Hrabě Swéerts Sporck a jeho hospodářské zásady (2/6)

Co se týče krmení travou, připadala na dvě krávy denně veliká loktuše trávy dobré. Tráva mariánská rozdělena byla na osm tříd, jež sety byly od května vždy po osmi dnech, a bylo jí tolik, aby se s ní vystačilo od jara až do října, kromě toho, co na semeno bylo zůstaveno. Ke krmení zimnímu byly pro dvě krávy vypočteny dva čtyřspřežné, dobře naložené vozy s polovice sena, s polovice otavy, nepočítaje v to zelí, řepu, slámu, řezanku, plevy a otruby. Při píci zimní zůstalo se potud, pokud na poli nevyrostlo s dostatek píce zelené, aby snad zelené krmení nemuselo se přerušiti. Nejprve z jara počalo se krmiti špenátovou a jinou nám neznámou travou, ⁵⁾ které záhy rostly, a mohlo se pomáhati i vypletou travou z obilí, potom následovala tráva luční a směska. Krmení mělo vždy pravidelně následovati jedno po druhém a píce měl dobytek, co jí spotřeboval.

Žitná sláma, která málo výživné látky v sobě obsahovala, dobytku se vůbec nedávala, a užívalo se jí toliko jako steliva, a tu ovšem na ¾ lokte byla pořezána. Bylo jí potřeba na hnůj, a protože nebyla o mnoho dražší než seno, mělo se spíše nakoupiti sena, když slámy krmné se nedostávalo.

Pastva byla vůbec odstraněna, a to proto, že se tím děla škoda na mléku a na hnoji. Bylo dokonce zapovězeno vyhiáněti dobytek v květnu, červnu a červenci na pole. Jen po žních bylo dovoleno vyhnati dobytek na nejbližší strniště, a když hovězím dobytkem bylo vypaseno, měly se na ně pustili na nějakou chvíli ovce a prasata, a potom hned se mělo pole zorati. Též po otavě mohlo se někdy pásti na lukách, ale jen tak dlouho, pokud čas dovoloval; někdy, ale s opatrností, mohl vyháněn býti na podzim dobytek i na ozim. Když nebylo pastvy, mělo se počíti zimním krmením.

Protože na množství dobytka velmi mnoho záleželo, odstavovala se telata, aby vždy na 6—7 krav přišla jedna jalovička. Tele pod kravou zůstávalo osm neděl, a za toho času i s matkou po čtyři neděle se krmilo šrotem a pro chuť telatům sůl byla dávána. Potom dána byla telata do zvláštního chléva, kde se jim dávalo nejlepší seno a kromě toho týdně dvě záměry šrotu, výtlačky ze zábojen, z pivovarů a kořalen i něco soli. Platila tu zásada, že na chovu telat v prvním roce nejvíce záleží.

Ve chlévech panoval vůbec pořádek vzorný. V zimě se krmil dobytek již z rána o půl páté, dostávaje rozsekanou řepu (bavorskou, moravskou a mrkev) s drobnou řezankou a plevami; aby řepa byla křehčí, polévána byla večer teplou vodou. O šesté dáno bylo dobytku chřástí z řepy a dojilo se při tom, načež se dobytek čistil a slámou podestlal. Okolo desáté hodiny veden byl k nápoji. V poledne naházelo se kravám za řebřík sena. O třetí hodině dostal dobytek, co se mu ráno dávalo, načež opět byl veden k nápoji. O páté hodině dostával chřást a na noc zase seno.

Podobně i mladý dobytek pravidelně se krmil. Desetkrát za den dávalo se mu seno, ale vždy v malých dávkách, aby byl při chuti, a řepa se posypávala šrotem anebo mlátem. Ke 121 kusům dobytka bylo ustanoveno deset děveček a jeden mužský. Dobytek dvakrát denně se čistil, týdně dvakrát myl se vodou, v létě studenou, v zimě teplou, ocasy stříhány a kádě čištěny. Chlév jednou za týden se vykydal, ale denně častěji se podestýlalo. Dieta dobytka byla řádně zavedena. Dobytek starý hřebelcoval se i na nohou alespoň jednou denně, mladý dvakrát, aby v každý čas byl čistý; kde bylo možno, honil se plavit. I o to bylo postaráno, aby přišel každý den na čerstvý vzduch, a proto ve dvorech byla zvláštní stanoviska, kam ráno po krmení a ošetření a taktéž i odpoledne na dvě hodiny se vyháněl. Jen telata v zimě na vzduch pouštěna nebyla.

Ještě jinou novotu hrabě Swéerts-Špork ve svých dvorech zavedl. Ve Lnářích, kde měl v jednom dvoře obyčejný dobytek, obsadil druhý dvůr plemenem švýcarským barvy černočervené. Tam najal i jednoho Švýcara, který tu zanášel se výrobou švýcarského sýra. A tak i v druhých svých dvorech roztřídil dobytek podle barvy; v jednom dvoře byl červeně-strakatý, v jiném černě-strakatý, ve třetím pruhovaný, ve čtvrtém světlehnědý. V každém dvoře nacházeli se také býci stejné barvy. Každé dobytče mělo též své zvláštní jméno. Aby řepa se nekazila, dávána byla do jam, a každá vrstva se pokrývala slámou a suchým pískem; takových vrstev bylo několik, načež se hromada přikryla zemí. Aby řepné chřástí zůstalo čerstvé, ukládalo se do stájí a na místa, kde snadně mohlo se provětrávati.

V hospodářství jednalo se mu o hnůj, a aby ho co nejvíce uděláno bylo, stlalo se vždy hojně, ovšem jen tolik, kolik dobytek denně mohl pohnojiti, a v létě opět o něco více než v zimě. Hnůj se kydal jednou za týden, a tu děvečky jej na hnojiště stejnoměrně rozkládaly, aby pravidelně zahníval. Hromady hnoje měly býti pravidelně čtverhranné a na vrchu rovné, aby voda mohla stékati, a hnojník sám měl býti ode zdi oddělen cestou asi 6 loket širokou. Vůbec k tomu se hledělo, aby každý rok bylo hnoje více, aby se jím hospodářství polní mohlo zlepšiti. Proto aby se ho více udělalo, dvůr celý se postlal slámou a po dešti se sláma shrabovala a do hnoje dávala. Nedostávalo-li se slámy, mělo se jí přikoupiti, neboť nehospodárným bylo se slámou šetřiti, aby se snad prodala; také se k tomu cíli užívalo hrabaniny z lesů, roští, mechu a pod. Kromě toho dovedl si opatřiti ještě hnůj jiný, a to zelený. Píše o tom 13. února 1748; když za dobytčího moru r. 1746 o množství dobytka přišel a hnoje neměl, zasel na vyssátá role mariánskou trávu a když vzrostla, potom ji dal zaorati. Byl to podle jeho úsudku znamenitý hnůj zvláště pro ozim. I byl nad tím jako u vytržení a opakoval o mariánské trávě: tráva, seno, semeno, hnůj! A když na úrodnost zmíněné trávy si vzpomněl, až vlasy mu vstávaly, a měl se za šťastného tvora, že na takovou myšlénku přišel. Proto doufal, že travou tou jednou celé království se promění, a potom každý tolik dobytka bude moci držeti, kolik chtíti bude.

Kromě toho znal ještě i jiný způsob hnojení, a to nehašeným vápnem. Ale nedoporučoval jej, domnívaje se, že vápno příliš půdu vysiluje a poslední sílu její vytahuje, že nedá se pak ani za deset let nahraditi. Podle jeho názoru hodil se způsob tento pro ty, kteří pomýšleli na brzký užitek a hospodařili pro přítomnost, ale nikoliv pro hospodáře, který i na budoucí léta pomýšlel.

Ani na močůvku nezapomněl. Nepouštěla se do hnoje, neboť hnůj v mokru špatně hnije, nýbrž byla pro ni zvláštní nádržka. V létě pak, když panovalo sucho, hnůj se jí častěji pokropoval. Za studeného počasí v zimě v měsíci lednu se vyvážela na luka, ale nikdy v létě v červenci a srpnu.

Hospodářství polní mělo se usilovně pěstovati, a proto na hospodáři žádal, aby nebyl povrchním, nýbrž důmyslným, a aby nebyl oddán starému šlendriánu. Aby pak se dařilo, mělo se používati všech robot tažných i ručních, které neměly se vynakládati na věci v hospodářství nepotřebné, jako na vožení materiálu, dříví, cihel, kteréžto práce vždy v zimě se měly konati. Do pole vyjíždělo se vždy časně, s dobrými pluhy a vozy, a proto se pilně dohlíželo od šafářů, aby sedláci na robotě pracovali, co jim bylo uloženo.

Při zdělávání pole žádala se hluboká orba, trojí až i paterá, dobré vláčení a hnojení, čistota půdy ne toliko od pejřavky, ale od trávy vůbec, protože pole není loukou. Pro pšenici oralo se zpravidla čtyřikrát, pro žito třikrát. Oralo se hluboko; při prvním orání na 8", při druhém na 10", při třetím na 12" a při čtvrtém opět na 8", Hrabě Swéerts-Šporck byl přítelem širokých záhonů a jen při poli velmi vlhkém dovoloval záhony úzké, ale mokřiny za to odvodniti se musely příkopy; neboť na širokých záhonech obilí tolik nevyzimovalo a sklidilo se z nich více, protože v líhách bud málo nebo docela nic nerostlo.

Pole hnojilo se dobře, ale vždy se jen tolik hnoje vyvezlo, mnoho-li se mohlo za den zaorati. Hnůj ze dvora shrabaný, že blinou byl promíchán, dával se na pole špatnější. S hnojem při rozvážení mělo se opatrně zacbázeti, vozy měly se hoduě nakládati a dobře uplácati, aby se hnůj netrousil cestou, a proto také sedláci volným krokem jezdili. Podle jeho výpočtu dával kus hovězího dobytka ročně hnoje na dva korce, a ten rovnal se opět hnoji od třiceti ovec. Strniště žitné a pšeničné oralo se před zimou vždy dvakrát, a pole, kam z jara měl oves se naseti a zelí sázeti, alespoň jednou na podzim se přeoralo. Pejřavka při vláčení se sbírala na hromady a potom spálila, a pole vůbec mělo býti prosto vší trávy.

Také zahradnictví věnoval péči vzornou. Na každém jeho panství mělo se podle poměru ročně vysázeti 16 — 20 žejdlíků jader jabloňových a hruškových a 20—25 kop ořechů. Též několik tisíc pláňat mělo býti nejlepšími druhy očkováno a oštěpeno i vysázeno. Školka ovocná rozdělena podle stáří na čtyři části. Stromky, které již měly korunky, zasazovaly se do zahrad na vykázané místo, a tam kopány jámy 2 lokte hluboké a 3 lokte široké, které dobrou zemí a hnojem byly vyplněny. Na polích, zvláště na kraji podél cest, sázeny stromy ve vzdálenosti 50 loket. Jednou za tři léta byly pohnojeny, a vyskytnuly-li se housenky, byly pilně sbírány. Za to docela nepřál vinicím a v Lysé je zrušil, protože mnoho nevynášely a také mnoho práce vyžadovaly, které ovšem potřeboval jinde. Také potom učinil hraběti Harrachovi návrh, aby vinici ve Vlkavě zrušil a z ní ovocný sad dal udělati.

I lesní hospodářství pro Čechy měl za velmi důležité. Proto sám hleděl lesy co nejvíce šetřiti a pustá místa vysazoval lesními stromky nebo sel tam semeno. Roku 1746 nasázel 100 korců žaludů, každý žalud do jamky schválné udělané. Pohříchu se mu to tehdy nezdařilo, neboť jeleni z komorního statku brandýského pokousali veškerou mláz. Jeho přesvědčením bylo, že se nemají lesy jen chrániti, nýbrž i pěstovati; pastvu v lesích byla dokonce zapověděna. Proto také vypadalo panství jeho jako utěšená zahrada. Můžeme si to představiti z našeho obrázku, který vypodobňuje dvůr v Novém Pernštejně. Hospodářské stavení se zámkem ohraničeno jest plotem a obsahuje v sobě nejen kuchyňskou, nýbrž i ovocnou zahradu, v níž i tráva se pěstuje. Kolem dvoru jsou panské zahrady a opodál leží pole podél cest alejemi lemovaná. ⁶⁾ Zásady tyto prováděl prakticky, nešetře při tom ani peněz ani namáhání. Roku 1746 dne 6. listopadu ukoupil na návrh hraběte Kinského od hraběte Millesima Kardašovu Řečici za 294.000 zl. ⁷⁾ Panství toto, o 3842 ha. výměry, bylo ve zbědovaném stavu, a jak sám se přiznává, přeplatil je alespoň o 100.000 zl., protože se domýšlel, že ponese alespoň pět procent. Toho roku panovala v Čechách neúroda a pád dobytka, a panství Řečické snášelo také mnoho pochody vojska a jeho ubytováním po dvě léta, a posléze roku 1748 i kobylky sem přiletěly. Hned jak se majetníkem jeho stal, najal 800 dělníků a počal louky připravovati, hloží a trní klestiti, krtci kopky rozhazovati, díry zanášeti, kamení vytrhávali, dvory čistiti, při čemž hned získal na 3000 vozů dobrého hnoje. A tu všecku práci počítal za zábavu a za nějaký „rozkošný bál“. Poslal tam hned svého zvláštního hospodáře a dva praktikanty, a svěřil správu vrchnímu hospodáři ze Lnář; ze starých úředníků ještě dva si podržel, ostatní, kteří se mu nehodili a byli staří, propustil. Z nich pak ustanovil jednoho vrchního a pět hospodářů, kteří o dobytek, trávu, pole, rybníky, lesy a zahrady starati se měli. Panství nejen že mu mnoho nevynášelo, on i celý dvouroční příjem tam strčil a ještě mnoho tisíc k tomu přidal; ovšem přidělal takovým způsobem 600 korců orného pole, dobytek rozmnožil o 400 kusů a sklizeň sena zvětšil o 1000 vozů a k tomu vypěstoval i s polovice tolik řípy a zelí, mnoho-li pro hospodářství potřeboval. I poddaní tamější byli v bídném stavu, neměli dobytka a byli téměř na mizině; pozoroval také u sedláků, že neměli ani pořádného pluhu, dobrých bran a ani pořádně orati neuměli. K nim zachoval se velmi šlechetně, a ačkoli sám užitku z panství neměl žádného, poskytnul jim úlevu při jejich robotách, třebas robotu za výhodnou pro hospodářství pokládal, a vůbec tak jim pomáhal, že ani daní ani dávek vrchnosti povinných dlužni nezůstali. Také najal tři učitele, kteří mládež zadarmo učili, a uvedl i kostelní záležitosti do pořádku, že to potom tu zcela jinak vypadalo. Chtěje ze statku míti větší užitek, pomyslil i na to, jak by se dříví dalo lépe zpeněžiti, a chtěl je plaviti po Nežárce a Lužnici až do Prahy. Skutečně také již na jaře r. 1747 učinil vrchní správce Josef Dietl pokus a pustil vor, který však byl u Soběslavi zadržen.

Způsob jeho hospodaření rozšiřoval se v Čechách dosti pomalu. Nejprve k němu přilnula hraběnka Marie Gabriela Lažanská, rozená Černínová, abatyše ústavu šlechtičen na Novém Městě v Praze. Zavedla jeho system na statku Kříci v okresu jesenickém, a potom roku 1746 přijela do Lysé, aby na vlastní oči o stavu hospodářství se přesvědčila. Hrabě Swéerts-Šporck pokládal ji za nejlepší svou žačku, a když potom r. 1748 v létě z Karlových Varů se vracel, zastavil se na jejích statcích a seznal, že hospodářství její velmi pokračovalo. Tehdy sklidila 1200 korců ječmene, kde dříve klidila jen 400 korců, rozmnožila svá pole o 600 korců a odstavila již 200 kusů jalového dobytka. Hrabě Pachta přilnul též k jeho duchovnímu hospodářství a zavedl na svých statcích Bezně a Horkách mimo jiné školní vyučování, k němuž děti 7—141eté musely se dostavovati. I císař František, když r. 1748 byl v Brandýse nad Labem, zajel si do Lysé a hospodářství panská velmi pochválil. Kromě jiných oblíbil sobě jeho zásady hrabě Bedřich Harrach, tehdejší kancléř království Českého.

Hrabě Swéerts-Šporck pobyl r. 1746 na podzim několik neděl ve Vídni, a při té příležitosti seznámil se blíže s hrabětem Redřichem Harrachem, jemuž asi krátce své zásady hospodářské vypsal. Harrach, jsa zaměstnán politickými záležitostmi, nemohl starati se o hospodářství na svých českých statcích, a proto těžce nesl, že mu dávají málo výnosu; měl sice zvláštního inspektora nad nimi, ale inspektor Felix Los, který zároveň podobnou hodnost měl i u knížete Lobkovice, mnoho mu v tom neprospěl. Proto rád uslyšel od Swéerts-Šporcka, že by hraběti mnohem větší výnos ze statků vyplynul, kdyby je zařídil podle jeho systému, a bezpochyby že se mu i k tomu nabídnul, načež mu bylo svěřeno vrchní vedení a správa všech statků v Čechách. Odtud pak mezi oběma hrabaty vyvinula se čilá korrespondence, ve které Swérts-Šporck, nazývaje Harracha svým milým papínkem, zevrubně své stanovisko mu vyložil. Při tom také slíbil, že mu vychová několik mladých lidív za řádné hospodáře, již v zásadách jeho vyučeni by byli. Vrátiv se potom přes Kardašovu Řečici, již právě tehdy koupil, a přes Prahu do Lysé, zamýšlel učiniti pro rok 1747 počátek s Vlkavou, která asi půldruhé hodiny cesty od Lysé byla vzdálena.

Nejprve k sobě povolal vlkavského purkrabí Bedřicha Müllera, aby se od něho o stavu Vlkavy něco dověděl. Ten přijel již 9. ledna do Lysé a hrabě Swéerts-Šporck jej uvedl do svého dvora a tam mu celé své hospodářství vyložil. Dne následujícího jel s purkrabím do Vlkavy a tam na své oči o stavu věcí se přesvědčil. Úsudek jeho pak o tamější správě zněl v ten smysl, že jest tu takové hospodářství, jako v Čechách bylo tehdy vůbec běžné a jaké před tím i v Lysé bývalo. Co se purkrabího týkalo, nebyl ani horším než byli ostatní úředníci, maje tu dobrou vlastnost, že toužil po zlepšení; konečně ani za to nemohl, že hospodářství vedl jak tehdy bylo modou, a ani více se nenaučil, poněvadž i jeho učitelé více neuměli. Posud totiž vyrůstali úředníci v kancelářích, stávali se obročními, purkrabími, hejtmany a prodělali celou karrieru hospodářskou, aniž by jakých škol měli, sami pak o ničem nepřemýšlejíce, ducha vynalézavého nemajíce žádných knih nečetli, do cizích zemí necestovali, a proto neustále pozadu zůstáváli. Skoro podobné vysvědčení dal i vlkavskému obročnímu, který v buchhalterii se sice vyznal, ale hospodářství zcela nic nerozuměl, ač též ducha povolného a učenlivého byl.

Podle ohledání podal i hrabě Swéerts-Šporck prostředky, jimiž by tamějšímu hospodářství pomoženo býti mohlo. Protože základem hospodářství byl hnůj, a toho jenom chovem dobytka se mohlo dosáhnouti, měl hovězí dobytek ve Vlkavě býti zaveden, a ježto však se krmivá nedostávalo, mělo se z počátku kupovati. Aby pro obilí a trávu nabylo se více půdy, navrhoval dále, aby tamější rybníky se zrušily a takto nabytá půda se zašila travinami. Byla to hlavně tráva mariánská, josefská, vojtěšská; o semena chtěl se sám postarati. Ovšem že všecka tráva skrmiti se nemohla, neboť jistá část musela se nechávati na semínko. Y budoucnosti bylo tímto způsobem o hojnost potravy pro skot postaráno, a kromě toho mělo se nasázeti něco řepy, protože i tu dobytek rád žere a jde mu také dobře k duhu, a kde není mnoho sena, může je nahraditi.

Také orná pole chtěl rozmnožiti. Bylo tu mnoho pole daného sedlákům pod roční Činži; toto mělo se nyní vžiti na základě nějakého vyrovnání do vlastní správy, zvláště všude tam, kde beze škody poddaných se to mohlo státi. Zamýšlel z nich docíliti většího užitku, než sami sedláci, kteří ostatně pole nezužitkovali tak, jak zužitkovati se mohlo a kromě toho i špatně platili. Měla-li pak vrchnost z něho větší výnos, mohla opět snáze jinak poddaným vypomoci. Ale kromě toho bylo ještě mnoho polností a kousků polí, které byly mezi poddané rozdány; ovšem se to stalo následkem lenosti úřednictva, které činžovní peníze na stole rádo shrabovalo a potom o nic více se nestaralo, což bylo proti pravidlům Šporckovým, který požadoval učelivost, práci a pot. Dále bylo jeho úmyslem, aby se na jaře z rybníků bláto vybralo a půda aby se k hospodářství polnímu přidala. Kromě toho věnoval i tamním lesům svou pozornost. Má-li býti les lesem, pravil, ať přestane veškerá pastva v nich, neboť lesy nejsou pastvinou a podobně i má se i o lesy pečovati. Psal, kterak na podzim dal v Lysé opět 100 korců žaludů v lesích vysázeti a kromě toho zvláštní školku dubovou založil, z níž sazenice po lese měly se vysazovati. Obmezil také čas, jak dlouho les státi měl, na 50 let a nikoli na 80, jak až dosud obyčejné lesy stály. Práce v lesích konati se měla od sv. Havla do sv. Jiří, potom les zůstati měl zavřen.

Zamýšlel i o ovocnou školku ve Vlkavě se postarati. Aby byl počátek učiněn, dodal tam v dubnu 200 stromků, samých to druhů dobrých, aby tu na zahradě vysázeny byly, a chtěl v zahradě pěstovati i rozličné traviny. I života poddaných se povšiml a dal pokyny, aby odvykali nesmírnému pití a muzikám. Vůbec přál si, aby z Vlkavy stala se cvičná škola pro Harrachovské úředníky. O praktické a theoretické vzdělání úředníků postaral se hrabě Swéerts-Šporck tím, že přijal dva praktikanty čili novice hraběcí do své školy privátní. Bylo to zavedení v Lysé, kde hrabě si vychovával své úředníky, a tedy něco podobného škole hospodářské, již r. 1791 pan Schönfeld v Trnově u Berouna zřídil. (pokračování)

Hrabě Swéerts-Sporck a jeho hospodářské zásady

Část ( 2 / 6 )