Neznámá socha Matyáše Bernarda Brauna v Lysé nad Labem
PhDr. Kateřina Adamcová (2009)
V dnešní době jen zřídkakdy je v průběhu restaurování barokních sochařských děl zaznamenán nějaký zásadní poznatek týkající se tvorby jednoho z nejvýznamnějších mistrů českého barokního sochařství. Jeden z takových objevů přineslo restaurování další ze souboru soch zdobících ohradní zeď farního kostela sv. Jana Křtitele v Lysé nad Labem, konkrétně sochy znázorňující postavu sv. Františka Serafínského, zakladatele františkánského řádu a jednoho z předních křesťanských mystiků.
Doplňující restaurátorský průzkum a první etapa očištění povrchu sochy od prachových nečistot, porostů řas a lišejníků v prvé řadě odkryla skutečnou míru poškození sochy. Z původního sochařského díla se dochovaly jen vybrané části, především hlava světce, horní část hrudníku a jeho ruce. Ostatní části zastupovaly modelační doplňky různého stáří i různé výtvarné úrovně. Po částečném sejmutí těchto doplňků, které bylo nezbytně nutné pro další ošetření sochy, se však také ukázalo, že pod nimi je mnohde ještě zachována alespoň zčásti původní modelace, jako například na zadní straně kapuce, nebo na bocích a horních částech nohou světce na čelní straně sochy. Nové modelační doplňky provedené při předchozích restaurátorských zásazích měly za úkol stabilizovat destruovaný povrch těchto částí sochy. Současně s tím však zakryly a deformovaly její původní sochařské zpracování, jehož mimořádná úroveň napovídala, že máme před sebou dílo převyšující svými kvalitami úroveň ostatních soch na ohradní zdi snad s výjimkou sousední sochy sv. Jeronýma.
V odborné literatuře i mezi laiky byl soubor soch na ohradní zdi farního kostela v Lysé nad Labem vždy ceněn velmi vysoko. Vždy byl také jeho vznik spojován s osobou jednoho z géniů českého baroka, Matyáše Bernarda Brauna. Přesto bylo se jménem M. B. Brauna v kontextu s těmito sochařskými díly vždy spojováno určité „ale“. Soubor čtrnácti soch je totiž co se týče kvality nesourodý. Vedle soch mimořádné výtvarné úrovně tu najdeme i sochy spíše průměrné až podprůměrné. A není divu, vždyť na ohradní zeď byly osazeny i sochy, které nebyly prvotně vytvořeny pro její výzdobu, ale které byly součástí ikonografické a výtvarné koncepce pousteven, jež na svém panství na konci 17. stol. a na začátku 18. stol. vybudoval hrabě František Antonín Špork. Sochy sv. Antonína Poustevníka, sv. Jeronýma i sv. Františka Serafínského byly na ohradní zeď přeneseny až po zrušení pousteven. Jedinou sochou, která byla z výzdoby ohradní zdi vždy řazena mezi díla Braunova, byla socha sv. Jeronýma související s někdejší poustevnou sv. Jeronýma Na Čihadlech. Její celková koncepce i detailní výtvarné zpracování ji řadí mezi přední Braunova díla.
Sejmutím vybraných modelačních doplňků na soše sv. Františka Serafínského byla alespoň částečně odkryta původní koncepce autora včetně naturalisticky ztvárněných, dramaticky modelovaných detailů a my máme najednou dojem, jakoby socha ožila. Výpověď, kterou socha přináší, se opět stává srozumitelnou a velmi naléhavou. Proto se takřka po sto letech se můžeme stát přímými účastníky meditace světce nad konečností lidské existence a nad smyslem celého lidského bytí právě ve chvíli, kdy se mu na jeho otázky dostává odpovědi shůry.
Po provedené první etapě restaurování sochy sv. Františka Serafínského a jejím srovnání s ostatními díly Braunovými můžeme mezi vrcholná díla sochaře, jehož tvorba svým významem překračuje hranice nejen někdejšího Českého království, ale jehož díla jsou schopna překračovat i hranice stylů a jednotlivých historických období, zařadit bez jakýchkoli pochyb i tuto sochu. V přeneseném slova smyslu se dá říci, že město Lysá získalo zpět jeden ze svých takřka ztracených pokladů. Nyní nezbývá než pokračovat v záchraně této mimořádně hodnotné památky. Vzhledem k míře jejího poškození již není možné nadále ponechat tuto sochu v exteriéru, nechráněnou zejména v zimních měsících před negativními účinky povětrnosti. Sochu je třeba přenést do interiéru a na jejím původním místě ji nahradit důstojnou kopií tak, jak se již stalo v případě soch Venuše a Apollóna v nedalekém zámeckém parku.
