Hrabě Swéerts Sporck a jeho hospodářské zásady (5/6)

Ještě nejlépe přijato bylo na Jilemnicku hospodářství boudní. Hraběti Harrachovi se velmi zamlouvala myšlénka tato, a doplnil ji v tom směru, že by při každé boudě mohla se malá vesnička vystavěti. K tomu ovšem Swéerts-Šporck neradil, neboť by tím povstalo mnoho komínů a rodin, a dříví tam bylo drahé a mohlo se jinak zužitkovati; byl tedy pro to, aby jen tolik lidí u boudy bylo, mnoho-li jich nutné jest potřeba. Boudy pak jen na takových místech měly býti, kde byla hojnost trávy a nemusila se daleko dovážeti; když se tam tráva pěstovati bude, nebude ani tolik lidí k tomu zapotřebí, protože jeden dělník jí za hodinu více naseká, než prve za půl dne, protože nebude jako pírko tenká a hustěji poroste. Ani s tím nesouhlasil, aby snad hnůj ze salaší se vozil do Jilemnice a do Branné, protože tam budou míti dosti svého hnoje, až jen i tu dobytkářství řádně se zavede; spíše byl pro to, aby hnoje použilo se na pole u salaší, kde by tolik obilí dalo se vypěstovati, co přijíti mělo na deputát pro tamější čeled. Neustále měl na mysli jen 10 salaší a jednu salaš pro dobytek mladý.

Toho léta počala se stavětí bouda na místě Kotelní boudy, kterážto nová bouda od hraběte Swéerts-Šporcka na počest majitele panství pojmenována byla boudou Bedřichovou (Friedrichsbaude). I ostatní boudy zamýšlel pojmenovati podle patronů zemských: bouda sv. Gervaze a Protaze, sv. Vácslava, sv. Vojtěcha, sv. Prokopa, sv. Jana Nepomuckého a k poctě Panny Marie, již zvolil za patronku veškerého boudního hospodářství.

Pokud sníh ležel na horách, vozily se sem cihly na saních, a odtud zase do dvorů mech na hnůj. Dne 20. července započato se stavbou zdí, a brzo bylo i klenutí sklepů hotovo a stáje pod střechou. Mnozí ovšem prorokovali, že se toho léta již nedokončí, ale ustanoven byl k práci přísný dohledač, který si plně svůj plat zasloužil. Ale stavba byla dražší, než se původně myslilo, a stála se vším příslušenstvím něco přes 10.000 zl., za to ovšem byla nádherná a na podiv krásná, a stála jako nějaká kaplička na kopečku; ale Šwéerts-Šporck vypočítal, že náklad činil jen 4000 zl.

Stavba stála 10.810 zl.
Výnos její však byl následující:
za mléko, máslo (počítajíc užitek z krávy po 30 zl. ¹⁰⁾ ... 600 zl.
za 18 telat (po 3 zl.) ... 54 zl.
za 8 jalovic (po 8 zl.) ... 64 zl.
Dohromady ... 718 zl.

Obnos 718 zl. představuje roční kapitál 14,300 zl., a když se od toho odpočítá náklad, zbývá uhospodařených 3987 zl.

Náklad větší vysvětlil tím, že stavba tato byla nejobtížnější, a také první stavba přichází nejdráže; budoucně, když nyní nabylo se mnohých zkušeností, bude se moci stavětí laciněji.

Preliminováno bylo pro jiné salaše:
vydání na boudu, zároveň i s platem pro šafáře a šafářku ... 1077 zl.
Užitek ze 100 krav po 25 zl. (po odrážce schodku z 10 krav) ... 2375 zl.
za 10 kusů vybrakovaných ... 250 zl.
cena odstavených telat ... 560 zl.
Dohromady ... 3185 zl.

Užitek z jedné boudy ročně činil úhrnem 2108 zl.

Hrabě Swéerts-Šporck vůbec zamýšlel salašemi zvelebiti celé hospodářství, aby majetník z něho měl radost, a proměniti chtěl Krkonoše znenáhla v nové české Švýcarsko. ¹¹⁾ K tomu dopomoci mělo odvětví boudního hospodářství, totiž výroba švýcarského sýra, který v sousedním Slezsku znamenitého odbytu mohl nalézti. On sám něco podobného zavedl ve Lnářích, kde najatý Švýcar sýr vyráběl a již také čtyři poddaní švýcarský sýr vyráběti se učili. V Praze prodávala se libra tohoto sýra po 10 kr. a šel jako na dračku; letní sýr byl o něco dražší, a platila se libra po 12 kr. I vypočítal, že kráva ročně by dva centy sýra dala, což rovnalo se 20 zl. Ještě na nový obor hospodářský poukázal. Byl to chov skopového dobytka. Hrabě Swéerts-Šporck choval již dříve v Lysé ovce, ale že nebylo tam pastvy, dal je pryč. Poslední dobou zavedl ve Lnářích španělské plemeno s krásnou vlnou, a odtud pak usadil jich v každém dvoře po 70 kusech, zamýšleje je až na 700 kusů rozmnožiti. O jejich výživu, třebas nyní i pastva pominula, neměl již starosti, protože travní hospodářství zkvétalo. Přál si tedy jen, aby se toho dožil, aby český šlechtic mohl obléci se do oděvu zhotoveného z domácí vlny.

Mimo stavbu Bedřichovy boudy byly tenkráte ještě některé práce provedeny. Při Veliké boudě bylo přes 50 korců pole upraveno, a při Malé boudě přes 8 korců, které toho roku travou, zelím a ječmenem byly zasety na zkoušku, jen že potom kobylkami osení bylo zničeno. Obě, protože shnilé, byly poopraveny a Veliká bouda dokonce i podepřena byla, aby ji sníh s kopce neshodil. Co se týkalo pak boudy u Labské studnice, měla poněkud zvětšena býti, a také i bouda nad Malou boudou, v níž obrok byl uschován, měla býti zvětšena, aby se v ní mohl přechovávati jalový dobytek, který by sem i z bud i ze dvorů na pastvu byl honěn. V září toho roku prohlížel hrabě Swéerts-Šporck hospodářství v Jilemnici, načež dne 10. o něm zprávu podal. Hned z prvu odmítl námitku, že by krajina jilemnická pravé podnebí a slunce neměla a že půda jest špatnou, domýšleje se, kdyby jen jeho nařízení správně se provádělo, že by všecko se zlepšilo, a hned byl by Jilemnici za Lysou vyměnil. Ale hejtman nedal si říci, ačkoliv mu hrabě in camera caritatis domlouval, a již o něm jinak se nevyslovil, než že jest to stará, zrezatělá hlava, která ducha hospodářského nemá. I navrhoval přímo, aby důchodní Linhart stal se hospodářským ředitelem.

V trávním hospodářství sice málo ještě se pokročilo, ale za to nově pěstované trávy tu znamenitě rostly, a jen samotného mariánského semene mohlo udělati se kolem sta korců; z toho vykmitala naděje, že o píci pro budoucí rok bude dostatečně postaráno, a bylo jen také se opatřiti dobytkem. Při polnostech přimnožilo se 500 korců, a budoucí rok bylo možno taktéž hospodářskou prostoru zvětšiti; tehdy zachován byl dvůr i Verneřice, který měl dáti se do nájmu poddaným, neboť pokládal to za nehospodářství, dvory zrušovati, kde tolik obilí platí a obyvatelstvo v četném počtu žije. Sklizeň toho roku nebyla valná; protože sucho veliké panovalo, naklidilo se jen asi 1600 mandel, což sotva k setí a k deputátu vystačí. Ale za to byl potěšen, že se dobře povedl ječmen, ačkoli půda proň upravena nebyla. Sklidilo se ho 400 mandel, a hodnotou vyrovnal se krajskému. Bylo to také v Jilemnici poprvé. Očekával, že se ho omlátí asi 500 korců, což úplně vystačí na setí, že se může požiti tohoto domácího. Možno-li tedy učiniti zde „nemožný“ ječmen možným, dá se i to provésti, aby se ho sklidilo 800 korců, a zbude ho potom pro pivovar dostatek, že se nebude jíž dovážeti odjinud, kterážto okolnost právě zdejší hospodářství velmi poškozovala.

Orba pro jarní setbu byla již dokončena, což též nikdy na Jilemnicku se nestalo, a neuhodí-li záhy mrazy, bude se moci pole ještě jednou zorati. Dobytka během léta odstaveno bylo 77 kusů, ale mohlo se ho více odstaviti; pro budoucí rok určil 200 odstavčátek. Jilemnice a Branná měly osazeny býti dobytkem mladým, a staré krávy dány do jiných dvorů, které v tom beztoho ještě byly špatně.

Velmi záleželo také hraběti Swéerts-Šporckovi, aby vychoval nové hospodáře, a proto záhy upomínal, aby mu Harrach aspoň dva nové učně poslal. Tenkrát se mu jich dostalo šest; větším dílem byli to synové hraběcích úředníků. Byl tu mladý Myslijovský, mladý Müller, Trizna, Mehofer, Hungar a Tichý. Protože pak sám vlastních noviců měl 8, bylo tu celkem 14 mladých mužů, z nichž řádné hospodáře vychovati chtěl. Vychování pak týkalo se i náboženské stránky i praktické. V adventě každý den ráno v 7 hodin chodili do zámecké kaple na mši a v neděli do farního kostela, kde přítomni byli i kázání i mši svaté; odpoledne ve 2 hodiny bylo tam německé i české cvičení dítek v náboženství, načež následovaly nešpory, při kterých přítomen byl i hrabě se svou rodinou. O velikonocích po celý týden od dvorního kazatele před celou hraběcí rodinou konána byla v zámecké kapli duchovní cvičení čili rekollekce, při nichž základy katolické víry byly vykládány, a tak naučili se novicové znáti nejen základy hospodářství, nýbrž i víry. K nábožnému životu i chasa ve dvorech byla vedena a zejména večer růženec společně se modlili. A to rozšířeno i na poddané, a zvláště mládež. Na panství jeho bylo nařízeno, aby děti každého dne do školy chodily. Když pak ze školy šly do kostela, ubíraly se tam za zpěvu a majíce ruce pěkně sepjaté; tam dostalo se jim vyučování katechismu, a přítomny byly potom mši sv. a kázání.

V hospodářství byl hrabě sám jejich učitelem, ne pouze theoreticky, nýbrž i prakticky jim zásady vykládaje. Hned když k němu nováčkové přišli, a bylo to někdy v říjnu v Řečici, přivítav je sdělil jim, že nestrpí nekřesťanského života ve svém domě a tím méně, aby bez dovolení někde se toulali nebo za holkami, za hrou a pitkami chodili. Každý den večer konaly se konference, a k nim docházeli úředníci, učitelé, šafáři a mušketýři, i přetřásaly se tu rozličné hospodářské i právnické otázky. A taková rozmluva vedla se i u hraběcího stolu. Kromě něho vyučoval novice i professor práv, kterého povolal pro svého syna, a přednášel jim o zřízení zemském a o jiných věcech, jež spadaly do oboru práva.

Aby novice prakticky vycvičil, vykázal každému dvůr, kde by k hospodářství dohlížel a o něm zprávy podával. Aby snad jeden druhému nevyčítal, že mu hrabě nadržuje, losovali o dvory, a tak připadl Tichému dvůr Zboží, který byl nejvzdálenější od Lysé, Hungarovi dvůr Sibický, Mehofer měl nově založený dvůr sv. Františka, Myslijovský dvůr Karla a Rudolfa, Trizna dvůr Byšovský; Müller, jakožto nejmladší z nich, obdržel dvůr Kostomlaty. I lesy a školka rozděleny na šest dílů a každému pro manipulaci dána jedna část.

I u tabule mnoho se o hospodářství rozmlouvalo a pro a proti mluvilo; večer pak dohromady modlili se novicové růženec. Jistá hodina určena, kdy obyčejně hraběti zpráva se podávala. To všechno ctižádostivost jednotlivců pohánělo, i nastaly mezi nimi závody, které jen k lepšímu jich prospěchu vedly. Novicové sami o zkušenostech nabytých spisovali si poznámky. Zatím nastaly na panstvích některé osobní změny. Někdy v říjnu zemřel vlkavský správce, a zatím tam hospodářství svěřeno Kociánovi, ovšem že ne na dlouho, neboť po krátkém čase přesazen byl do Stěžer za hospodáře. Také v Jilemnici připravovala se půda pro změnu. Již na jaře, když hejtman Myslijovský nebyl nějaký čas přítomen, nařídil důchodní Linhart, oddaný to přívrženec systému Swéerts-Šporckova, aby se již v lesích nepáslo, a nařídil, aby každý lesník ze svého revíru dva korce borového, jedlového a smrkového semena odevzdal, chtěje je na podzim zaseti, a mínil i vysázeti 8 korců žaludů, které z Vlkavy objednal. Opatřením tím ovšem se docílilo toho, že bukové mlází zůstalo uchráněno před škodou a bujně rostlo. I Schneider podnikal v oboru, který mu svěřen byl, co mohl. Oba úředníci podali na konci roku 1748 hraběti Harrachovi o stavu hospodářském za toho roku zprávu, z níž jde na jevo, že zásady Swéerts-Šporckovy již v nich se zakořenily a že i sami uznávali, že další trvání hejtmana při panské správě jest na škodu celému hospodářství. Také v tom zrcadlí se účinek zásad, že zpráva sestavena jest podle formulářů, jak je Swérts-Šporck pro své úředníky předepsal. Obě zprávy, jen v něčem odchylné, vyznívají téměř v otevřené nepřátelství proti Myslijovskému. K nim pak připojen jaksi program toho, co potřebno bylo roku 1749 ještě provésti. Při filiálních kostelích měli ustanoveni býti učitelé znalí hudby, a ti aby děti učili nejen psáti, Čisti, počítati, ale i hudbě. Měli také každou sobotu na úřad dávati zprávu, kolik dětí ve škole se nachází a zároveň seznam, zdali by ještě více dětí do školy choditi mělo. Přeneseno to proto na ně, protože se jim spíše věřiti mohlo nežli rychtářům, jichž povinností to dosud bylo.

Aby obecenstvo k větší nábožnosti vzbuzeno bylo, měly se do školy poříditi malé prapory, děti jdouce každodenně do kostela měly tam choditi v pořádku a zpívati tam v kostelích užívané zpěvy. Jednu písničku do češtiny přeloženou rozšířil tehdy v Jilemnici hrabě Swéerts-Šporck.

Také měly se vyhledati cesty a prostředky, aby ve vesnicích chudým nemocným mohla býti poskytnuta duchovní útěcha, což zvláště tam těžko bylo, kde nebylo pohotově koní. Ve Vítkovicích se tomu vyhovělo tak, že obec najala jednoho sedláka, který pro duchovního dojel, a příklad ten měl zaveden býti také jinde.

Kostely venkovské neměly potřebných oděvů mešních a nástrojů hudebních a také ani prostředků, aby si je opatřily. Proto navrhováno bylo, aby se přikázaly kostelům ony peníze, jež pokutou od neposlušných poddaných byly složeny, a z nich potom znenáhla potřeby kostelní opatřiti se měly právě tak jako roucho pro ministranty a kostelníky. Více proposicí týkalo se oboru politického.

Aby poddaní v jistém stavu zachováni byli, mělo se zapovědíti, aby nikdo pole své neprodával a nepronajímal, a také aby je neosívali s polovice nebo o třetí mandel; mělo se jim, když v nouzi byli, pomáhali z kontribuce, což zvláště v Jilemnici bylo možno, kde v kontribuční pokladnici byla peněz dostatečná zásoba. Vždy na to mělo býti hleděno, aby obilním pokladnám pomoženo bylo.

Pamatovati se mělo na továrny a obchod, a zvláště když se len dobře zdařil a lacino byl ke koupi, měla se ho nakoupiti hodná zásoba, aby v čas nouze jím mohlo vypomoženo býti poddaným, jinak by odvětví toto se zanedbalo. V Jilemnici měli veliký obchod plátnem Josef Jezdinský, Antonín Mejznar a Josef Jírů; i vrchnost se ho měla účastniti, protože beztoho nejvíce peněz k tomu poskytovalo se z panských důchodů, a také obchod ten v tom způsobu poddaným více škodil než prospíval, ježto plátno se kupovalo skoro jen od cizích. (pokračování)

Hrabě Swéerts-Sporck a jeho hospodářské zásady

Část ( 5 / 6 )