mu nesla úroky. Proto na ten způsob není naděje, aby v zemi české postoupili a pokročili, a také mnoho o nectnosti této napsati by se dalo. I v hospodářství si tak vedli, žijíce den ke dni a jen pro dnešek, a nikdo ani deset zlatých do hospodářství strčiti nechtěl, aby je zlepšil. U mnohých mužů byla rodina sem, rodina tam, jen když mohli vesele žiti. Heslem nehospodářů podobných bylo: nejsem vlastenec, nejsem politik, nejsem fundační hospodář, nýbrž jsem rozkošník a člověk, jenž sám sebe hledá.

Poměry tak se zhoršily, že i Swéerts-Šporckovi, ačkoli dobře hospodařil, peněz mnohdy se nedostávalo, a že jich si vypůjčiti zamýšlel. Mnohdy již tím sám sebe těšil, že v Praze jest deset jiných, kteří téměř žebrat chodí, a před tím měli jmění, a že jiných stopadesát půjde za nimi. A vždy ještě pilný hůře si stál než lenoch, rozhazovač lépe než hospodář; neboť onen, když se vším byl hotov, nalezl přece někde pomoc, a pilný při tom v záhubu upadal. Kde kdo mohl, vypovídal staré uložené kapitály, nikoliv proto, aby jimi hospodářství své zlepšil, nýbrž na běžné potřeby domácí. Veškerý kredit byl ten tam, v zemi peníze žádné a nedostatek všeobecný. A tento zlý stav panoval tehdy za míru, že se Swéerts-Šporck dobře pamatoval, že ani za války tak zle nebylo, nýbrž mnohem lépe. Podle jeho domněnky zlé časy ty byly následkem toho, že náboženský duch vymizel.

Nepodnikavost obecnou nejednou káral. Kdo peníze měl, jen hleděl, aby je na úrok uložil, jakoby na světě sami kapitalisté musili býti. Kdyby zásada tato správnou byla, rozumoval hrabě Šwéerts-Sporck, a kdyby měla státi se všeobecnou, potom by nikdo o vzdělání půdy se nestaral, a ani žádný obchod nebyl by možný. Proto též se přičiňoval, aby již jedenkrát od těch starých předsudků se upustilo a aby se počalo s něčím novým; každý počátek je zlý, a náleží k tomu duch vyčkávací, při čemž se nesměly všecky maličkosti uvažovati, protože jinak by mnohá a užitečná myšlénka stranou zůstati musila. U něho neplatila výmluva, že tomu tak od starodávna bývalo, že jsou zlé časy, že jest mnoho dávek a mimořádných potřeb; právě proto v hospodářství neustále mělo se přemýšleti a studovati, kde by se dal nějaký krejcar vydělati. V těchto trudných dobách nešlo to již s hospodářstvím podle starého způsobu, „podle staré motyky, podle staré domácí kočky“, nýbrž hospodáři v Čechách státi se měli jinými lidmi, a měl každý „svého mezka a svou kůži“ namáhati, a především měl se vyhubiti duch lenivosti, který v české zemi se zahnízdil. Dosud v hospodářství každý spokojil se se starým užitkem, ačkoli dávky obecné nebyly tytéž; neboť roku 1665 platil sedlák ročně celkem 8 zl. rýnských, a když se spočítalo, co za nynější doby odváděl, přišlo to skoro na 80 zl. Myslil tedy, je-li rozdíl v dávkách, má býti i rozdíl ve výnosu z půdy, protože vlastně půdy nepřibylo, aby se z ní mělo více platiti. Měli lidé více přemýšleti, býti důmysliví a industriální, a kromě toho měli se uskrovniti v potravě, oděvu a bytu. Na svých cestách prošel téměř celou Evropu a zkusil toho dosti, ale nikde nenalezl tak lenivého ducha jako v Čechách. Máme sice, praví dále, krásná práva, zřízení zemské, novelly, pragmatiky a nová nařízení, což vše jsou hezké věci, ale sám na své oči vidím, že se z toho málo co dodržuje, a každý vlastenec smrtelnou nemoc by z toho mohl dostati vida, že se všecka nařízení a patenty nezachovávají.

Hospodářství panské tenkráte záviselo hlavně od panských úředníkův, a proto na tom záleželo, aby starý šlendrián mezi nimi byl vypuzen a nové zásady se ujaly. Tu ovšem bylo podstoupiti boj proti takovým zastaralým neduhům a přivésti úředníky k tomu, aby počali přemýšleti a neodvolávali se vždy jen na to, že na nový způsob hospodařiti nelze, a že tak a tak za starých dob se hospodařívalo. Úřednictvo přivyklo vždy jen v kancelářích pracovati, a kdo jednou do kanceláře přišel, před tím otevírala se celá úřednická kariéra; z písaře postupovali za purkrabího, až posléze časem dostoupili nej vyšší hodnosti úřednické, jakou byl na větších panstvích úřad hejtmana. Neznajíc více, než staří úředníci, bylo proto úřednictvo proti všelikým novotám, neboť se obávalo, že bude veta po bezstarostném a bezmyšlénkovém životě, že by potom se každý namáhati a potiti musil, kdyby nové zásady, jež zvláště Swéerts-Šporck hlásal, se ujmouti měly. Potom by bylo došlo na jejich vznešenost a s tou by pominuly všecky „harcoperle, harpanderle, taeerle, kranzerle, schücherle, strúmpferle, schlafrockerle, pantoferle“, a bylo veta po celém zpanštilém a změkčilém živobytí, jaký vedli. Dobrý hospodář byl podle jeho zásad otužilý jako dobrý voják; ráno si vzal kus chleba do kapsy a šel do práce, a teprve k večeru zbylo mu trochu času, aby poobědval. Únava jest lidem zdravá a chutná jídlo po ní, překáží také v rozličných prostopášnostech a hříchu, a lidé mohou také, konají-li své povinnosti, zasloužiti si nebeské království. Právě že byly časy zlé, měl se i úředník naučiti dobře pracovati. A podobně jako úřednictvo, měl i poddaný lid ve svém hospodářství se polepšiti, neboť celkem upadl do takového bezstarostného a nečinného života jako ostatní stavové, jich ve mnohém jako své vzory následuje. Zvláště mnoho škodil venkovskému lidu přepych, jemuž od dávných dob přivykli. To bylo také příčinou, že hrabě Swéerts-Šporck poddaným svým zapověděl, aby nenosili na svých šatech zlaté pruhy a vůbec pyšně se nestrojili, z čehož ovšem proti němu veliký poplach povstal.

Vedle všeobecných zásad těchto měl hrabě Swéerts-Šporck své zvláštní zásady hospodářské, jichž nabyl během svého třicetipětiletého hospodaření a na cestách po cizích zemích, a také neúprosně na statcích svých je prováděl a úředníky své jim vyučil. Protože pak systém jeho z náboženských základů vycházel, pojmenoval je duchovním hospodářstvím, že přihlíželo ne pouze k tělu, nýbrž i k duchu, a to nejen k vlastnímu, nýbrž i k duchu poddaných. Přivádělo pak toto hospodářství ne tak k bohatství, jako spíše k duchovnímu a tělesnému blahobytu, jsouc podle něho ctností, nesoucí se tím směrem, aby muž, žena, děti, služebníci, poddaní výživou, oděvem a obydlím poctivě byli opatřeni a při nich zachováni. Názory své o tom vměstnal do zvláštního pravidla nebo reglementu, který přezval abecedou pozemského hospodářství, jež obsahovalo šest zvláštních oddělení. Byly to: 1. hospodářství travní, 2. hospodářství dobytčí, 3. polní, 4. zahradní, 5. rybní, 6. lesní.

Hrabě Swéerts-Šporck pokládal travní hospodářství za základ a kořen všeho pokroku vůbec. Liboval si v následujícím obratu: bez trávy nemůže se žádný dobytek chovati, bez dobytka není hnoje, bez hnoje a mastnoty nevydává země, která od stvoření světa vyssáta jest a pohnojena nebyla, žádných plodin. Jedno hospodářství s druhým souvisí a jedno bez druhého ani obstáti nemůže. Aby půda se mohla dostatečné pohnojiti, a zvláště k podzimnímu setí, mělo se na jeho statcích co nejvíce dobytka držeti; aby se to mohlo státi, mělo postaráno býti o dostatečnou píci, aby se dobytku nejen v létě, nýbrž i v zimě potřebného krmivá dostalo. Přihlížel tedy k tomu, aby luka se zlepšovala a každého roku zvětšovala; aby vynikaly louky i hodnotou i množstvím trávy, byly bažinaté a mokré hlubokými ale úzkými příkopy odvodňovány, suché pak se kypřily dvojím i trojím oráním, vláčením a zašívány byly dobrou a sladkou travou. Kde rostl mech, byl hráběmi železnými sehrabán a na hromadách spálen, načež louka poseta byla semenem travním a popelem. I z polí některých nadělal luk a osil je travou nebo jetelem.

Traviny, jež pilně pěstoval, byly rozličné, a z daleka semena objednával. Roku 1746 psal pro semeno do Amsterodamu, objednal z kantonu lucernského nové semeno a odjinud ze Švýcarska, a k tomu ještě sázel rozličné zelí a řípu. Brzy pak sám vypěstoval tolik semena, že postačilo nejen pro něho, ale i pro jiné, kteří by trávu síti zamýšleli. K oblíbeným rostlinám jeho náležel vičenec čili ligrus (Onobrychis), nazvaný také i burgundským jetelem; nenazýval jej jináče než saint foin, t. j. svaté seno. ³⁾ Byla to jeho Mariánská tráva, již ani dosti vynachváliti nemohl. Dobytek, vičenci dosud nenavyklý, zpočátku jej sice žráti nechtěl, ale to jej neodstrašovalo, neboť byl přece jen nejlepším krmivém na mléko, převyšuje v tom ohledu jetel. On alespoň nemohl Bohu vynaděkovati, že ho tímto semenem obdařil, a přál si, aby každý hospodář jen na jeho travní hospodářství do Lysé podívati se přišel. Bylo třeba k tomu zvláštní manipulace, neboť plodina tato nesnesla mokré a černé půdy a vyžadovala kyprou půdu bez hrud, od pejřavky vyčištěnou a poněkud písečnou. Roku 1748 nasel ji do strnišť na 500 korců a v září již tak pěkně stála, že se nadál, že s pící tou pro 400 krav vystačí až do sv. Martina.

Druhou jeho zamilovanou rostlinou byla vojtěška nebo lučen, ⁴⁾ jinak i španělským jetelem zvaný (Schneckenklee, latinsky Medicago). Třetím druhem byl německý červený jetel, který nazývá sám Peregringrasel, kromě toho i tráva josefská a špenátová tráva. Všecky tyto druhy s neobyčejnou houževnatostí pěstoval a šířil, a to dávno před Janem Christianem Sehubarthem, kterému za usilovné pěstování jetele dostalo se přídomku: Edler Herr von dem Kleefelde.

Na panstvích jeho hledělo se, aby dobytek až do konce října mohl býti krmen zelenou pící, od toho času až do velikonoc pící suchou, zelím a řípou. Proto pro dvě krávy byl jeden korec zaset jetelem, jeden řepou a jeden směskou. Mnoho-li půdy věnováno bylo pro chov dobytka, můžeme seznati ze stavu dobytka, který v Lysé byl následující: v Lysé ve dvoře bylo 100 dojnic, 10 jalovic, 3 býci, celkem 113 kusů. Stejný počet dobytka byl ve dvoře Šibickém, Byšickém a Kostomlatském.

Dvůr Zboží měl 60 dojnic, 5 jalovic, 2 býky, dohromady 67 kusů, Nový dvorec 50 dojnic, 5 jalovic, 2 býky, úhrnem 57 kusů. Na celém panství bylo 576 kusů. Kromě toho v Lysé nalézalo se 100 telat odstavených první třídy a 80 druhé třídy, vyřezaných volů 40 a 12 odstavených býčků. Užitkového dobytka bylo celkem 820 kusů, a kromě těchto ještě tažní voli, jichž zapotřebí bylo ku práci polní ve dvorech.

Také v dobytkářství měl hrabě Swéerts-Šporck zvláštní pravidla, jež se přísně dodržovala a úředníkům i správcům na pamět se uváděla. Hlavním však pravidlem bylo, aby dobytek měl hojně potravy, a tu vycházelo se ze stanoviska, že krávy dávají užitek. Tenkráte totiž ještě mnozí ani nedovedli užitek z dobytka vypočítati, domýšlejíce se, že jedině hnůj jest užitek z toho kapitálu, který v dobytku jest obsažen. On však tvrdil, že to platí jen tam, kde dobytek i v létě má hlad a málo mléka dává, a kde v zimě krmí se slámou, stojí v nečistých stájích a pod. Podle jeho rozpočtu dala kráva ročně 30 zl. užitku a k tomu ještě hnůj, jehož při dobrém krmení dvakráte tolik dostati lze jako při krmení špatném. Odpočítáni se pak 10 zl. na šafáře a hlídání, zbývá přece 20 zl. čistých. Co mladý dobytek stojí, nahrazuje se výtěžkem hnoje a prodejem starého braku.

Ježto ovšem nebylo možno po celou zimu zelenou pící krmiti, musilo se vzíti útočiště ke slámě, ale potom jen bylo krmeno slámou ovesnou, ječnou a pšeničnou; kdyby slámy vůbec nebylo zapotřebí, mělo se jí použiti toliko k stlaní. (pokračování)

Hrabě Swéerts-Sporck a jeho hospodářské zásady

Část ( 1 / 6 )