Hrabě Swéerts Sporck a jeho hospodářské zásady (3/6)

Tenkráte poslal sem Harrach Josefa Schneidra a Františka Kociána, který po tři léta již v kanceláři panské byl zaměstnán.

Když nastalo jaro, prohlédl sobě hrabě Swéerts-Sporck podruhé Vlkavu. Dne 17. dubna ráno sem přijel a odtud zajel do dvora ve Struhově, kterážto vesnice jen z části hraběti Harrachovi patřila; potom jel do lesů, kde prohlížel hlavně rybníky. Odpoledne konal s purkrabím a obročním poradu a dal o ní protokol sepsati. Druhý den navštívil Skrchleby a Všechlapy, a dne 21. odpoledne vrátil se opět do Lysé. Tenkráte podal již určitější návrhy, týkající se nové organisace.

Jak se přesvědčil, měla Vlkava, která obsahuje 650 ha., toliko tři dvory, a při nich celkem 988 osevných korců polí. Při pořádném hospodářství jednalo se tu o hnůj. Počítal takto: Při trojdílném hospodářství jest potřeba korec pole jednou ve třech letech pohnojiti. Při výměře 988 korců přijde na jeden rok 329 korců, a aby bylo pro všecky hnoje, jest nutno držeti 164 kusy hovězího dobytka. Potřebujeme-li však k výživě jednoho kusu vůz otavy a sena, tedy pro 164 kusy nutno píce 164 vozů, ovšem kromě zelí, slámy, plev a otrub. Ve chlévech tamějších byly jen 73 kusy dobytka a 340 ovcí (= 11 krav), nedostávalo se tedy, aby se mohlo řádně pole hnojiti a podle hlavní zásady alespoň 80 krav, které se opatřiti musily. Aby však počet takový se chovati mohl, k tomu Vlkava nedostačila; byloť celkem na celém panství jenom 21 vozů sena a 11 vozů otavy, a proto nedostávaly se ještě 133 vozy, o které bylo se nějakým způsobem postarati. Seno kupovati by se nevyplatilo, a mnohdy to bylo i nebezpečné, zvláště v čas nouze. Proto podává k tomu svou radu: Hledejte, a naleznete! poukazuje k tomu, zdali by se nenašel nějaký plácek, který by se nemohl travou oseti. Trval tudíž na prvotním návrhu, aby rybníky vlkavské, z nichž největší byly Vlkavský a Trapič, se zrušily; tím pomůže se statku nejen travou, a z vybranného, stoletého bahna bude ještě výborný hnůj na pole pro delší dobu. Kybníky beztoho dávaly malý užitek, a na místě mlýnů, které potom by se zrušily, zaříditi se může nová industrie.

Ještě byl ovšem jiný prostředek, aby se udělalo více sena. Z orných polí se mělo upotřebiti asi 180 korců k travnímu hospodářství; zůstalo by pro obilí ještě 800 korců, a ty mohly by dvakráte tolik co dosud nésti. Pro polní práce bylo ještě zapotřebí asi tři nebo čtyři potahy volů přikoupiti, neboť jinak zde bylo málo sil tažných. Vůbec o tom byl přesvědčen, aby tu hospodářství mohlo zkvétati, že po několik let nejméně ročně 400 zl. do hospodářství dáti bude potřeba.

Aby hraběte Harracha povzbudil, častěji vypisoval, jak to na jeho statcích vypadá. Tehdy v Lysé bylo ve stájích již 800 kusů skotů, a s odstavenými telaty, býky a jalovicemi se ho počítalo na 1000 kusů; všechen dobytek, ačkoli roku 1746 málo sena a málo slámy se sklidilo, přece zelím a řepou zásoben byl tak, že se vydrželo až do velikonoc. I Swéerts-Šporck, počínaje travním hospodářstvím, zamýšlel roku 1747 na všech panstvích co nejpilněji síti travní semena; proto také nešetřil nákladu a objednal za 700 zl. cizozemského semena. K jarní setbě též vše vhodně bylo připraveno. Na podzim minulého roku oralo se tak dlouho, pokud povětrnost dovolovala; pro ječmen bylo pole zoráno dvakráte, pro oves jednou, pro hrách a řípu navozil se hnůj a zoralo se. A i pro ozim, který teprve roku 1747 síti se měl, po 800 korcích strniště byla podtrhnuta. Choval také naději, že v Čechách přece jednou naučí se po hollandsku hospodařiti, a nejen po starodávnu, jakoby toliko trojstranné hospodářství býti mělo. Hospodář měl i průmyslové hospodářství vžiti na pomoc.

Proto povšimnul sobě i pivovaru. Na svých panstvích měl pivovary ve vlastní režii, neboť židovi do pachtu je dáti nechtěl, a křesťan neměl tolik podnikavosti, aby je najal a majetníka snad do škody nepřivedl. I kořalny dal spravovati zvláštním palírem, který i se svou ženou měl určitý plat, ale za to byl povinen, dobrou kořalku páliti. Pivo i kořalku za ustanovenou cenu kupovali hostinští od vrchnosti, ale na určité množství nebyli vázáni; každý jí vzal tolik, mnoho-li jí prodati mohl, a jen k tomu se přihlíželo, aby se na panství cizí kořalka nešenkovala. Vinopal odvedl ustanovený počet pint, a hospodský je bral za hotové od úředníka. Kde vinopalen nebylo, radil Swéerts-Šporck, aby se to provádělo jiným způsobem. Ve Vlkavě doporučoval, aby hospodští kořalku brali, kde sami chtějí, ale ze šenku aby činži odváděli. A tak to také s tamějším purkrabím umluvili.

Co pak se týkalo roboty, byl pro to, aby chalupníci robotovali s potahy, protože to pro vrchnost bylo výhodnější, a aby spíše ruční robota poddaným placena byla.

Dříve než Harrach docela přijal jeho systém hospodářský, vypravil svého sekretáře Antonína Kociána, aby se o jeho výhodách přesvědčil a spolu na panstvích dohlédl. Ten přijel v červnu do Lysé, a hrabě Šwéerts-Šporck, prohlížeje sním celé své hospodářství, zasvětil ho do hlavních zásad. Kocián odejel z Lysé do Šluknova ⁸⁾ , který tehdy náležel Ferdinandovi Bonaventurovi Harrachovi. Hraběti Swéerts-Šporckovi se znamenitý muž tento velice zalíbil, že si téměř přál, aby jej měl neustále kolem sebe, a výslovně vyznal, že v těch třicíti letech, co sám hospodařil, jen asi s dvěma podobnými lidmi se poznal.

Kocián o Vlkavě potom podal své dobré zdání, které celkem shodovalo se s názory Swéerts-Šporckovými. Hlavní výtka týkala se nedostatku hnoje, a proto nedalo se tu se zdarem hospodařiti, za to bahnem ze všechlapského a vlkavského rybníka dal se znamenitě hnůj nahraditi. Ale Harrach nesvolil k tomu, aby rybníky se zrušily, a s tím konečně Swéerts-Šporck se srovnal. Stalo se tak z té příčiny, že výkup mlýnských živností zdál se býti poněkud obtížnějším. Rybníky veliké měly se osaditi novou násadou, a za to všecky menší měly se zrušiti, a mělo se jich užiti k travnímu hospodářství. Asi v několika nedělích potom byl hrabě Swéerts-Šporck s to, podati o pracích ve Vlkavě již obšírnější zprávu. V travním hospodářství se tam pracovalo, co jenom se mohlo, na poli provedla se hlubší orba, s vyklizením rybníků a s rozvážením bláta pilně se pokračovalo, a k nastávající zimě možno bylo i na vysazování zahrady pomysliti. Jen dobytkářství zůstalo pozadu, neboť po moru roku minulého zbyl tu pouze starý brak, a krávy z nouze vypadaly jako kočky; avšak i ten nedostatečný dobytek bylo škoda prodati, neboť tehdy koupiti za drahý peníz dobytek mladý, bylo nehospodářské. Nabídl se tedy Swéerts-Šporck, že sem dodá 50 kusů dobytka ze svých dvorů. Také již s dychtivostí čekali na žně, protože nebylo již ani slámy ani sena, mladý dobytek také řádně krmiti se nemohl, a na pastvu jej voditi, toho hrabě nechtěl. Aby pak vlkavského správce Müllera utvrdil ve svých zásadách, vzal jej s sebou na visitaci svého německého statku, a tam ho mnohému naučil a přesvědčil, že systém jeho v praxi dobře se osvědčuje.

Již v měsíci květnu chtěl se podívati hrabě Swéerts-Šporck do Jilemnice a Branné, aby potom na základě své obhlídky návrhy mohl podati. Ale stalo se to později, až přede žněmi, i vzal si s sebou k poradě i svého vrchního hospodáře, a tuším, že i novicové byli přítomni. Nalezl pak, že povšechný stav hospodářství jest takový, jako byl na jiných panstvích: „neboť jeden úředník mluví jako druhý, dělá jako druhý to, čemu se dříve naučil, a tím podporuje se starý nepořádek; nikdo nechce od starého zvyku upustiti a k nové soustavě se přidati, neboť ta stojí práci a namáhání, a těm každý se hledí vyhnouti. Každý se drží hospodářství, jak leží a běží, hledá výmluvy a kroutí se, jakoby celý kopec přenésti se měl. Jen ten, kdo má tolik odvahy, všecko přemůže.“ Aby i hraběti Harrachovi dodal odvahy, předem již vypočítával, zavede-li se tu hospodářství podle jeho způsobu, že na celém tom panství, majícím 14.254 ha., přiroste v desíti letech na kapitále 400.000 zl., nebo jinak, že hraběcí důchody se ročně o 20.000 zl. zlepší.

O prohlídce hrabě podal Harrachovi obšírnou zprávu. Neušlo jeho pozornosti, že na panství bylo celkem 15.139 lidí, kteří ke zpovědi chodili, k čemuž ovšem kněžstvo nestačilo, a proto ještě několik kaplanů mělo se ustanoviti. Dvorů tu bylo sedm, ale několik jich bylo zrušeno a dáno poddaným pod činži, což se neshodovalo se Swéerts-Šporckovými zásadami. Ve správě u dvorů nalézalo se pouze 1665 korců, což byl na tak velikém panství počet nepatrný. Proto mělo býti snahou, co nejvíce polí udělati a obilí pěstovati, ježto v Jilemnici bylo dražším, že tu korec obilí stál tolik, co v Lysé 1,5 korce; i přimlouval se, aby polnosti byly z pachtu vzaty a již se nepronajímaly.

Co pak polního hospodářství se týkalo, pěstovalo se zde jen žito a oves, ale žádný ječmen. To mělo za následek, že ječmen, jehož bylo potřeba pro pivovar, v němž se ročně 1800 sudů piva uvařilo, se musil kupovati v kraji a zvláště v Jičíně, a odtud se dovážel, kterýžto dovoz pohltil tolik hotových peněz, a spočítalo-li se, co pivovar vynesl, shledalo se vlastně, že výnos nebyl žádný. Chtělo-li se tomu pomoci, nezbyl jiný prostředek, než aby i ječmene se zde tolik vypěstovalo, co ho pivovar spotřeboval. Ovšem že proti názoru jeho hned se vyskytly náraíťky a obavy, a hlavně, že ječmen v Jilemnici se nedaří. I to hleděl vyvrátiti, dokládaje, že tamější pole mají polohu slunečnou a daleko tak studená nejsou, jak se za to má a úředníci se domýšlejí; naopak i ječmen tam uzraje, ale musí se o něco dříve zaseti, půda se má dobře zpracovati a hnojem hezky zahřátí a voda přebytečná odvésti. Ukázal na to, že zdejší poddaní ječmen též sejí, a ten i lépe vypadá než ječmen krajský. Uvedl ze zkušenosti vlastní, že i na jeho horských panstvích před tím ječmen se nepěstoval, ale nyní tam roste lepší než v Lysé. Postřehl, že úředníci staví se z toho důvodu na odpor; že by tu přestaly akcidence z prodeje obilí, kdyby všechen ječmen dal se na účet pivovaru. Ale i přes to trval při tom, aby se ho několik set korců k budoucímu setí připravilo, že se tu dařiti bude, o tom nepochyboval.

Také sklizeň zdála se mu nepatrnou. Klidilo se obyčejně po korci žita 1,5 mandele, a odrazila-li se od toho práce, nesklidilo se obilí ani tolik, co se ho vyselo. Podle jeho výpočtu měl dáti korec pole šest mandelů. Přičítal to špatnému obdělávání pole. Pole zde totiž zůstávala až do polovice června úhorem a zarostla travou a pejřavkou tak, že vypadala jako kožich. A při tom oralo se toliko na 3—5 palců hluboko. Pro oves oralo se tu vůbec až teprve z jara, a obilí jen svrchu se nasypalo, a to mělo se zlepšiti; i pro ječmen mělo se z jara orati tak hluboko, jak orati se mohlo. Úhory pro budoucí ozim měly již v létě býti obráceny, a potom v dubnu znova obráceny. Háky zde užívané měly se také odstraniti a opatřiti místo nich dobré pluhy, jakých se v Lysé užívalo a kde také potřebné modelly se mohly dostati. Ale i tu měli úředníci výmluvu po ruce, že prý při orání hlubším, mnohdy již na 5—6 palců, přichází se na kamení. Ale i tomu čelil odpovědí, že i kdyby to pravda byla, pak se objeví jen něco břidlice, která časem se rozpadne a dá dobrou půdu, a také jinak zdejší půda není tou nejhorší a dá se dosti zlepšiti. Vytýkal mimo jiné, že hákováním pejřavka se neodstraní, protože se tím půda jenom nakypří, a tráva za to tím bujněji roste. Také se málo jen hnojilo, a pole se hnojem téměř jen pokropovalo, a málo hnoje také spíše vzrůst trávy podporovalo.

Navrhoval dále, aby louky byly zlepšeny odvedením vody, a suché louky aby byly zorány; neboť na starých lukách málo trávy roste, ne sice z nedostatku půdy, ale že tato jest tvrdá a málo kyprá, ježto travní kořínky jsou již staré a nemají tolik síly, a semenem málokdy se tráva rozmnožovala. Do rozoraných luk měla se seti vojtěška, josefské a mariánské semeno. Mariánské seno. z něhož dostal toho roku semena na 300 korců, selo se na poli v březnu a dubnu zoraném od počátku května; každý týden zasela se jistá část, aby byla celé léto dostatečná píce. Na polích, která povstala z luk, také obilí rostlo po několik let i bez hnoje. Dobytka chovalo se na panství málo, ačkoli krajina k tomu výborně se hodila; že pak nebylo panských pastvin, nadělaly se z luk a z lesů, čímž hospodářství v niveč přišlo. Z průmyslových závodů byl tu pivovar a vinopalna; onen užitku mnoho nedával, a také vinopalna, kdyby se nenalézala v pachtu, dala by ve vlastní režii větší výnos. Robota, která se platila, vynášela 2803 zl. 49 kr. a ½ den., kdyby však se konala řádně, vynesla by vrchnosti ještě jednou tolik.

Čeho zvláště důkladně si povšiml a také prohlédl, bylo jilemnické pohoří. I o něm podává zevrubný popis. Podle Swéerts-Šporcka vysoké pohoří jest velmi úrodné, jsouc položeno proti polednímu slunci a zavlažované mnohými prameny, které kdo kam chce může vésti. Zima tu ovšem trvá osm měsíců, a léto jenom čtyři měsíce, ale i v této krátké době tu všecko vyroste, co jinak delšího času k uzrání má zapotřebí. Vysoký a dlouho trvající sníh neškodí úrodnosti, ať leží jak chce vysoko, ani trávě ani osení neuškodí, a když sejde, potom tu za jeden den naroste více než na rovině za dva dni. Okolo počátků labských nalézá se rovina přes 100 korců činící, proti slunci položená, majíc černou zemi, že o tom ani nepochyboval, že by tu narostlo tolik obilí, mnoho-li ho třeba na deputát. Ani kamení tu není mnoho, někde trochu více než jinde, a dalo by se místo to dobře urovnati.

Vysoké pohoří činilo výměry 14.000 korců, nižší pak s Jilemnicí a Braunou 30.000 korců plochy. Obě dohromady byla čtyřikráte tak veliká jako Lysá, mající plochy 13.000 korcův. I zamýšlel z vysokého pohoří vykouzliti nějaký užitek, a počítal takto: Upravil by příhodná místa a na nich by vystavěl boudy pro 100 dojnic, a ke každé salaši by přidal pro dobytek k výživě 1000 korců. Podobných salaší mohlo by se tu vystavěti 10, což činilo by 1000 krav; jedenáctá salaš vypočtena pro dobytek mladý, jehož tu chovati se mělo 200 kusů, a to 100 jednoročních a 100 dvouletých. A zavedení salašového nebo boudního hospodářství v Krkonoších bylo tehdy myšlénkou novou.

Doposud jediným užitkem z pohoří byla tráva; sena a otava shromažďovaly se ve třech boudách, odkud pak v příhodný čas dolů do Jilemnice dováženy byly. Boudy ty sluly Veliká, Malá a Kotelní bouda; nedaleko této boudy byla ještě Schlüsselbaude a Krausebaude, které poddaným za malou činži byly pronajaty. Shledav, že poloha hodí se pro salašnické hospodářství, učinil tehdy preliminář, co by stálo deset salaší. Celkový náklad vypočten byl na 30.000 zl., které nežádal najednou, nýbrž toliko 3000 zl. ročně, a to po jedenáct let po sobě jdoucích, že i s úroky vyžadoval celý fundus salašnického hospodářství 40.000 zl. Počítal-li však užitek z jedné dojnice na 30, po případě 20 zl., mohlo vynésti hospodářství toto ročně 18.000 zl., což byl ovšem užitek znamenitý proti 600 zl., jež vysoké pohoří dávalo. Prvotní investice sice něco stála, ale za to byl pak takový užitek, že mohl se ceniti jako přírůstek kapitálu o 380.000 zl., a tu sám chtěl mluviti o štěstí, kdyby mu v jedenácti letech tolik na kapitále přibylo.

Všecko již tehdy bedlivě promyslil, ano i způsob, jak salaše stavětí se mají. Dvě okna měla obrácena býti k jihu, na východ a západ mělo býti bednění nebo přístavba, aby vítr mohl býti zadržán, a severní strana opříti se měla o pahrbek. Při každé boudě kromě pole pro trávu a zelí mělo býti zvláštní stanoviště, kam na pastvu by se vyhnaly krávy, a kdyby místo to dosti bylo pohnojeno, měly dány býti na místo jiné, a předešlé mělo býti zoráno a zaseto. Krávy daleko od salaší se vyháněti neměly, neboť ztrácely mnoho mléka. Pro mladý dobytek byla zvláštní bouda projektována, a státi měla pod velikou Rybrcoulovou zahradou. Jalový dobytek, kromě telat nedávno odstavených, mohl voditi se na pastvu, čímž by krásné pastviny byly pohnojeny a kleč odtamtud odstraněna; přes den trvati měl v přírodě a večer byl veden opět domů. Aby o klizení sena bylo postaráno, měli poddaní, kteří na robotu z hor musili v létě choditi až do Stěžer,, posíláni býti na práci k boudám, a práce při jednotlivých boudách měla nejbližším osadám býti přidělena. Pro čeládku zde pobývající mohlo se na deputát obilí zde vypěstovati; obilí mohlo se mleti ve mlýně, který se měl vystavěti nad potokem Vojkovem (Koschehvasser) a tam měl se péci pro chasu chléb. Aby i o duchovní potřeby postaráno bylo, chtěl posléz nad samým počátkem Labe vystavěti malý kostelíček a obydlí pro duchovního. Záměry Swéerts-Šporckovy však hned z počátku narazily na odpor, jakéhož se nenadál.

Nejvíce se mu stavěl na odpor hraběcí hejtman, Josef Myslijovský, který dával na jevo, že zásady jeho na Jilemnicku nedají se tak prováděti jako snad v Lysé. Proto také hrabě Swéerts-Šporck přímo k hraběti Harrachovi se vyslovil, že pokud bude hejtman Myslijovský tam poroučeti, nedá se očekávati, aby hospodářství se zlepšilo; byl po jeho soudu hejtman ještě ze starého vydání a nechtěl od svých zastaralých předsudků upustiti. Kdyby pak se k tomu nesklonil, měl hrabě Harrach mu „německy“ dáti věděti, aby pod ztrátou služby se jemu jako vrchnímu řediteli panství přizpůsobil a ruky své k společné práci přidal, neboť jinak neručil za zdárný výsledek. Mimo jiné žádal Swéerts-Šporck, aby hejtman každého čtvrt roku do Lysé přijel, s ním se o hospodářství radil a také častěji mu písemnou zprávu podával, při čemž mohl své pochybnosti pronášeti. Bylo totiž jeho přesvědčením, kdo nijakých pochybností nemá, že bud nechce se ničemu naučiti nebo že myslí, že již všemu rozumí, kdo však mnohdy pochybuje a odporuje, že chce lépe porozuměti a se naučiti.

Jednalo se tenkrát hraběti Swéerts-Šporckovi o to, aby hraběte Harracha ke svým záměrům přivedl. Proto poslal v říjnu roku 1747 svého vrchního hospodáře do Vídně, aby tu hraběti vyložil blíže celý způsob hospodářství, který v Jilemnici měl býti zaveden, a zejména aby mu předložil plán o salašnictví, ve kterém bohatý poklad byl uložen. A podařilo se mu skutečně, hraběte Harracha pro nový systém získati, a to tak, že byl ochoten povoliti na hospodářské meliorace ročně 4—5000 zl. A když to tak daleko přivedl, opět mu na tom záleželo, aby na panství někdo zásady jeho prováděl, a to lépe, než jak o Myslijovském to předpokládal. Žádal proto, aby bylo přísně úředníkům tamějším přikázáno, aby všichni slepě rozkazů jeho poslouchali. Byl by rád viděl, aby tam purkrabí vlkavský Müller za první osobu byl dosazen, protože již v zásadách Swéerts-Šporckových se zdokonalil a aby stal se neodvislým od hejtmana. Naléhal tudíž na to, aby hospodářství odděleno bylo od správy politické, jako to provedl sám ve Lnářích, a aby také počet úředníků byl rozmnožen. Ježto však Müllera nemohl ve Vlkavě postrádati, naklonil se k tomu, aby jilemnický důchodní Benjamin Linhart převzal hospodářskou správu, a měl k pomoci své dostati pojezdného a potom boudního hospodáře, který měl bydliti v Rokytnici.

Aby také i úředníky jilemnické o výnosnosti svých zásad přesvědčil, povolal ještě v srpnu Myslijovského i Linharta do Lysé. Zde jim ukázal a vysvětlil své hospodářství, že se mu všickni obdivovali, ale mnoho je k svým zásadám nenaklonil, neboť vždy byli pohotově s výmluvou, jak se to provádí v kraji, že tak se v horách pracovati nemůže. Následkem toho tím více naléhal na hraběte Harracha, aby úředníkům svým rozkázal, aby vydané instrukce plnili, aby tak roku 1748 hospodářství podle způsobu jeho na panstvích ustanoveno býti mohlo. Velmi byl spokojen hrabě Swéerts-Šporck s pokrokem, jaký oba praktikanti Schneider a Kocián činili, a doufal, že v nich nalezne věrné zastance svého systému. Aby však i starší úředníci s jeho zásadami obeznámeni byli, k tomu účelu sloužily hospodářské konference, jaké se svými úředníky konal a k nimž i cizí hosté se dostavovali. Ustanovil je, když práce v hospodářství již dokončeny byly, roku 1748 na měsíc únor. K nim dal se pozvati i baron Vančura, hejtman kraje hradeckého, který potom horlivým jeho stoupencem se stal, že si ho hrabě Swéerts-Šporck tak oblíbil a i u hraběte Harracha za něho se přimlouval, aby byl ustanoven za řiditele královských komorních statků na místě řiditele Rauseubacha, jenž tehdy byl stár a churav. Mnoho od něho si sliboval a také byl by mu rád popřál toho kousku chleba, jehož s četnou svou rodinou měl zapotřebí. (pokračování)

Hrabě Swéerts-Sporck a jeho hospodářské zásady

Část ( 3 / 6 )