Hrabě Swéerts Sporck a jeho hospodářské zásady (6/6)

Když obilí bylo laciné a poddaní za levné peníze si je jinde mohli koupiti, měla vrchnost obilí své uschovati, aby v čas nouze a když necesty nastaly, netrpěli poddaní nouzi; potom jim ho za lacinou cenu, ale za hotové, měla prodávati.

Hospodář nehospodář na panství neměl býti trpěn, nýbrž hned odstraněn, aby druzí lidé u něho o peníze nepřišli; nebo mnohdy věřitelé na místo 1 zl. až i 18 kr. museli se spokojiti.

Na váhy se měl dobrý pozor dáti, aby se jimi žádné šmejdy netropily. Také mlynáři byli povinni opatřiti si původní váhy a závaží, mlečům aby prvé obilí odvážili a podle váhy jim zase mouku odevzdali.

Řezníkům měla se ustanoviti taxa, a to dle dobrého zdání a podle ceny dobytka, a ke kramářům dohlížeti, aby zboží svého dvakrát nebo třikrát dráže neprodávali. Zároveň měla politická správa na celém panství bdíti, aby poddaní podle svého stavu se šatili, drahých šatů aby zanechali, což je mnohdy na mizinu přivádí. Protože při rozepřech se přihazovalo, že se mnohdy šestkrát tolik propilo, než co stála věc, o kterou byl soud, měly se u soudů venkovských zavěsti protokoly a tam krátkými slovy se zapisovati útraty; knihy ty na vrchnostenském úřadě vždy občas odevzdávati se měly.

Došlo také na rychtáře. Ti měli dosti svobod a výhod před ostatními, zvláště že byli osvobozeni od dávek, mnohdy od roboty, a někde měli i šenk, z něhož činže neplatili. Jim ze šenku vyplýval někdy znamenitý zisk, zvláště o svatbách; chtěl-li totiž některý vzdálený soused domů pivo vžiti, musil z každého sudu zaplatiti 1 zl. 30 kr. To mělo pominouti, a bylo nakázáno rychtářům, aby svědomitě a bez ohledu na přítele nebo nepřítele úřad svůj vykonávali, i sami aby pořádně žili a dobrým příkladem všem předcházeli. Mohli býti jinak sesazeni, a poddaní nepořádní, neposlušní a zarputilí mohli dáni býti do trdlice (na osla), do vězení a jinak ještě trestání býti.

Veliký nepořádek panoval v konání roboty. Měla se zapisovati do zvláštních knih v sobotu, a taková knížka vydati se měla úředníkovi, aby se mohl na místě přesvědčit), kdo na robotu přijel. Dohlížeti se mělo k tomu, aby robota se počínala již v 8 hodin, a aby poddaní nejezdili teprve v 11 nebo ve 12 hodin na pole a ve 3 hodiny již zase domů; také v den, který se určil, měli všickni přijíti, nikoli však dnes dva a zítra tři. Obyčejně v pátek bylo panské řízení, k němuž se sešli úředníci, šafáři, a tu o tom bylo jednáno, co toho týdne se provedlo, co má se délati budoucí týden.

Aby robota více vynesla, mělo se uvážiti, zdali by nebylo lépe oněch 11 sedláků, kteří od roboty byli osvobozeni, protože měli šenk piva, opět k robotě přidržeti, a za rychtáře ustanoviti někoho z pololáníků. Robota jejich činila týdně 30 dní, což ročně bylo 1560 tažních robot. Za to ovšem mohlo se jim pivo panským povozem dodávati, anebo i robotnými povozy, při čemž přece tisíc dnů se ušetří, což dělá skoro 1000 zl., protože den roboty sedlák počítal po jednom zlatém. Kromě jiného doporoučelo se, aby polní práce, které farářům v Jilemnici, Štěpanicích, v Poniklém a Branné panskými potahy se konaly, vůbec přestaly, aby na deputátních koních se ušetřilo, a hlavně budoucné aby při lesním hospodářství učiněna byla mnohá změna. Na pilu do Vítkovic a do Sytové jen tolik dříví plaviti se mělo, aby ho tu bylo tolik, co ho poddaní měli třeba; neboť vozilo-li se odtud dříví a prkna jinam, stálo to mnoho peněz. Za to se měla ve Friedrichsthale od Fabiana Dontha ukoupiti pila, a z ní bylo potom krýti všecku potřebu pro vrchnost a poddané, a zbylo ještě mnoho na prodej do Slezska. Podali také i zprávu o hospodářství. Rozmnoženo pole o 3000 korců; při zahradním hospodářství vysázeno 127 žejdlíků ovocných semen, 140 kop vlaských ořechů, a zahrada špitální v Branné a v Jilemnici znova zřízena.

Mnoho co poopraviti nastávalo při lesnictví. Na celém panství byli dva nadlesní, Eliáš Sacher v Rokytnici a Ondřej Mejsner v Branné. I v tomto oboru přecházel úřad z otce na syna, a zejména Sacher následoval po otci, jenž byl nadlesním, a jeho dědeček lesmistrem. Měli rozsáhlé příbuzenstvo, a tomu mělo se vyvarovati tím, že měl Sacher do Branné býti přeložen. Aby lesů se šetřilo, měli poddaní vedeni býti k tomu, aby v lesích hojněji si dělali pařezy a také uvykli tomu, aby svá stavení z kamene budovali. Zvláštními zřízenci i dohlížeti se mělo k tomu, aby se v lesích nepáslo a poddaní aby dříví nad míru ve svých lesích nekáceli, protože tím živnosti ceny pozbývaly.

Hrabě Harrach obdržev od obou svých úředníků skoro stejné zprávy, které ve mnohém se hejtmana Myslijovského citelně dotýkaly, odeslal je tomuto, aby na ně odpověděl. Ten také na některé body odpověděl a počal se proti činěným mu výtkám hájiti s tak vydatným prospěchem, že i hrabě Harrach počal se viklati ve svých zásadách; na mnoho jich ovšem nedal odpovědi žádné. Jeho vývody opět hr. Harrach předložil Swéerts-Šporckovi, jenž ovšem nevěděl, má-li za takových okolností podržeti na dále vrchní správu hraběcích statků, nebo má-li se jí vzdáti, až konečně na domluvu ji ještě podržel. Ale nemohl nevoli svou ukryti a proto ostře obranu Myslijovského odbyl. „Kdyby názor jeho byl správný,“ pravil o Myslijovském, „nebyl by v Čechách ani jeden dvůr býval vystavěn, ani nějaká továrna založena, ani obchod zaveden, a podobně ani Hollandsko by nebylo Hollandskem, Francie Francií, Anglie Anglií, nýbrž všecko by bylo zůstalo při starém šlendriánu, t. j. zůstalo by pozadu a musilo by zahynouti.“ Uznával potom ještě v jiném dopise (28. března 1749), že časy jsou zlé, ale toho náhledu byl, aby každý ve své domácnosti se uskrovnil, v hospodářství však nikoli, aby nenastala stagnace. Časy byly obtížné, v zemi žádný kapitál, a každý konečně byl rád, když alespoň úroky mohl platiti. Všecko vězelo v dluzích, půl království téměř bylo na prodej a v Praze celá jedna třetina domů, nikdo do země se vkupovati nechtěl, protože všecko bylo přestrašeno a obávalo se, že snad ještě hůře bude, ale přes to panoval v zemi přepych veliký. Hrabě Swéerts-Šporck byl by rád viděl, aby nějaké peníze do země přišly a žádné pryč neodcházely, nebo jinak očekával všeobecný úpadek. I to si přál, aby se lidé naučili lépe hospodařiti, a čím horší časy jsou, tím měli hospodáři intensivněji zdělávati půdu a všecko zkoušeti, jen aby něco z půdy dostali; kromě toho i z vládní strany měl se odbyt domácích výrobků podporovati, nebo není-li možno ani tyto odbyti, není možno ani zapravovati tak těžké daně.

On sám ocitnul se v těžkém postavení, a nemoha sobě peněz vypůjčiti jinak než na 6%, přemýšlel již o tom, aby nějak se zbavil Kardašovy Řečice, ale ani pro ni nemohl kupce nalézti. Nabízel ji sice knížeti Schwarzenbergovi, ale ten ji chtěl koupiti jen za nižší cenu. Zvláště nemile nesl, že hr. Harrach se domníval, jakoby náklad vynaložený na salašové hospodářství nenesl takového užitku, jak vykládal, a proto již s tím se smiřoval, aby krásné, proti slunci položené a potoky hojnými a hnůj nesoucími opatřené české Švýcarsko při své staré neplodnosti zůstaveno bylo. Odevzdal se již do svého osudu pozoruje, že i tentokráte celé peklo proti zásadám jeho povstalo, což však ho neodstrašilo, a chtěl na svých panstvích v zásadách svých pokračovati a o pokrok se přičiňovati, aby je alespoň do polovice s pomocí Boží dovedl. Chtěl potom jen pro sebe pracovati a vykonávati to, co mu Bůh zjevil, a těšil se tím, že svět vždy pravdě na odpor se stavěl. Dále již jen mlčeti chtěl, věda, že jen nepřátele sobě činí, a když obecenstvo nechtělo svůj prospěch a užitek pochopiti, myslil spokojiti se prospěchem vlastním.

Dopisy jeho byly plny resignace. Proto ho tím více těšilo, když hrabě Harrach opět k jeho zásadám se naklonil, a také nemeškal ho počátkem roku 1749 ujistiti, že jediným jeho přáním bude, aby hraběcí statky k většímu rozkvětu přivedl, aby z nich majetník měl radost. Neméně s radostí přijal, když mu Harrach sdělil, že během dvou let chce všecky zastaralé tituly odstraniti, na svých statcích zavésti jen hospodáře a hospodářské pomocníky a i ostatní reformy v duchu jeho zavésti. První krok také učiněn, když důchodní Ondřej Manu v měsíci prosinci zemřel. Dosadil tam svého novice Josefa Fingra, který hospodáři Schneidrovi měl býti podřízen. Také se spokojil se summou, kterou hrabě Harrach povolil k rozličným investicím. Připadlo na Jilemnici ročně 5000 zl., na Stěžery 2000 zl., z čehož nějaká částka i ve Vlkavé upotřebena býti mohla. Peněz těch užiti chtěl svědomitě, ale naléhal opět, aby Myslijovský byl odstraněn.

I toho posléz hrabě Swéerts-Šporck dosáhl. Dne 1. dubna 1749 vydal z Lysé novou resoluci, kterou hejtman Myslijovský vymezen byl ode všeho, co slulo hospodářstvím, a ponecháno mu jen, co se politických a správních záležitostí týkalo, a výslovně mu bylo zapovězeno, aby se do hospodářství nemíchal a překážek žádných nečinil, a zároveň mu na srdce vloženo, aby dobrou shodu, lásku a svornost se všemi úředníky zachoval a všecko, co se zběhlo, do studnice zapomenutí vhodil. Josefovi Schneidrovi svěřeno bylo hospodářství polní a lesní, hejtmannovi zůstavena visitace pivovaru, ale výslovně byl odstraněn z dohledu nad stodolou, z ustanovování rychtářů, osob přísežných a šafářův. Touž resolucí přestalo osvobození rychtářů od roboty, a to proio, že majíce nejlepší polnosti mohli ji spíše konati než druzí. A tak znenáhla systém Swéerts-Šporckův zvítězil na panstvích Harrachovských.

Novotou, k níž se i hrabě Harrach přidal, bylo odstranění všech akcidencí. Vrchnost měla všecky akcidence vžiti do příjmů, a potom ze všeho příjmu, a nikoli z jednotlivého odvedení, mělo se ustanoviti jakési procento, na př. 10, 12 zl. z tisíce. Bylo to proto, aby se každý úředník namáhal, aby se celkový příjem rozmnožil, a pracoval ve prospěch všeobecnosti a nikoliv ve prospěch jednotlivce. Dosud hleděl polní hospodář jen na to, aby hodně poprašného obdržel, a proto aby i co nejvíce obilí se prodalo, nepomýšleje, že by to mohlo býti na ujmu dobytčímu hospodářství; dobytkář opět myslil, aby mnoho sýra, telat, a brakového dobytka odprodal, neohlížeje se, že se to snad děje na úkor hospodářství polního. Při novém zavedení rozmnožil se příjem celkový, a ježto každý podle poměru procenty byl podělen, přiblížel i každý úředník, aby hlavní summa byla největší.

Maje nyní u řízení hospodářských záležitostí své bývalé učenníky, očekával hrabě Swéerts-Sporck, že zásady jeho roku 1749 i na Jilemnicku znamenitě se osvědčí, a proto s radostí podal v květnu zprávu hraběti Harrachovi o stavu osení. Ale ten se výsledku toho jíž nedočkal, neboť zemřel 4. června 1749.

Hned po jeho smrti obrátil se jménem jeho dědice Arnošta Quida hr. Harracha Antonín Kocián, kterým toho roku se stal řiditelem Harrachovských panství v Čechách, se žádostí k hraběti Swéerts-Šporckovi, aby podržel ještě na dále vrchní dohled nad statky českými, což on od sebe neodmítl. A tak prováděly se zamýšlené opravy dále, neboť Kocián byl přítelem zásad nových. Za něho ještě vystavěna r. 1750 na Sieben-Gründe salaš pro 150 kusů jalového dobytka, a léta následujícího salaš Arnoštova pro 150 krav.

Jak dlouho hrabě Swéerts-Šporck vrchní dohled ještě měl, není nám již známo. Roku 1751 stal se Kocián inspektorem statků Harrachovských v Čechách a na Moravě, a za něho provedeny nové a dalekosáhlé změny na panství.

Hrabě Swéerts-Šporck, vzor to důmyslného hospodáře a šlechtice, zemřel roku 1757. Z noviců jeho byl Karel Mehofer již r. 1749 ustanoven za hospodáře v Kunvaldě na Moravě. Z ostatních nalézáme potom alespoň Triznu, Müllera a Tichého mezi úředníky na panstvích Harrachovských.

Hrabě Swéerts-Sporck a jeho hospodářské zásady

Část ( 6 / 6 )